O svojí babičce jsem měla vždy jen to nejlepší mínění. Byla prototypem pohádkové babičky a měla velké srce, všechny nás milovala bez rozdílu. Možná právě proto, že sama vyrostla v sirotčinci bez rodinného zázemí.
Několikrát mi vypravovala, že jejím snem byla velká rodina a utěšovala se myšlenkou na budoucnost, když jí bylo nejhůř. Tehdejší sirotince totiž nebyly takové, jako dnešní dětské domovy. Režim tam byl přísný. O tom jsem se koneckonců přesvědčila sama, když jsem náhodou po smrti babičky objevila v prknech rozvrzané podlahy její deník.
Nejprve jsem se zdráhala jej přečíst, přeci jen deníky nejsou určené pro cizí oči, ale stesk po babičce byl silný; trochu jsem doufala, že mi ji deník připomene s stesk se zmírní. A tak se můj pohled na babičku zcela změnil. Posuďte sami, jak tvrdé byly sirotčince za její doby…
„Milý deníčku,
dnes jsem opět dostala výprask. Přijdu si špatně, protože už je to nějakou dobu, co mě bolest ani tak nebolí, jako spíš baví. Asi kvůli tomu půjdu do pekla. Čím to jen může být? Jako malá jsem se rákosky vychovatelů bála a děsila se, abych neudělala nějaký přestupek proti mravům, které se ke slušným dívkám nehodí. Teď každou chvíli jen přemýšlím nad tím, jak si zasloužit další nadílku.
Přítelkyně Anna říká, že už takhle mám ve čtrnácti mizivou šanci na to, aby si mne nějaká rodina osvojila a ještě tohle devianství! Nikdo kromě ní to neví a nesmí se to dozvědět. I když mám pocit, že hlavní vychovatelka tuší, že se mnou není něco v pořádku. Ječím jinak, než ostatní děvčata, když se její proutek opírá do mojí nahé zadnice.
Je ale jedna záležitost, o které se nesmí dozvědět ani Anna. Stud mi říká, abych zapomněla, zdá se mi to jako nějaký sen, ale jizvy na mém pozadí dokazují, že se tak opravdu stalo. Na hodině se suplantem se mi povedlo převrhnout kalamář s inkoustem a potřísnit si novou košili barvou. Byla dočista zničená a ve třídě jsem tím způsobila povyk a nekázeň. Suplant si mě za trest nechal po vyučování v kabinetu.
Čekala jsem tam na svůj trest pokojně připravená ho přijmout. Suplant vytáhl ze skříně rákosku mnohem delší, než na jakou jsem byla zvyklá. Hrůzou jsem málem omdlela, když mi poručil položit se břichem na stůl a vytáhnout si sukni. Sám si shrnul ostatní svšky až ke kolenům a díval se na můj ranami postižený zadek. Neměl kapku lítosti nad mou sešvihanou zadnicí a ihned špička jeho rákosky olízla moji kůži.
Další rány následovaly. Zajíkala jsem se, jak to pálilo. Hlavou jsem se otočila na suplanta a doufala, že ho můj uslzený pohled obměkčí, v pohledu měl ale jakousi až ďábelskou vášeň. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se mu mezi nohama boulí to, nad čím se většina žen pohoršuje. Nevěděla jsem, co to znamená, s muži jsem se setkávala velmi vzácně, s vrstevníky skoro vůbec. Něco vzadu v mozku ve mně ale spustilo zvláštní pocit, stejný jako při výprasku, nějaký zvířecí pud.
Našpulila jsem zadek trochu víc a steny bolesti protahovala. Boule na kalhotech se zvětšila dvojnásob. Suplant velmi brzy pochopil, že výprask na hýždě již dávno není pro mě trestem. Zvedl mě ze stolu a špinavou košili ze mě strhnul. Chvěla jsem se studem a koukala do země, přesto jsem čekala s napětím, co se bude dít dál. Rákoska mi přistála na ňadrech. Vykřikla jsem kvůli té nezvyklé nové bolesti. Uhodil mě znovu přes břicho. Přes tvář. Přes záda. Obcházel mě dokola a několikrát mě uhodil i do hořící zadnice a přes stehna.
A tu jsem ucítila, jak mi mezi nohama vytéká neznámá mazlavá tekutina. Polekala jsem se toho a začala se ošívat. Když to suplant uviděl, oči se mu zaleskly a poručil mi se otočit znovu. Tvář mi přitlačil k desce stolu a pak – špičkou rákosky mi zašátral mezi stehny tam, kde jsem se tak zvláštně orosila. Lechtalo to zprvu, ale potom jsem začala mít příjemný pocit a v podbříšku mi škubalo, jako bych tam měla mravence. Přetáhl mě rákoskou i tam.
Zvláštně to zamlaskalo. Najednou jsem místo rákosky mezi stehny ucítila něco podstatně tlustšího a hebčího. Vzdychla jsem blahem. Suplant mě pevně objal kolem pasu a strčil mi tu věc do míst, kam máme zakázáno si byť jen sahat. A nyní vím proč – tolik bolesti je proti rákosce ničím! Neposkvrněné nevinnosti byl konec, bylo to mužské náčiní, co mi uvízlo mezi stehny. Suplant vzdychal jako zvíře a neopomněl ani rákosku, kterou mě stejně tak, jako do mě vsouval svůj nástroj, švihal přes ohanbí.
Zápasil se mnou jako s kravou a rákosku přitom upustil, ale vypadla mu z ruky, tak mi raději ušetřil pár ran hrubou dlaní. Když to všechno skončilo, s tělem modrým a strhaným jsem se oblékla do špinavé uniformy a utíkala do svého pokoje. Na spodničce jsem toho dne objevila i trochu krve, ale z ran na zadnici nepochází, tím jsem si jistá. Suplant teď na mě zvláštně hledí a já jsem celá pomatená…“
