Když Paní položila na stůl malý modro-fialový (lehce opalizuje, tak se to těžko popisuje) kolík, skoro jsem se rozesmál. Vedle ostatních věcí, které jsme za poslední měsíce testovali, vypadal jako chudý příbuzný, kterého někdo omylem pozval na rodinnou oslavu. Žádné monstrózní rozměry, žádné složité ovládání, žádná elektronika. Jen nenápadná pomůcka, uvnitř které se pohybovala malá kovová kulička.
„Tohle budeme dneska testovat?“ zeptal jsem se.
Paní se na mě podívala přes okraj brýlí.
„Vadí ti něco?“
„Ne, jen jsem čekal něco… většího.“
„To přijde.“
A tím skončila moje snaha o technickou diskuzi.
Měl jsem totiž dost zkušeností na to, abych poznal, kdy Paní odpovídá na otázku a kdy mi jen oznamuje, že bych se měl přestat ptát. Tohle byl druhý případ. Navíc jsem si všiml, že vedle kolíku leží lubrikant a její oblíbený postroj. Ten, který nevytahovala kvůli dekoraci.
„Aha,“ řekl jsem.
„Co aha?“
„Už asi chápu.“
„Výborně. Tak se připrav.“
Na našem hraní mě vždycky fascinovalo, jak málo toho Paní potřebuje říct, aby se změnila atmosféra celé místnosti. Ještě před chvílí jsme se bavili o tom, jestli máme dost čistých ručníků a kdo zase zapomněl nabít fotoaparát. Teď jsem stál před ní a čekal na další pokyn, zatímco si prohlížela malý Speartip, jako by šlo o nějaký zvlášť zajímavý laboratorní vzorek.
„Dneska nikam nespěcháme,“ oznámila.
To mě uklidnilo.
Přibližně na tři vteřiny.
„Ale to neznamená, že budeš rozhodovat o programu.“
A bylo po uklidnění.
Paní měla ráda přípravu. Ne tu teatrální, při které se kolem člověka hodinu chodí s bičíkem a pronášejí se velká slova o poslušnosti. Její příprava byla mnohem praktičtější. Všechno mělo své místo, všechno bylo čisté, všechno bylo po ruce. A já měl především vědět, že nikam nemusím utíkat.
Když jsme se věnovali první části večera, překvapilo mě, jak nenápadný Speartip vlastně je. Žádná velká výzva, žádný souboj s vlastním odhodláním. Spíš připomínka, že nemusíme pokaždé začínat na hranici toho, co už znám.
„Vidíš?“ poznamenala Paní. „Někdy je menší lepší.“
„Tohle bych si dovolil citovat.“
„Nedovolil.“
„Rozumím.“
Na chvíli se usmála. Pak vzala do ruky svou dlaň a lehce mě poplácala po zadku. Uvnitř malé pomůcky se ozval nepatrný pohyb.
Překvapeně jsem se ohlédl.
„Co bylo?“
„Ta kulička.“
„Já vím.“
„Ona fakt reaguje.“
„Marku, proto ji testujeme.“
Někdy mám pocit, že by se mnou Paní mohla natáčet vzdělávací pořad. Jen by se asi nevysílal před desátou večer.
Nechala mě chvíli odpočívat a potom si přitáhla židli naproti mně. Tenhle okamžik jsem znal. Když si Paní sedla, překřížila nohy a začala si mě prohlížet, zpravidla následovalo něco, co nebylo dobré odbýt vtipem.
„Víš, proč jsem dneska vybrala ten malý?“
„Protože jsem byl hodný?“
„Ne.“
„Protože byl na recenzi?“
„Částečně.“
Čekal jsem.
„Protože občas zapomínáš, že příprava není soutěž.“
To mě zarazilo. Měla pravdu. Po letech testování jsem si zvykl přemýšlet v kategoriích větší, silnější, náročnější. Jako kdyby každá další zkušenost musela automaticky překonat tu předchozí. Přitom nejpříjemnější večery s Paní často začínaly úplně obyčejně. Bez výkonu, bez dokazování a bez potřeby vyprávět druhý den světu, co všechno jsem zase zvládl.
„Dneska chci, abys byl připravený,“ pokračovala. „Ne abys mi něco předváděl.“
„Ano, Paní.“
„A až budeme pokračovat, řekneš mi, když ti něco nebude vyhovovat.“
Přikývl jsem.
„Nahlas, Marku.“
„Ano, Paní.“
„Hodný.“
Pohladila mě po tváři a vstala.
Zatímco si připravovala další část večera, zůstal jsem sedět a přemýšlel nad tím, jak zvláštní je náš vztah. Paní dokázala být přísná, někdy až nepříjemně přesná v tom, co ode mě očekávala. Ale právě v okamžicích, kdy jsem měl pocit, že musím něco vydržet, mi připomínala, že nemusím dokazovat vůbec nic.
To ovšem neznamenalo, že si ze mě nemohla dělat legraci.
„Tak co, můj statečný hrdino?“
„Prosím?“
„Už jsi připravený na pokračování?“
Podíval jsem se na postroj, který si právě vzala do ruky.
„Myslím, že ano.“
„Myslíš?“
„Ano, Paní. Jsem připravený.“
Spokojeně přikývla.
Zbytek večera patřil nám dvěma. Nebyl to závod ani další položka na seznamu splněných úkolů. Paní si hlídala tempo, já se snažil konečně vypnout svou obvyklou potřebu všechno komentovat a oba jsme věděli, že kdykoliv můžeme přestat.
Samozřejmě jsem to s komentováním úplně nevydržel.
„Paní?“
„Ano?“
„Myslím, že ten kolík má jednu zásadní nevýhodu.“
Povytáhla obočí.
„Jakou?“
„Jeho malá velikost vytváří naprosto falešný pocit bezpečí.“
Chvíli na mě hleděla. Potom se rozesmála.
„To si napiš do recenze.“
„Napíšu.“
„A připiš tam, že jsi zase moc mluvil.“
„Ano, Paní.“
Když jsme později uklízeli, položila malý Speartip zpátky do krabičky. Vedle ostatního vybavení vypadal pořád stejně nenápadně jako na začátku. Kdyby ho někdo našel v našem šuplíku, pravděpodobně by mu nevěnoval víc než pár vteřin.
Já už ale věděl své.
„Tak co?“ zeptala se Paní. „Jaké bude hodnocení?“
Chvíli jsem přemýšlel.
„Malý, praktický, překvapivě zajímavý.“
„A?“
„A neměl by se podceňovat.“
„Správně.“
Zhasla světlo a zamířila ke dveřím. Pak se ještě otočila.
„Marku?“
„Ano, Paní?“
„Příště zkusíme něco jiného.“
„Většího?“
Usmála se.
„Uvidíme.“
A já si v tu chvíli vzpomněl, že jsem se na začátku večera tomu malému kolíku smál.
To byla samozřejmě chyba.
Protože u nás doma nikdy nerozhoduje velikost hračky. Rozhoduje Paní.