Paruka ležela před zrcadlem vedle malé růžové klícky.
Stejná barva. Stejná sladkost. A přesto každá z těch věcí dělala s mojí hlavou něco úplně jiného.
Paruka měla ukázat Alici světu.
Klícka měla schovat to, co po Markovi ještě zůstávalo.
Seděla jsem před toaletním stolkem jen v černém župánku a dívala se na obě věci položené vedle sebe. Dlouhé pastelově růžové prameny se v měkkém světle leskly skoro něžně. Mini klec vedle nich působila jako její tvrdší, zákeřnější sestra. Hladká, malá, s drobným tvarem klitorisu vpředu.
Paní stála za mnou a sledovala mě v zrcadle.
„Ladí k sobě,“ řekla.
Přikývla jsem.
Samozřejmě že ladily. Viděla jsem to hned. Jen jsem se snažila nemyslet na to, co znamená, že si toho všimla i ona.
„Dneska tě chci růžovou celou.“
Ta věta zněla téměř mile.
Právě proto jsem se jí bála.
Paní přešla ke mně, rozevřela mi župánek a nechala ho sklouznout z ramen. Pod ním už jsem měla umělá G prsa. Těžká, měkká a usazená na hrudníku tak, že mě nutila držet se jinak. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, od krku dolů už tam Alice skoro byla.
Skoro.
Nahoře pořád zůstávaly krátké vlasy, tvrdší linie obličeje a poslední zbytky Markova výrazu. Dole zase penis, který se snažil připomenout, že proměna ještě není hotová.
Paní se podívala právě tam.
„Nejdřív uklidíme spodek.“
Vzala klícku do ruky.
Byla drobná. Růžová. Skoro roztomilá. Jenže dobře jsem věděla, co udělá. Nechá penis zmizet do co nejmenšího prostoru, nedovolí mu pořádnou erekci a zepředu ho překryje symbolem, který se k mojí nové podobě hodí mnohem víc.
Rozevřela jsem nohy.
Bez pokynu.
Paní se na mě podívala a lehce se usmála.
„Alice už ví, co se od ní čeká.“
Zčervenala jsem. Nejspíš víc, než bylo pod světlem vidět.
Nasazování klícky nebylo dlouhé. Přesto jsem každý pohyb vnímala až nepříjemně ostře. Chladný kroužek. Přesné usazení. Pevný plast. A nakonec známé cvaknutí zámku.
Hotovo.
Podívala jsem se dolů.
Penis zmizel. Alespoň tak, jak jsem ho znala. Zůstal jen hladký růžový tvar, malý a poslušný. Miniaturní klitoris tam, kde ještě před chvílí něco chtělo růst a připomínat mužské tělo.
Paní přejela prstem po přední straně klícky.
„Teď už se dole nic nehádá.“
Klícka byla příliš malá na to, aby dovolila skutečnou erekci. Cítila jsem tlak. Ne bolest, spíš pevné odmítnutí. Tělo se mohlo vzrušit, ale nemělo to kam ukázat.
Měla jsem být růžová.
Ne pyšná.
Paní mi pomohla vstát a postavila mě před zrcadlo. Pak vzala síťku na vlasy.
„Hlavu dolů.“
Sklonila jsem ji.
Pečlivě mi schovala vlastní vlasy. Uhlazovala je pomalu, téměř starostlivě, jako by připravovala plátno. Byla v tom něha, ale i úplná kontrola. Každý její pohyb říkal, že výsledek patří jí.
Když byla síťka na místě, chvíli mě nechala čekat.
Stála jsem před zrcadlem nahá, jen s velkými umělými prsy a růžovou mini klíckou. Připadala jsem si nedokončená. Jako figurína připravená k úpravě.
Paní zvedla paruku.
Dlouhé růžové prameny se jí rozlily přes ruce.
„Víš, co je na paruce nejlepší?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Klícku můžeš schovat pod šaty. Ale paruku ne. Tu ukážeš každému.“
Polkla jsem.
Pak mi ji nasadila.
Nejdřív jsem cítila jen jemný tlak kolem hlavy. Potom mi přes ramena sklouzly dlouhé vlny. Několik pramenů se otřelo o silikonová prsa a pokračovalo téměř až k pasu. Paní mi upravila ofinu, srovnala boky a prsty pročesala růžové vlasy kolem obličeje.
Pořád mi nedovolila se podívat.
Stála přede mnou, zakrývala zrcadlo vlastním tělem a pracovala na mně jako na něčem, co chce dokončit přesně podle své představy.
„Rty.“
Podala mi pastelově růžovou rtěnku.
Nalíčila jsem se pod jejím dohledem. Pomalu. Opatrně. S rukou, která se mi lehce třásla. Když jsem skončila, Paní mi palcem setřela malou nepřesnost u koutku.
„Oči.“
Přidala jsem jemné linky a řasenku. Nic přehnaného. Jen tolik, aby dlouhá ofina a růžové prameny dostaly obličej, který k nim patří.
Paní ustoupila.
Zrcadlo se otevřelo.
Nejdřív jsem viděla vlasy.
Pastelově růžové, dlouhé a zvlněné. Ofina schovala část čela a změkčila všechno, co na obličeji působilo příliš tvrdě. Prameny rámovaly tvář a splývaly přes velká prsa. Pod nimi bylo tělo, které už jsem poznávala.
Alice.
Pak můj pohled sjel dolů.
Růžové vlasy nahoře.
Růžová klícka dole.
Mezi tím velká prsa, zúžený pas a tělo čekající na oblečení.
Byla jsem barevně sladěná jako hračka.
A přesně tak jsem se cítila.
„Tak co?“ zeptala se Paní.
Nedokázala jsem hned odpovědět.
Přiblížila jsem se k zrcadlu. Sáhla jsem si do vlasů a nechala růžové prameny proklouznout mezi prsty. Byly syntetické. Věděla jsem to. Jenže na pohled působily tak měkce a žensky, že na materiálu najednou nezáleželo.
Záleželo na obličeji uvnitř.
Ten už nebyl Markův.
„Vypadám…“
Odmlčela jsem se.
„Jak?“ pobídla mě Paní.
„Jako Alice.“
„Ne.“
Položila mi ruku na rameno a přitiskla se ke mně zezadu.
„Teď už jen nevypadáš jako Alice.“
Její prsty sklouzly po dlouhých vlasech, přes rameno a dolů k prsům.
„Teď jí jsi.“
Něco se mi stáhlo hluboko v břiše. Penis se pokusil reagovat, ale růžová klícka ho okamžitě zastavila. Tlak dole zesílil právě ve chvíli, kdy jsem se nahoře dívala do očí dívce s pastelovými vlasy.
Bylo to dokonale zákeřné.
Čím víc jsem se cítila ženská, tím méně prostoru dostávala moje mužská část.
Paní otevřela skříň a vytáhla průsvitné body pokojské. Černé, krajkové, s bílými detaily.
„Obleč se.“
Vklouzla jsem do něj opatrně, abych si nerozhodila vlasy. Přes boky prošlo hladce. Pak jsem jej natáhla přes prsa. Růžové prameny jsem si musela odhodit dozadu a ten obyčejný pohyb mě překvapil.
Udělala jsem to přirozeně.
Jako žena, které dlouhé vlasy překážejí při oblékání.
Ne jako Marek s parukou.
Paní si toho všimla.
„Ještě jednou.“
Nechápavě jsem se na ni podívala.
„Ty vlasy. Přehoď si je přes rameno.“
Udělala jsem to znovu. Pomaleji.
Prsty jsem zajela pod dlouhé vlny, zvedla je a nechala sklouznout přes levé rameno. Pod nimi se odhalil krk a horní část prsou.
Paní se usmála.
„Vidíš? Už se učíš.“
Připnula mi bílý motýlek a uvázala zástěrku. Potom odešla o několik kroků dál a prohlédla si mě.
Stála jsem před ní jako pokojská panenka. Růžové vlasy až pod prsa, černobílé body, velký výstřih a pod průsvitnou látkou malá růžová klícka, která dokonale ladila s hlavou.
Nahoře ženskost.
Dole zákaz.
„Otoč se.“
Poslechla jsem.
Vlasy se při pohybu rozvlnily kolem zad. Cítila jsem, jak mi přejely přes lopatky a zadeček. Ten pocit byl nový. Lehký, měkký a překvapivě intimní.
„Pomaleji.“
Otočila jsem se znovu.
Tentokrát jsem si pohyb užila. Nechala jsem boky udělat malý oblouk a sledovala v zrcadle, jak růžové vlasy následují tělo se zpožděním.
Paní ke mně přišla a uchopila jeden pramen.
„Tvoje klícka ti bere možnost ukázat vzrušení,“ řekla. „Ale tyhle vlasy ho ukazují za tebe.“
Nechala pramen sklouznout mezi prsty.
„Každý vidí, že chceš pozornost.“
Zčervenala jsem.
„A každý zároveň vidí jen to, co mu dovolím ukázat.“
Přejela rukou po mém boku a lehce poklepala na růžový plast pod body.
„Tohle zůstane malé.“
Potom mi prsty zajela do vlasů u zátylku a jemně mě přitáhla dozadu.
„A tohle bude velké, růžové a nepřehlédnutelné.“
Zavřela jsem oči.
Ten kontrast mě zlomil rychleji, než bych čekala. Nemohla jsem se schovat. Paruka ze mě dělala Alici na první pohled. Klícka mi zase nedovolovala uniknout zpátky do mužského vzrušení.
Byla jsem otevřená pohledům a zároveň uzavřená dole.
Paní mě postavila před velké zrcadlo v ložnici.
„Řekni mi, co na sobě máš.“
Podívala jsem se na sebe.
„Kostýmek pokojské, Paní.“
„To vidím. Dál.“
„Umělá prsa.“
„Čí?“
Ta otázka mě zarazila.
„Moje.“
Paní utáhla prsty ve vlasech.
„Zkus to znovu.“
„Vaše prsa na mojí sissynce, Paní.“
Povolila sevření.
„Lepší. Dál.“
Pohled mi sklouzl dolů.
„Růžovou klícku.“
„K čemu slouží?“
Klícka se ozvala dalším tlakem, jako by mi chtěla odpověď připomenout sama.
„Abych neměla erekci.“
„Aby ses o ni nemusela starat,“ opravila mě. „Od toho jsem tu já.“
Přikývla jsem.
„A nahoře?“
Dívala jsem se na dlouhé růžové prameny kolem tváře. Na ofinu. Na měkké vlny. Na obličej, který díky nim vypadal mnohem jemněji, než jsem jej znala.
„Růžovou paruku.“
„K čemu slouží?“
Tentokrát jsem odpověď znala.
„Aby zmizel Marek.“
Paní se v zrcadle usmála.
„Výborně.“
Pustila moje vlasy a podala mi malý růžový kartáč.
„Tak se učeš.“
Začala jsem pomalu pročesávat konce. Opatrně, abych syntetická vlákna netahala. Každý tah kartáčem mě uklidňoval a zároveň prohluboval ten zvláštní pocit. Nečesala jsem paruku. Česala jsem svoje dlouhé růžové vlasy.
Alespoň pro dnešní večer.
Po několika minutách mi Paní vzala kartáč z ruky.
„Dost.“
Položila ho zpátky na stolek a ukázala na zem před sebou.
„Klekni si.“
Klesla jsem na kolena.
Vlasy se mi rozlily přes ramena a prsa. Několik pramenů mi spadlo do obličeje. Chtěla jsem je automaticky odhrnout, ale Paní mě zastavila pohledem.
„Nech je.“
Poslechla jsem.
Dívala se na mě shora. Já klečela v kostýmku, s růžovými vlasy kolem obličeje a růžovou klecí pod nimi. Vypadala jsem přesně jako něco, co si někdo připravil pro vlastní potěšení.
Ne jako osoba, která se sama oblékla.
Jako výsledek něčí vůle.
Paní sklonila hlavu a vzala mě za bradu.
„Co je tvoje nejdůležitější růžová část?“
Můj pohled mimoděk sjel ke klícce.
Paní se tiše zasmála.
„Špatně.“
Prsty mi zvedla obličej zpátky k sobě.
„To dole je jen zámek.“
Druhou rukou mi pohladila dlouhé růžové vlasy.
„Tohle je Alice.“
Zůstala jsem klečet a cítila, jak mi prameny kloužou přes nahá ramena. Jak mi klícka pevně svírá vzrušení. Jak se obě růžové věci propojují v jediném obrazu, ze kterého už nešlo nic ubrat.
Paruka mě zviditelnila.
Klícka mě zmenšila.
A Paní mezi tím vytvořila přesně takovou sissynku, jakou chtěla.
„Dneska půjdeš mezi lidi,“ řekla.
Zvedla jsem k ní oči.
To jsem nečekala.
„V tomhle?“
Paní se podívala na můj kostým, prsa, klícku a dlouhé růžové vlasy.
„Ne. Přes to dostaneš šaty.“
Na chvíli se mi ulevilo.
„Ale paruka zůstane.“
Úleva zmizela.
„A klícka samozřejmě taky.“
Otevřela skříň a vytáhla krátké černé šaty. Jednoduché, přiléhavé, s výstřihem dost hlubokým na to, aby umělá prsa nezůstala bez povšimnutí.
Pomohla mi je obléct. Průsvitné body i růžová klícka zmizely pod látkou. Navenek zůstala jen postava, prsa a nepřehlédnutelné pastelové vlasy.
Pod šaty jsem byla zamčená sissynka.
Nad nimi růžovovlasá Alice.
Paní mi podala kabelku.
„Co v ní mám mít?“ zeptala jsem se.
„Nic důležitého.“
Podívala se na malý klíček, který držela mezi prsty.
Pak si ho zasunula do vlastní kabelky.
„To důležité ponesu já.“
Vyšly jsme z ložnice.
Před dveřmi jsem se ještě jednou podívala do zrcadla. Růžové vlasy rámovaly obličej, vlny ležely přes výstřih a černé šaty vytvořily tělo, které jsem si ještě nedávno neuměla představit.
Nikdo venku neuvidí klícku.
Ale každý uvidí Alici.
Paní otevřela dveře.
„Připravená?“
Chtěla jsem říct, že nevím.
Místo toho jsem si přehodila růžové vlasy přes rameno a přikývla.
„Ano, Paní.“
Usmála se a nechala mě vykročit první.
A když jsem prošla dveřmi, dlouhé růžové prameny se zavlnily za mnou.
Jako kdyby Marek zůstal na druhé straně.