Baculatá žena s mohutným poprsím, širokými boky, velkým zadečkem a břichem. Dnes takové proporce zařazujeme už do oblasti obezity. V současných měřítkách směřujících ke kultu až extrémní štíhlosti to buclatější ženy nemají jednoduché. Jenže v pravěku znamenaly ideál ženské krásy, ke kterému tehdejší muži bez dechu vzhlíželi. Jak se v průběhu tisíciletí měnil ideál ženské krásy?
Obsah článku
Kypré tvary zajistí přežití rodu
Věstonická Venuše, pocházející z období 29 000 – 25 000 let př. n. l. naprosto jasně ukazuje, jaké ženské proporce byly tehdy v módě. Veliká ňadra, mohutné břicho a velmi široké boky. Právě taková žena pro pravěkého muže znamenala, že je dost silná, aby zvládla porodit a kojením uživit spoustu zdravých dětí. Kdyby byla štíhlá jako proutek, pravděpodobně by nepřežila ani první zimu. Mateřství a blahobyt zaručovalo přežití celého rodu.
Antika preferuje obliny
Antika už ale má jiný názor. Duševní i tělesná krása by měla být v rovnováze. Řecké a římské dámy a slečny sice nejsou žádné hubené tyčky, ale do mohutných pravěkých proporcí mají opravdu hodně daleko. Plné tvary a statnější proporce ovšem jsou stále v kurzu, o čemž svědčí i spousta antických soch. Jedině takové tvary zajistí potřebnou plodnost.
Církev diktuje vyzáblost
Hubeným věšákům na šaty přeje období gotiky ve 12.–15. století. Podle dobových fresek a deskových maleb se uctívaným idolem stává žena, která postavou připomíná spíš vyzáblého chlapce. Má úzký pas, prakticky žádná ňadra, rovné boky, bříško velmi mírně vystouplé a oblé. Proč tak radikální změna? Může za to zcela jednoznačně církev, která má tehdy hlavní slovo i ve světském životě. Na první místo staví Pannu Marii a její neposkvrněné početí. Cokoli, co zavání tělesností nebo dokonce sexem, je považováno za hřích. Nejlepší žena je taková, která je malá, křehká a vypadá spíš jako dítě, i když už třeba porodila několik dětí.
Baculky zůstávají v kurzu
Renesance, která se v Itálii objevuje už ve 14. století, se vrací zase zpátky k oblejším tvarům. Opět se zdůrazňují prsa, boky a břicho, ovšem nijak příliš výrazně. Heslem navíc je užít si života, sex a smyslnost jsou oblíbenou kratochvílí. Období baroka, které následuje v 17. a 18. století hned za renesancí, se ještě více vrací ke kypré ženské siluetě. Ta si někdy dokonce příliš nezadá s pravěkými Venušemi. Jedině dáma s výraznými tělesnými proporcemi je tehdy považována za zdravou, krásnou a plodnou. V módě je žena krev a mléko, hubené pobledlé dívenky nemají šanci. Zelenou jim dává pouze období romantismu v 19. století, ovšem jenom ve vznešených šlechtických kruzích.
Hezké prdelky s úzkým pasem
Ve 20. století se ovšem představy o ideálním ženském těle mění každou chvíli. Nelehká hospodářská situace po 1. světové válce způsobí, že se všichni upínají ke štíhlé, spíše chlapecké postavě. Dámy ostatně nemají z čeho přibrat. První republika ale přináší blahobyt a ve 30. letech se idolem stávají tehdejší hvězdy stříbrného plátna. Herečky jako třeba Adina Mandlová mají pěkně tvarovaná poprsí, hezké kulaté zadečky, ale dominuje jim štíhlý pas. Připomínají přesýpací hodiny. Tahle postava vydrží po celou 2. světovou válku i v 50. letech, reprezentuje ji například americká herečka Marilyn Monroe.
K vychrtlým tělům a zase zpátky
V 60. letech ovšem nastupuje kult extrémně vyzáblých žen, který reprezentuje hlavně britská modelka Twiggy. Se svými tehdejšími mírami 79-56-81 ve vychrtlosti s přehledem trumfne i mnohé dnešní modelky. Na 168 cm výšky má pouhých 41 kg. Tuhle módní revoluci si ale muži nenechají líbit. Zatímco spousta žen se stůj co stůj snaží dosáhnout její hubenosti, chlapi preferují ženské tvary. Postupně se během 80. let začíná trend uvolňovat, směrem k ne tak vyhublé, ale pevné postavě. Jenže 90. léta jakoby obrátila kolo dějin zpátky. Na přehlídkových molech se opět objevuje řada vyhublých modelek, které určují módní trendy. Naštěstí se postupně v posledních letech objevují modelky, které tuto tradici bourají a ukazují pěkné tělo s ženskými křivkami.
