Jsi 20 letá drobná brunetka, která se v noci vrací z party domů. Protože se ti nechce pěšky, ani taxíkem, tak se rozhodneš stopovat. To je ale osudová chyba.
Zastavím ti na kraji města, kde tě uvidím už z dálky. Zmalovaná, krátká kožená sukně, oblečená jako coura, opilá, no snadná kořist pro mě. Tak se mi to líbí. Zastavím ti se svým autem. Ty hned nadšeně běžíš k okýnku.
„Kam to bude, slečno?“ ptám se tě.
„Ale, jen tady do vedlejšího města.“
„Tak to je super, to mám po cestě. Přiberu Vás, nasedněte.“
Ty sedáš dovnitř na zadní sedadlo, aniž bys věděla, co tě čeká. Po cestě začínáš trochu usínat, takže si ani nevšimneš, že jsem změnil trasu. Probudíš se až v lese. Vyděšeně se ptáš, co se děje.
Zneužití
Já zamykám auto, a na zadní sedadlo ti házím stahovací pásku.
„Co to má znamenat? Kde to jsme?“ ptáš se.
„Dělej, svaž si tím ruce.“
Ty odmítáš.
„Ty jedna děvko zmalovaná. Jestli to budu muset udělat já, tak si mě nepřej!“
Teda poslechneš a svážeš si ruce. “Pojď ven, uděláme osobní prohlídku.“ odemykám auto a vystupuju. Vytahuju tě násilím ven, tobě se moc nechce. „Co to děláte?“ Trochu tě proplesknu, ať se probereš. „Ruce na střechu a nohy od sebe.“ Sahám ti pod sukni a odtahuju kalhotky.
Začínám tě prstit a ty pěkně vlhneš. „Jo, to by šlo.“ Otvírám dveře a cpu tě dovnitř auta. Rozepínám si kalhoty. „Tak a teď mi pěkně vykuř a opovaž se kousat!“
Moc se ti nechce, tak ti zase musím pomoct pár výchovnýma fackama. Cpu ti péro do krku, až se dusíš. Poslušně kouříš a neodmlouváš. Pěkně tě u toho držím za vlasy.
„Tak a teď trochu přitvrdíme.“
„Ale já mám přítele.“ „To mě nezajímá, na to jsi měl myslet, než jsi šla zmalovaná ožralá domu sama z akce.“ Povalím tě na zadní sedadlo a roztahuju ti sukni. Ty se bráníš, kopeš. Vytahuju šátek a utahuju ti ho kolem krku. „Tak ty děvko, buď toho necháš, nebo tě teď uškrtím!“
Povoluješ. Vrážím ti tam své péro a ty řveš. Asi nejsi na takovou velikost zvyklá. U toho tě držím pod krkem za šátek a utahuju. Ty pomalu fialovíš. Pak povoluju. Pak otočka na čtyři. Šukám tě zezadu a pořád držím za šátek.
Do toho tě vší silou plácám přes zadek pod vyhrnutou sukní. Už se blížím ke konci a stříkám dovnitř. Pak ti dám ještě pár ran obuškem přes záda, který s sebou vozím v autě.
Ty jen nehybně ležíš, sténáš a brečíš. Pak tě vykopnu z auta ven. „A opovaž se to někomu prásknout, nebo si tě najdu.“ Na tuhle jízdu jen tak nezapomeneš.
Stud
V hlavě ti hučí, cítíš stud a otupělost. A pak to začne prosakovat. Ne pomalu, spíš jako by někdo rozbil hráz. Vztek. Panika. Nechuť k vlastnímu tělu. Pocit zrady. Ostrov z ledové prázdnoty někde v břiše.
Střídají se rychle, moc rychle, nedává to smysl. Chceš utéct, ale nohy neposlouchají. Chceš se vykřičet, ale hlasivky nic nevydají. Chce zmizet, prostě se vypařit, abys tebou nic z toho nemělo nic společného. A pořád dokola se ti vrací jedna jediná, toxická myšlenka:
„Je to moje vina.“
I když víš, že není. Racionálně to víš. Ale racionální část je zrovna nejmenší. Srdce ti tluče příliš rychle. Tělo se klepe. Prázdnota se střídá s návaly adrenalinu, až máš pocit, že se ti zlomí žebra.
A někde hluboko uvnitř, tam, kde ještě před chvílí bylo nadšení ze snadné cesty domů zůstalo jen zakalené ticho.
Image by Sascha Hoffmann from Pixabay