Paní mi ten kostým nepodala. Jen ho položila na postel.
To bylo horší.
Kdyby mi ho vtiskla do rukou, mohla bych se na něco zeptat. Mohla bych se trapně zasmát, udělat poznámku o testování nebo se schovat za redakční povinnost. Ale když ho jen položila na postel vedle průhledného body a růžové klícky, nebylo se za co schovat.
Byl to pokyn.
„Nejdřív body,“ řekla klidně. „Pak prsa. Pak klec. A nakonec uniforma.“
Uniforma.
To slovo mi projelo břichem dřív, než jsem si to stihla zakázat.
V koupelně jsem se svlékala pomalu. Na umyvadle ležela paruka, rtěnka a pudr. Na háčku viselo průhledné body, které už jsem znala. Před pár dny jsme ho fotily pro recenzi. Tehdy jsem si myslela, že v něm vypadám dost nestydatě. Dneska mi došlo, že to byla jen první vrstva.
Natáhla jsem si body přes nohy a nechala jemnou látku sklouznout přes boky. Bylo průhledné přesně tam, kde nemělo být. Obepnulo mě, ale neschovalo. Spíš mě vystavilo.
Pak přišla umělá prsa.
G velikost byla vždycky trochu drzá. Velká, měkká, těžká tak akorát, aby mi změnila postoj. Když jsem si je usadila na tělo, musela jsem se narovnat. Ramena dozadu. Hrudník ven. Brada níž, protože když jsem se na sebe podívala moc zpříma, bylo to až příliš skutečné.
Alice na mě v zrcadle zírala dřív, než jsem byla hotová.
Růžová klícka čekala jako poslední ponížení před šaty. Malá, hladká, s drobným tvarem klitorisu vpředu. Když jsem ji zapnula, všechno, co by mohlo připomínat mužskou drzost, zmizelo do růžového plastu. Nebylo kam růst. Nebylo co ukazovat. Nebylo co nabídnout.
Jen zamčený klid.
A pak šaty.
Černé minišaty jsem si stáhla přes tělo opatrně, abych neposunula prsa. Výstřih se kolem nich usadil skoro až nebezpečně dobře. Bílý límeček mi najednou dal výraz falešné slušnosti, který působil skoro výsměšně. Jako kdyby se někdo rozhodl, že mě oblékne do cudné domácí role, ale nechá přitom všem okolo dost důkazů, že o cudnost tu nepůjde.
Zástěrku jsem si zavazovala nadvakrát.
Poprvé jsem ji utáhla málo.
Podruhé jsem ji utáhla tak, jak by to udělala Paní.
Pas se stáhl. Sukně se zvedla jen o kousek. Dost na to, aby mi bylo jasné, že každý předklon bude rozhodnutí.
Vyšla jsem z koupelny.
Paní seděla v křesle, nohu přes nohu, skleničku v ruce. Nepohnula se. Jen se na mě podívala od hlavy dolů a zase zpátky. Ten pohled byl pomalý, přesný a nepříjemně spokojený.
„Otoč se.“
Poslechla jsem.
Sukně se při otočení lehce nadzvedla. Cítila jsem to. Samozřejmě že jsem to cítila. A samozřejmě že jsem věděla, že to viděla.
„Znovu. Pomaleji.“
Otočila jsem se znovu.
Tentokrát jsem se snažila stát rovněji. Žensky. Jemně. Ne tak, jak stojím normálně. Jenže právě tahle snaha byla nejvíc ponižující. Věděla jsem, že se učím. Že mě sleduje. Že hodnotí každý detail.
Paní vstala a přišla ke mně. Prsty mi upravila límeček. Pak zástěrku. Nakonec výstřih.
„Takhle už nevypadáš jako někdo, kdo si hraje,“ řekla. „Takhle vypadáš jako někdo, kdo má práci.“
Sklopila jsem oči.
„Ano, Paní.“
Ta odpověď ze mě vyklouzla měkčeji, než jsem čekala.
Usmála se.
„Výborně. Začneš obývákem.“
Podala mi prachovku.
Bylo to směšné. Obyčejná prachovka. Jenže v tu chvíli nebyla obyčejná vůbec. Byla to rekvizita. Důkaz. První úkol v první směně.
Klekla jsem si u nízkého stolku a začala utírat povrch pomalými tahy. Prsa se mi při každém pohybu lehce houpala ve výstřihu. Sukně se vzadu napínala. Klícka pod body zůstávala tvrdě klidná, tichá a zamčená.
Paní se vrátila do křesla.
„Níže,“ řekla.
Zarazila jsem se.
„Při utírání. Níže se předkloň.“
Udělala jsem to.
Zástěrka se odlepila od stehen. Sukně povolila. Věděla jsem, co může vidět. A protože jsem to věděla, začala jsem se červenat ještě dřív, než cokoliv řekla.
„Dobře,“ pronesla spokojeně. „Služtička, která se stydí, pracuje pečlivěji.“
Polkla jsem.
Pokračovala jsem v úklidu. Prachovka klouzala po poličkách, po stole, po okraji televize. Každý malý pohyb mi připomínal, co mám na sobě. Body pod šaty. Prsa ve výstřihu. Zástěrku kolem pasu. Krátkou sukni. Růžovou klec.
A její pohled.
Nejhorší na tom bylo, že mě nenutila spěchat. Kdyby byla přísná a tvrdá, mohla bych se soustředit na úkol. Jenže ona byla klidná. Bavila se tím, jak se měním sama. Jak se moje tělo učí pohybovat v roli. Jak si začínám hlídat kolena, ruce, záda, hlas.
„Alice.“
Okamžitě jsem se narovnala.
„Ano, Paní?“
„Pojď sem.“
Položila jsem prachovku a přešla k ní. Snažila jsem se neudělat moc dlouhý krok, protože sukně byla krátká a moje tělo už vědělo, že se má chovat jinak.
Paní ukázala na místo před sebou.
„Na kolena.“
Klekla jsem si.
Z té výšky byla ještě dominantnější. Nemusela zvedat hlas. Nemusela se mě dotýkat. Stačilo, že seděla nade mnou a já vypadala přesně tak, jak mě chtěla mít.
Služtičkovsky. Upraveně. Zamčeně.
Prstem mi nadzvedla bradu.
„Jak se cítíš?“
Mohla jsem říct něco chytrého. Něco recenzentského. Že materiál je pružný, střih lichotivý a zástěrka dobře drží.
Jenže v tu chvíli ze mě vypadla pravda.
„Jako vaše služtička.“
Paní se usmála tak, že se mi stáhl žaludek.
„To je správná odpověď.“
Pohladila mě po tváři. Jemně. Skoro něžně. A právě ta něžnost mě dorazila víc než jakýkoliv rozkaz.
„Dneska nebudeš hodnotit kostým,“ řekla. „Dneska bude kostým hodnotit tebe.“
Zůstala jsem klečet.
Srdce mi bušilo. Klícka dole zůstávala nemilosrdně malá a klidná, jako by se mě vůbec netýkalo, co se mi děje v hlavě. Výstřih byl plný, sukně krátká, zástěrka uvázaná a límeček dokonale rovný.
Paní sáhla po prachovce a položila mi ji do rukou.
„Pokračuj. A tentokrát se usmívej.“
Vstala jsem.
Nohy se mi trochu třásly, ale poslechla jsem. Šla jsem zpátky ke stolku, předklonila se níž než předtím a usmála se přes rameno.
Paní mě sledovala.
A já v tu chvíli pochopila, že tahle směna nezačala oblečením.
Začala v okamžiku, kdy jsem se rozhodla neodmlouvat.
Autor čtenářské povídky: Sissy Alice z redakce Lascivní.cz