Neviděl jsem nic a Paní odmítala mluvit. To byla první věc, která mi začala lézt na nervy. Maska seděla přes oči dokonale a z místnosti mi zbyly jen zvuky. Vlastní dech, občasný krok, lehké položení něčeho na stolek a sem tam kovové cinknutí. Věděl jsem, co všechno si připravila, protože jsem to před začátkem viděl.
Svíčku, ledové dildo, telefon, další pomůcky. Jenže vědět, co je někde v místnosti, je úplně jiná věc než vědět, co právě drží v ruce.
„Paní?“
Žádná odpověď.
Chvíli jsem poslouchal. Nic. Pak jsem zkusil změnit polohu rukou, ale omezení mi okamžitě připomnělo, že to dnes nebude úplně podle mě. Zůstal jsem tedy ležet a čekal.
A potom jsem to uslyšel.
Škrt.
Sirku poznáte okamžitě. Krátké zachrastění hlavičky o škrtátko, drobné zasyčení a pak tiché praskání plamene. Celé tělo se mi napjalo ještě předtím, než se mě cokoli dotklo.
Paní pořád nic neříkala.
Čekal jsem první kapku. V hlavě jsem odpočítával vteřiny a snažil se odhadnout, kde stojí. Nic. Další vteřina. Pořád nic. A přesně ve chvíli, kdy jsem začal pochybovat, jestli tu svíčku vůbec zapálila kvůli mně, přišlo teplo na hrudník. Krátké, výrazné a naprosto nečekané. Tělo se prohnulo dřív, než hlava stihla rozhodnout, jestli to skutečně bylo tak intenzivní.
Paní se tiše zasmála.
„Dýchej.“
Vydechl jsem.
„Pomalu.“
Další kapku jsem už čekal, takže jsem se připravil. A samozřejmě nepřišla. Paní už mě za ty roky zná dost dobře na to, aby věděla, že nejlepší okamžik ke změně pravidel je přesně ten, kdy si začnu myslet, že jsem je pochopil.
„Musíme vyzkoušet jinou výšku,“ oznámila mi po chvíli.
„Samozřejmě.“
„Kvůli recenzi.“
„Jistě, Paní.“
„A natočit to.“
„To už je opravdu nezbytné.“
Uslyšel jsem odemykání telefonu a musel se smát. Pak přišla další kapka a smích mě přešel.
Paní experimentovala. Jednou nechala vosk padat z větší výšky a pocit byl jemnější, rozptýlenější. Potom se přiblížila a reakce byla úplně jiná. Já samozřejmě nic z toho neviděl, takže jsem si jednotlivé varianty skládal jen podle pocitu, zvuku jejího pohybu a toho, jak moc se následně bavila.
Po nějaké době jsem si na teplo začal zvykat. A přesně tehdy přišel chlad.
Vyrazil jsem ze sebe něco mezi zalapáním po dechu a velmi nedůstojným zvukem.
Paní se rozesmála.
„Tohle máme natočené.“
„Skvělé.“
Studená pomůcka zmizela stejně rychle, jako přišla. Zůstala po ní jen zima a moje snaha odhadnout, jestli bude pokračovat.
Ticho.
Pak znovu:
Škrt.
„Do prdele.“
„Výborně,“ ozvala se Paní.
„Co je výborně?“
„Reakce.“
V tu chvíli jsem pochopil, že kontrast je mnohem zákeřnější než samotná svíčka. Tělo se pokaždé snažilo adaptovat na jeden vjem a Paní mu nabídla přesný opak. Teplo, čekání, chlad, pauza, zvuk sirky. Po chvíli jsem přestal hádat, co přijde.
„Lepší,“ řekla.
„Co?“
„Už se nesnažíš být chytřejší než já.“
To jsem raději nekomentoval.
Nevím přesně, jak dlouho si hrála. Bez zraku člověk ztratí přehled o čase překvapivě rychle. V určitou chvíli ale Paní přestala a najednou bylo zase jen ticho.
„Sfoukni ji.“
Zarazil jsem se.
„Co?“
„Svíčku.“
„Já ji nevidím.“
„Já vím.“
Někde přede mnou se ozval její hlas. Naklonil jsem hlavu jeho směrem a foukl.
„Vedle.“
Posunul jsem se a zkusil to znovu.
„Skoro.“
Potřetí jsem zaslechl, jak se plamen zachvěl, a potom zhasl.
„Hodný.“
Teprve potom mi sundala masku. Několikrát jsem zamrkal do světla a první pohled věnoval svíčce. Druhý vlastnímu hrudníku. A třetí zase svíčce, protože jsem se snažil pochopit, kam se poděla tak velká část jejího obsahu.
„Kolik jste toho spotřebovala?“
Paní se podívala na nádobku.
„Asi třetinu.“
„Za jeden večer?“
Pokrčila rameny.
„Důkladná recenze.“
Jenže tím jsme neskončili. Naopak jsem zjistil, že wax play má dvě velmi odlišné části. První je okamžik, kdy vosk přichází na tělo. Druhá nastává, když zatuhne a někdo ho musí dostat zase dolů.
Na místech bez chloupků šly větší kusy relativně příjemně odloupnout. Pak Paní narazila na první oblast, kde se vosk chytil do ochlupení.
Zvedla okraj.
„Au.“
Podívala se na mě.
„Ještě jsem skoro nic neudělala.“
„To říkáte vy.“
Zatáhla znovu.
„Au, au.“
Paní se usmívala způsobem, který naznačoval, že právě objevila bonusovou funkci produktu, kterou výrobce možná ani nezamýšlel.
„Chloupky, nechloupky,“ řekla. „Musí to dolů.“
A šlo.
Poctivě.
Kousek po kousku.
Když bylo konečně hotovo, ležel jsem tam očištěný od vosku a přemýšlel, která část testování byla vlastně horší. Kapání? Ledový kontrast? Čekání na zvuk sirky?
Nebo depilace zdarma?
Nakonec jsem usoudil, že poslední možnost.
A Paní samozřejmě prohlásila, že příště mám možnost se před hraním oholit.
To od ní bylo velmi laskavé.