Kostýmek ležel na posteli složený až podezřele nevinně.
Černé průsvitné body, bílá zástěrka, malý motýlek. Na první pohled skoro roztomilá pokojská. Na druhý pohled něco, co už jsem moc dobře znala z Aliciny hlavy. Věc, která se neobléká jen na tělo, ale i na poslušnost.
Paní stála ve dveřích ložnice a dívala se na mě tak klidně, že jsem hned věděla, že dneska se nebude nic dlouze vysvětlovat.
„Dneska mi přineseš kávu jako Alice,“ řekla.
Nic víc.
A právě to bylo nejhorší. Žádné velké divadlo. Žádné dramatické prohlášení. Jen obyčejný domácí úkol, který se ve chvíli, kdy na posteli leží průhledné body pokojské, změní v něco úplně jiného.
Nejdřív jsem si nasadila prsa.
Silikonová G ňadra byla pořád stejně drzá, těžká a neodbytná. Jakmile se usadila na mém hrudníku, tělo se mi samo narovnalo jinak. Ramena dozadu, hrudník ven, brada níž. Jako bych se pokaždé znovu učila, že Alice nemá stát jako Marek. Alice má být vidět.
Pak přišla klícka.
Ta malá zamčená realita dole. Připomínka, že ať bude zástěrka jakkoliv roztomilá a krajka jakkoliv jemná, pod tím vším není žádná volnost. Jen zamčený penis, který se nemá ptát, nemá růst a nemá kazit Paní její představu.
Když cvakl zámek, na chvíli jsem se zastavila.
Ne proto, že by mě to překvapilo. Spíš proto, že ten zvuk už znám. A moje tělo na něj reaguje rychleji než moje hlava. Změkne. Ztiší se. Přestane předstírat, že dneska o něčem rozhoduje.
Body jsem zvedla ze postele a pomalu do něj vklouzla.
Průsvitný materiál byl jemný a pružný. Přes boky prošel lehce, ale jakmile jsem ho vytáhla nahoru přes prsa, změnilo se celé zrcadlo. Mesh nezakrýval. Jen všechno vystavil jemněji. Jako kdyby říkal, že Alice se sice snaží být upravená, ale Paní má pořád vidět úplně všechno, co chce.
Bílé krajkové lemování se usadilo kolem prsou a boků. Výstřih nechal silikonová ňadra vyniknout tak moc, až jsem se při pohledu dolů zastyděla. Ne kvůli nahotě. Kvůli tomu, jak dobře to celé začalo dávat smysl.
Nahoře ženskost. Dole zamčení. Mezi tím průhledná látka, která mě nenechala schovat vůbec nic.
Zástěrku jsem si nedokázala zavázat sama dost hezky.
Paní to věděla.
Přišla ke mně zezadu, vzala bílé šňůrky do ruky a stáhla mi je kolem pasu. Ne moc. Jen tak, aby se mi tělo trochu srovnalo. Abych cítila, že zástěrka není ozdoba. Je to označení.
„Stůj rovně,“ řekla.
Poslechla jsem.
Uvázala mašli pomalu. Její prsty se na mém pase zdržely o vteřinu déle, než bylo nutné. Stačilo to. Měla jsem husí kůži a snažila se nehýbat.
Pak mi zapnula motýlek kolem krku.
Ten detail mě překvapil možná nejvíc. Byl malý, skoro směšně roztomilý, ale jakmile se usadil pod bradou, něco se změnilo. Už jsem nevypadala jen jako někdo v průhledném body. Vypadala jsem jako někdo, kdo má roli. Jako někdo, kdo má přijít na zavolání a ptát se, co si Paní přeje.
Paní mi dvěma prsty zvedla bradu.
„Podívej se na sebe.“
Podívala jsem se.
V zrcadle jsem neviděla chlapa v dámském prádle. A právě to mě rozhodilo nejvíc.
Viděla jsem Alici.
Průsvitnou, zamčenou, s velkými prsy, zástěrkou a motýlkem. Pokojskou, která by si mohla hrát na nevinnost, kdyby pod tím vším nebylo tak jasně cítit, že patří do rukou někoho jiného.
„Co vidíš?“ zeptala se Paní.
Polkla jsem.
„Vaši služtičku.“
Její úsměv byl malý. Spokojený. Přesně ten, který mám ráda a bojím se ho zároveň.
„Dobře. Tak mi přines kávu.“
Ten úkol byl obyčejný. A právě proto fungoval.
Šla jsem do kuchyně a poprvé si uvědomila, jak moc se v tom kostýmku dá opravdu pohybovat. Nebyl to převlek, který se rozpadne po třech krocích. Body drželo. Zástěrka se pohupovala přes boky. Prsa se pod průsvitným materiálem jemně hýbala a klícka dole zůstávala tvrdě klidná, bez ohledu na to, co se mi dělo v hlavě.
Vzala jsem hrnek.
Ruce se mi trochu třásly.
Ne proto, že bych neuměla udělat kávu. Ale protože jsem ji najednou nedělala jako Marek. Dělala jsem ji jako Alice. V kostýmku pokojské. Zamčená. Ozdobená. S vědomím, že za chvíli vejdu zpátky do pokoje a Paní se na mě podívá tak, jako by přesně tohle měla doma mít.
Když káva dotekla, položila jsem hrnek na malý tácek. Přidala jsem lžičku, i když ji nepotřebovala. Jen aby to vypadalo hezky. Aby to bylo služebné. Abych měla pocit, že se snažím.
Do obýváku jsem šla pomalu.
Paní seděla v křesle. Nohy přes sebe. Pohled klidný, skoro líný. Ale jakmile mě uviděla, věděla jsem, že si všimla všeho. Jak držím tácek. Jak mám stažená ramena. Jak krátce klopím oči. Jak moc se snažím působit jako hodná pokojská.
Zastavila jsem se před ní.
„Vaše káva, Paní.“
Hlas mi zněl měkčeji, než jsem chtěla.
Paní si hrnek hned nevzala. Nechala mě stát. Tácek v rukou začal být těžší. Prsa jsem cítila čím dál víc. Klícka taky. Zástěrka se mi lehce dotýkala stehen a já si najednou bolestně uvědomovala každý centimetr svého těla.
Pak konečně natáhla ruku a vzala si hrnek.
Napila se.
Mlčela.
To mlčení bylo horší než pochvala.
Stála jsem tam, v průhledném body a bílé zástěrce, a čekala, jestli jsem prošla. Jestli Alice donesla kávu dost hezky. Jestli služtička splnila první úkol tak, aby směla zůstat v roli.
Paní položila hrnek na stolek.
„Otoč se.“
Otočila jsem se.
Pomalu.
Cítila jsem, jak se zástěrka pohne. Jak se materiál napne přes boky. Jak se otevřený klín a klícka dole stávají něčím, co není moje, ale vystavené. Přístupné pohledu. Kontrole. Rozhodnutí.
„Zvedni ruce.“
Poslechla jsem.
„Teď se podívej do zrcadla.“
Na protější stěně bylo velké zrcadlo. Viděla jsem v něm sebe i Paní za sebou. Alice vpředu, poslušná a napjatá. Paní za ní, klidná a jistá. Ten obraz byl silnější než cokoliv, co bych o kostýmku mohla napsat do recenze.
Protože v tu chvíli jsem pochopila, proč funguje.
Ne proto, že je průsvitný.
Ne proto, že má zástěrku.
Ne proto, že ukazuje prsa a nechává klín otevřený.
Ale proto, že všechny ty věci spojí dohromady a vytvoří jednoduchou domácí pravdu.
Alice je tu od toho, aby sloužila.
Paní ke mně přistoupila blíž. Nechala mě pořád stát s rukama nahoře a prsty mi pomalu uhladila zástěrku.
„Takhle tě chci doma,“ řekla.
Zavřela jsem oči.
Ta věta mě zasáhla hlouběji, než bych přiznala nahlas. Protože nebyla jen o kostýmu. Byla o místě. O režimu. O tom, že Alice není jen večerní legrace před foťákem. Alice může být někdo, kdo přinese kávu, uklidí kuchyň, čeká na pokyn a je za to vděčná.
„Poděkuj,“ řekla Paní.
Otevřela jsem oči a znovu se uviděla v zrcadle. Velká prsa pod průsvitnou látkou. Bílá krajka. Zástěrka. Motýlek. Zamčený klín.
„Děkuju, Paní.“
„Za co?“
Hrdlo se mi stáhlo.
„Za to, že smím být vaše služtička.“
Paní se usmála.
„Výborně.“
Pak mi podala prachovku.
A v tu chvíli mi došlo, že kafíčko nebyl konec testování.
Byl to jen začátek směny.
Autor čtenářské povídky: Sissy Alice z redakce Lascivní.cz
Zrecenzovaný body a kostýmek pro služku / pokojskou = konkrétní recenze na Lascivním magazínu.