Baculatá žena s mohutným poprsím, širokými boky, velkým zadečkem a břichem. Dnes takové proporce zařazujeme už do oblasti obezity. V současných měřítkách směřujících ke kultu až extrémní štíhlosti to buclatější ženy nemají jednoduché. Jenže v pravěku znamenaly ideál ženské krásy, ke kterému tehdejší muži bez dechu vzhlíželi. Jak se v průběhu tisíciletí měnil ideál ženské krásy?
Obsah článku
Kypré tvary zajistí přežití rodu
Věstonická Venuše, pocházející z období 29 000 – 25 000 let př. n. l. naprosto jasně ukazuje, jaké ženské proporce byly tehdy v módě. Veliká ňadra, mohutné břicho a velmi široké boky. Právě taková žena pro pravěkého muže znamenala, že je dost silná, aby zvládla porodit a kojením uživit spoustu zdravých dětí. Kdyby byla štíhlá jako proutek, pravděpodobně by nepřežila ani první zimu. Mateřství a blahobyt zaručovalo přežití celého rodu.
Antika preferuje obliny
Antika už ale má jiný názor. Duševní i tělesná krása by měla být v rovnováze. Řecké a římské dámy a slečny sice nejsou žádné hubené tyčky, ale do mohutných pravěkých proporcí mají opravdu hodně daleko. Plné tvary a statnější proporce ovšem jsou stále v kurzu, o čemž svědčí i spousta antických soch. Jedině takové tvary zajistí potřebnou plodnost.
Církev diktuje vyzáblost
Hubeným věšákům na šaty přeje období gotiky ve 12.–15. století. Podle dobových fresek a deskových maleb se uctívaným idolem stává žena, která postavou připomíná spíš vyzáblého chlapce. Má úzký pas, prakticky žádná ňadra, rovné boky, bříško velmi mírně vystouplé a oblé. Proč tak radikální změna? Může za to zcela jednoznačně církev, která má tehdy hlavní slovo i ve světském životě. Na první místo staví Pannu Marii a její neposkvrněné početí. Cokoli, co zavání tělesností nebo dokonce sexem, je považováno za hřích. Nejlepší žena je taková, která je malá, křehká a vypadá spíš jako dítě, i když už třeba porodila několik dětí.
Baculky zůstávají v kurzu
Renesance, která se v Itálii objevuje už ve 14. století, se vrací zase zpátky k oblejším tvarům. Opět se zdůrazňují prsa, boky a břicho, ovšem nijak příliš výrazně. Heslem navíc je užít si života, sex a smyslnost jsou oblíbenou kratochvílí. Období baroka, které následuje v 17. a 18. století hned za renesancí, se ještě více vrací ke kypré ženské siluetě. Ta si někdy dokonce příliš nezadá s pravěkými Venušemi. Jedině dáma s výraznými tělesnými proporcemi je tehdy považována za zdravou, krásnou a plodnou. V módě je žena krev a mléko, hubené pobledlé dívenky nemají šanci. Zelenou jim dává pouze období romantismu v 19. století, ovšem jenom ve vznešených šlechtických kruzích.