Jsou slova, která pro většinu lidí neznamenají vůbec nic zvláštního. Pak jsou slova, která vám někdo opakováním vtiskne do hlavy tak hluboko, že na ně tělo reaguje dřív, než nad nimi vůbec začnete přemýšlet.
U mě je to jedno jediné.
Pozice
Paní ho nemusí vyslovit důrazně. Nemusí přidávat vykřičník, žádné oslovení ani vysvětlení. Někdy mi uprostřed pracovního dne jen zavibruje telefon a na displeji svítí jediná zpráva.
Pozice.
V tu chvíli přestávám rozhodovat.
Vstanu a jdu k oknu. Nezáleží příliš na tom, jestli jsme doma nebo v kanceláři, protože ten rituál znám. Připravím se přesně tak, jak mě to naučila, opřu se o parapet a čekám.
To čekání je na celém našem rituálu možná nejhorší.
A nejlepší.
Nevím, jestli Paní přijde za deset vteřin, nebo mě nechá několik minut přemýšlet nad tím, jak absurdně snadno mě dokáže jedním slovem přepnout z normálního fungování do role své Alice.
Kdysi mi musela říkat, co mám udělat.
Dnes už nemusí.
A právě to je na tom trochu děsivé.
Tentokrát jsem zaslechla dveře asi po minutě.
Neotočila jsem se.
To je také součást Pozice.
Poznávám ji podle kroků. Podle toho, jak položí věci na stůl. Podle tichého šustnutí růžových rukavic, které si pro tyhle naše chvíle oblíbila skoro stejně jako já svoji růžovou paruku.
Schválně nic neříká.
Ví, že čekám na její hlas.
A nedá mi ho.
Místo toho nechá ticho pracovat za sebe.
Teprve když stojí těsně za mnou, položí mi ruku na bok.
„Tak?“
Jedno krátké slovo.
Tohle je druhá část našeho rituálu.
Pozice není jen o tom, že poslechnu příkaz. Paní chce, abych dokázala nahlas přiznat, proč tam čekám. Abych si nemohla hrát na to, že jen pasivně plním její rozhodnutí.
Musím ji požádat.
A přesně v tom okamžiku se vždycky zarazím.
Ne proto, že bych nevěděla, co říct.
Protože to vím až příliš dobře.
Potichu ji tedy požádám, aby se mnou pokračovala jako se svojí poslušnou čubkou.
Paní se neozve.
Jen mě nechá v té větě chvíli stát.
Pak ucítím její dlaň na zádech.
A vím, že moje odpověď byla přijatá.
Naše Pozice nikdy nemá přesně stanovenou délku.
O tom rozhoduje Paní.
Někdy je to jen několik minut. Jindy mě nechá čekat déle a zkouší, jestli nezačnu měnit postoj, otáčet hlavu nebo se ptát.
Právě tehdy mě pozná nejlépe.
Stačí jí drobnosti.
Napětí v ramenou. Pohyb nohou. Změna dechu.
„Ještě.“
Tohle slovo nesnáším skoro stejně, jako ho miluji.
Protože znamená, že jsem zatím nesplnila to, co ode mě očekává.
A Paní je trpělivá.
Mnohem trpělivější než já.
Občas mi položí dlaň mezi lopatky a přitlačí mě blíž k chladnému sklu. Vidím v něm vlastní rozmazaný odraz. Růžové vlasy, tvář, kterou už dávno považuji za svoji, a oči člověka, který před několika minutami normálně seděl u počítače a řešil práci.
Teď čekám na pochvalu.
Na povolení.
Nebo jen na další krátké:
„Ještě.“
Nejtěžší ale není samotná Pozice.
Nejtěžší je její konec.
Paní totiž nikdy necítí potřebu udělat za naším rituálem dramatickou tečku.
Když je spokojená, jednoduše odstoupí.
Sundá rukavice.
Upraví si oblečení.
A odejde.
Žádné „hotovo“.
Žádná pochvala, pokud si ji podle ní nezasloužím.
Dveře se zavřou a já zůstanu několik okamžiků opřená o okno s pocitem, že moje hlava ještě nestihla pochopit, že už můžu zase normálně fungovat.
Musím se dát dohromady sama.
Upravit se.
Uklidit po nás.
Vrátit místnost do stavu, ve kterém byla předtím.
Pak vezmu telefon.
Na displeji pořád čeká její původní zpráva.
Pozice.
Podržím na ní prst a chvíli přemýšlím, co napsat.
Přitom samozřejmě přesně vím, co se ode mě očekává.
Nikdy žádný dlouhý odstavec.
Nikdy vysvětlování.
Náš rituál má totiž dvě slova.
Jedním ho začíná Paní.
Druhým ho ukončuji já.
Děkuji.