Když jsem v předchozí povídce skončila s klystýrem a Paní se mě zeptala, jestli jsem čistá, věděla jsem samozřejmě, proč jsme se tentokrát připravovaly o něco důkladněji. Čekal nás anální trénink a někde hodně vzadu v hlavě existovala i možnost, že bychom mohly zkusit můj první fisting (zážitky a postřehy s Paní jsme sepsali pro sesterský Lascivní.cz magazín). Schválně píšu možnost. Rozhodně jsem totiž nezačínala večer s přesvědčením, že za hodinu budu mít v sobě ruku své Paní až za klouby. Vlastně jsem tomu moc nevěřila ani ve chvíli, kdy si navlékala rukavici.
Ten měsíc jsme navíc nijak intenzivně netrénovaly. Nebyla za tím žádná pečlivě připravená několikatýdenní cesta, při které bych postupně přecházela k větším a větším hračkám. O to víc jsem čekala, že zjistíme, kam se tentokrát dostaneme, a tam prostě skončíme.
Po očistě jsem byla na všech čtyřech a Paní za mnou. Rukavice, opravdu hodně gelu a žádný spěch. Tohle už na ní znám. Když chce něco skutečně vyzkoušet, umí být překvapivě trpělivá. Mnohem trpělivější než Alice, jak se za chvíli ukázalo.
Začínaly jsme jedním prstem. Nic, co bych neznala, takže jsem se poměrně rychle přestala soustředit na samotný pocit a začala se pohupovat proti její ruce. Dopředu, dozadu, dopředu a zase dozadu. Bylo to příjemnější než jen nehybně čekat, co udělá ona, protože jsem měla pocit, že si sama určuji hloubku i rychlost. Jenže jsem byla tak důkladně nagelovaná, že mi nedošla jedna poměrně podstatná věc.
Když jsem se jednou zhoupnutím opřela dozadu trochu víc, její prst do mě zajel celý prakticky bez zastavení.
Čekala jsem bolest. Nebo alespoň ten reflexivní okamžik, kdy tělo řekne dost a člověk automaticky ucukne. Místo toho jsem se jen překvapeně prohnula, vydechla a na okamžik zůstala stát. Nebolelo to. Překvapilo mě to a zároveň vzrušilo mnohem víc, než jsem čekala.
A myslím, že právě v té chvíli Paní pochopila, jak na mě.
Nemusela mě nikam tlačit. Nemusela se snažit dostat hlouběji sama. Stačilo zůstat na místě, nechat mě zvyknout si na to, co už ve mně je, a potom počkat, až se zase začnu pohupovat. Alice si totiž velmi rychle začala na její ruku najíždět sama.
„Víš, kolik jich tam máš?“
Zastavila jsem se.
„Jeden?“
Paní se pobaveně ozvala, že už dva.
A přesně tenhle způsob se pak opakoval. Neřekla mi předem, že přidává další. Vždycky počkala, až si moje tělo zvykne natolik, že přestanu přemýšlet nad tím, co se děje, uvolním se a znovu se začnu sama pohybovat proti její ruce. Teprve potom mi klidně oznámila číslo.
Dva.
Později tři.
Pokaždé jsem byla upřímně překvapená, protože pocitově jsem byla o krok pozadu za tím, co moje tělo skutečně zvládalo. Hlava pořád čekala nějakou jasnou hranici, na které se zastavíme, zatímco tělo se po několika minutách přizpůsobilo a Alice se znovu začala pohupovat.
Paní mi vždycky dala čas vydechnout. Nikam jsme nepospíchaly. Když cítila, že jsem napjatá, prostě zůstala tam, kde byla. Čekala, až se moje dýchání uklidní a pohyb začne znovu vycházet ode mě.
A samozřejmě by to nebyla moje Paní, kdyby nechala celou věc jen u anatomického experimentu.
Chtěla slyšet, komu patřím. Chtěla, abych jí nahlas připomněla, že jsem její anální čubka. V té poloze, s její rukou mezi stehny a s vědomím, že jí vlastně sama najíždím na prsty, se to říkalo podstatně hůř než někde v bezpečí při psaní povídky. Jenže přesně proto to chtěla slyšet.
Řekla jsem jí to.
Nechala mě chvíli vydechnout.
A pokračovaly jsme.
Celé to trvalo snad hodinu. Čas jsem postupně přestala sledovat úplně. Místo něj existovaly jen jednotlivé fáze, ve kterých jsem si vždycky myslela, že právě tohle už musí být maximum, pak jsem si zvykla a za chvíli zjistila, že jsme zase o kus dál.
Nejpodivnější bylo, že Paní mě vlastně většinu času nefistovala způsobem, jaký jsem si pod tím slovem předtím představovala. Čím dál víc jsem měla pocit, že se vyprstávám sama. Ona mi nabídla ruku, držela ji ve správném úhlu, hlídala moje reakce a nechávala mě, abych si na ni pomalu klouzala vlastním pohybem.
A Alice samozřejmě klouzala.
Když už ve mně měla všechny prsty a ruka se postupně dostala ke kloubům, pořád jsem čekala, že právě tady přijde ta nepřekročitelná hranice. Najednou už totiž nešlo počítat jednotlivé prsty. Byla tam její ruka jako jeden celek a moje hlava konečně pochopila, kam jsme se za tu hodinu dostaly.
Tentokrát mi Paní nemusela hlásit číslo.
„Alice?“
Jen jsem vydechla.
Věděla jsem.
A přesto jsem se po chvíli znovu začala pohybovat dozadu.
Právě tohle byl asi největší zlom celého večera. Ne okamžik, kdy se její ruka dostala za klouby, ale chvíle, kdy mi došlo, že už se nesnažím něco vydržet pro Paní. Sama jsem se na ni chtěla znovu zhoupnout.
Byla jsem vzrušená, penis mi bez jakéhokoliv dotýkání reagoval a já měla problém spojit si to s tím, co se právě děje na druhém konci těla. Před hodinou bych při představě celé ruky přemýšlela hlavně nad tím, jestli to vůbec zvládnu. Teď jsem měla Paní v sobě a přemýšlela spíš nad tím, jak je možné, že mě to nebolí a že se mi naopak nechce přestat hýbat.
Paní mě potom nechala změnit polohu. Už jsem věděla, co ve mně je, tělo bylo uvolněné a tentokrát jsem si mohla na její ruku pomalu naklekávat. Zase žádné tlačení. Žádné překonávání těla silou. Jen moje váha, hodně gelu, její nehybná ruka a čas.
A to byl možná nejintenzivnější okamžik mého prvního fistingu. Ne proto, že by najednou přišlo něco většího. Nic většího už přijít nemuselo. Ale protože jsem přesně věděla, na co si naklekávám.
Poprvé už tam nebylo překvapení.
Udělala jsem to sama.
Když jsme skončily, byla jsem fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná. Paní sundala rukavici s výrazem člověka, kterému právě experiment vyšel lépe, než původně plánoval, a já chvíli jen ležela a snažila se zpracovat fakt, že něco, co jsem ještě před hodinou považovala za možný cíl někdy v budoucnu, jsme právě zvládly napoprvé.
Samozřejmě jsem na sebe byla trochu pyšná.
Paní to shrnula podstatně méně romanticky.
Zjistila totiž, že když dá Alici dostatek gelu, času a něco, na co může pomalu najíždět, není potřeba ji skoro vůbec přemlouvat.
Stačí chvíli počkat.
Ona se vyprstí sama.
