Paní má jeden výraz, který opravdu nemám ráda. Tedy vlastně mám, ale většinou toho začnu litovat přibližně o deset minut později. Je to takový ten nenápadný úsměv, kdy se dívá na nějakou novou hračku, otáčí ji v ruce a vůbec nic neříká. Já už samozřejmě vím, že právě v tu chvíli se v její hlavě rodí něco, co bude pro Alici znamenat další zajímavý večer.
Tentokrát měla v ruce průhledný anální tunel ANOS. Přinesla jsem jí ho ukázat s tím, že bychom ho mohly vyzkoušet v rámci našeho dalšího tréninku. Paní si ho prohlédla, podívala se skrz otvor a potom se podívala na mě. Z nějakého důvodu mě ten druhý pohled znervóznil podstatně víc.
„Takže ty sis pořídila hračku, do které je vidět?“
„Ano, Paní.“
„A proč?“
Tuhle otázku nesnáším. Ne proto, že bych neznala odpověď, ale protože Paní většinou moc dobře ví, proč jsem něco udělala. Jen chce slyšet, jak jí to vysvětluju. A já se u toho pravidelně zamotám do vlastních slov.
„Chtěla jsem vyzkoušet ten tunel. A jestli by se hodil na další trénink.“
„Aha. Takže už plánuješ, co s tebou budu dělat?“
„Ne, Paní. Jen jsem myslela…“
„Já vím, co jsi myslela.“
Položila kolík na stůl a ukázala na dveře ložnice. „Běž se převléknout. Chci Alici.“
Tohle je mimochodem jedna z věcí, které na našem vztahu pořád nedokážu úplně vysvětlit. Marek může celé odpoledne pracovat, řešit faktury, telefonovat a tvářit se jako naprosto normální dospělý chlap. Pak Paní pronese jednu větu a já najednou stojím před skříní a přemýšlím, jestli si vezmu černý nebo růžový outfit.
Vybrala jsem růžový. K průhlednému kolíku mi připadal vhodnější, i když jsem si uvědomovala, že Paní bude moje módní rozhodování pravděpodobně úplně jedno.
Natáhla jsem si punčochy, upravila velká umělá prsa a nakonec nasadila růžovou paruku. Chvíli jsem se na sebe dívala do zrcadla. Pořád mě překvapuje, jak moc dokáže změnit můj vlastní výraz. Bez ní jsem Marek, který se převlékl do dámského oblečení. S ní už se začínám poznávat jako Alice. A když se ozve Paní, přestanu nad tím přemýšlet úplně.
„Alice!“
„Už jdu, Paní!“
Vrátila jsem se do obýváku, kde mezitím připravila na stole několik věcí. Ručník, lubrikační gel, rukavice a náš nový průhledný tunel. Vedle ležel také obojek, který mi Paní občas nasazuje, když chce, abych se přestala tolik ptát a začala poslouchat.
„Pojď sem.“
Postavila jsem se před ni a nechala si zapnout obojek. Paní mi upravila paruku, která se mi při převlékání trochu posunula, a pak ustoupila o krok dozadu.
„Víš, co se mi na tom tunelu líbí nejvíc?“
„Že je průhledný?“
„Přesně. Ty máš totiž hrozně ráda, když můžeš něco schovat. Za oblečení, za paruku, za nějaký ten svůj chytrý komentář. Ale dneska jsem si řekla, že si vyzkoušíme něco, u čeho budeš mít trochu méně prostoru se schovávat.“
Zvedla kolík proti světlu a pomalu jím otočila. Přes průhledné tělo bylo vidět její prsty a úzký otvor uprostřed.
„A taky se mi líbí, jak ses tvářila, když jsi zjistila, že má skoro pět centimetrů.“
„Já jsem se netvářila nijak.“
Paní se rozesmála. „Alice, ty ses tvářila, jako bych ti právě oznámila, že si tě beru na víkend do nějakého výcvikového tábora.“
To už jsem se musela usmát taky. Především proto, že to nebylo daleko od pravdy.
Posadila mě vedle sebe na pohovku a nechala mě chvíli držet kolík v ruce. Prohlížela jsem si jeho zaoblenou hlavici, jemné vroubkování a široké boční patky. Znovu jsem zkusila podívat se skrz otvor. Na fotografiích působil větší, ale ve skutečnosti byl docela úzký.
„Co si myslíš?“ zeptala se Paní.
„Že je ten otvor menší, než jsem čekala.“
„A co dál?“
„Že se vám líbí víc než mně.“
„To je dost možné.“
Vzala si ho zpátky a položila na ručník. Pak mě přitáhla k sobě za obojek, jen tolik, abych se jí podívala do očí.
„Dneska nemusíme nic překonávat. Chci, abys mi řekla, co ti vyhovuje, a když nebudeš chtít pokračovat, skončíme. Rozumíš?“
Přikývla jsem.
„Nahlas, Alice.“
„Ano, Paní.“
Naše příprava probíhala klidně. Paní nikam nespěchala a já jsem byla překvapivě nervózní, přestože jsme spolu zažily mnohem náročnější věci. Možná za to mohl samotný vzhled tunelu. Nebo skutečnost, že Paní celou dobu působila tak spokojeně, jako by měla vymyšlený nějaký soukromý experiment, o kterém mi zatím neřekla.
Nakonec jsme se rozhodly, že tentokrát zůstaneme u seznámení s pomůckou a jejím tvarem. Paní mě nechala, abych si sama určila, co je mi příjemné. Žádné závody, žádné povinné časové limity. Dokonce ani ta původně plánovaná hodina nebyla důležitá.
Což mě trochu překvapilo.
„Čekala jsi, že tě budu nutit vydržet hodinu?“ zeptala se, když si všimla mého výrazu.
„Trochu.“
„A chtěla bys to?“
Chvíli jsem přemýšlela. „Asi bych chtěla vědět, jestli to zvládnu.“
„To je ale něco jiného, než jestli ti to bude příjemné.“
Měla pravdu. A samozřejmě mě štvalo, že ji zase měla.
Po chvíli Paní odložila pomůcku a posadila mě před velké zrcadlo v ložnici. Sama se usadila do křesla za mnou. Viděla jsem nás obě. Ji v pohodlném domácím oblečení, s výrazem ženy, která má situaci dokonale pod kontrolou, a sebe v růžové paruce, punčochách a obojku. Na stolku vedle zrcadla ležel průhledný tunel.
„Podívej se na sebe, Alice.“
Poslechla jsem.
„Pamatuješ, jak jsi mi poprvé ukazovala tu paruku?“
„Ano, Paní.“
„A jak ses styděla?“
„To si pamatuju taky.“
„Dneska už si ji vezmeš úplně samozřejmě. Dokonce řešíš, jestli se ti hodí k análnímu kolíku.“
Rozesmála jsem se. To bylo bohužel naprosto přesné.
Paní vstala, přešla ke mně a položila mi ruce na ramena. Chvíli jsme se společně dívaly do zrcadla.
„Víš, co mě na tvém výcviku baví nejvíc?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Že se pořád učíš něco nového sama o sobě. A že už se toho tolik nebojíš.“
Tohle mě zaskočilo víc než všechny její předchozí poznámky. Čekala jsem nějaký vtípek o poslušnosti, o růžové paruce nebo o tom, kolik hraček už mám doma. Místo toho řekla něco, nad čím jsem musela chvíli přemýšlet.
Když jsem s Alicí začínala, spoustu věcí jsem si nedokázala ani představit. Některé mě lákaly, jiné děsily a u dalších jsem si nebyla jistá, jestli je vůbec chci zkusit. Paní mě postupně naučila o těchhle věcech mluvit. A také přijmout, že nemusím pokaždé něco dokázat, aby měla z mého výcviku radost.
„Takže se vám ten tunel líbí?“ zeptala jsem se nakonec.
„Líbí.“
„A budeme ho ještě zkoušet?“
„Určitě.“
Podívala jsem se na něj v zrcadle. Průhledná hračka, kterou bych si ještě před pár lety pravděpodobně ani netroufla objednat. Dneska ležela na našem stolku vedle obojku a já přemýšlela, jaké další zkušenosti nám přinese.
Paní si všimla, kam se dívám.
„A teď mi řekni, Alice, kdo bude ten tunel po dnešku čistit a uklízet?“
„Já, Paní.“
„Správně. A potom mi uděláš kávu.“
Samozřejmě.
Marek si pořídí novou hračku, protože ho zajímá její konstrukce. Alice ji otestuje, Paní si vymyslí další program a nakonec stejně skončím u kávovaru.
A víte co? V té růžové paruce mi to vlastně docela sluší.