Když jsem vešla do koupelny, první přísavku jsem už znala.
Byla nízko na obkladech, trochu bokem od vany, připravená tak, aby se k ní dalo pohodlně kleknout na všechny čtyři. Paní ji tam nechala od posledního tréninku. Od té doby jsem kolem ní chodila každý den a tvářila se, že je to jen kus černého příslušenství na stěně.
Nebyl.
Byla to připomínka.
Jenže dneska tam bylo něco nového.
Na zrcadle.
Velká černá přísavka držela ve výšce mojí pusy. Nacvaknuté dildo směřovalo přímo do prostoru před umyvadlem. Nešlo se tvářit, že nevím, k čemu je. Nešlo se ptát, proč je zrovna tam. A už vůbec nešlo přehlédnout, že v zrcadle za ním uvidím úplně všechno.
Na telefonu blikla zpráva.
„Dnes dvě stanoviště. Připrav se jako Alice.“
Zavřela jsem oči.
Na pár vteřin jsem ještě stála v tričku a kraťasech. Marek v koupelně. Marek s telefonem v ruce. Marek, který by mohl odejít, napsat, že dneska ne, že má moc práce, že recenzi dopíše zítra.
Jenže pak přišla druhá zpráva.
„A nezapomeň růžovou paruku. Chci vidět svoji sissynku.“
Tím bylo rozhodnuto.
V ložnici jsem se převlékala pomalu. Ne proto, že by to bylo složité, ale protože každá věc měla svůj význam. Nejdřív umělá prsa. Těžká G velikost, která mi změnila postoj a donutila mě zase dýchat trochu jinak. Pak růžová klícka. Malá, ponižující, dokonale sladěná s parukou, kterou jsem měla nasadit nakonec.
Cvaknutí zámku znělo v pokoji až moc hlasitě.
A pak kostýmek.
Průhledné body pokojské se mi napnulo přes prsa a boky. Bílá zástěrka udělala z těla roli. Motýlek pod krkem celou tu lež dokončil tak roztomile, až jsem se v zrcadle styděla sama před sebou.
Nakonec růžové vlasy.
Jakmile mi spadly přes ramena, Marek zmizel nejrychleji. Klícka schovala jeho pýchu, ale paruka mu vzala tvář. V zrcadle už stála Alice. Sissynka, která moc dobře ví, že když jí Paní připraví koupelnu, nemá se ptát proč.
Má přijít.
Ve 20:30 jsem zapnula stream.
Paní se objevila na displeji téměř okamžitě. Seděla pohodlně, klidná, s výrazem ženy, která už dávno ví, jak ten večer skončí.
„Ukaž mi koupelnu.“
Vzala jsem telefon a pomalu jí ukázala první přísavku na obkladech. Pak druhou na zrcadle.
„Výborně,“ řekla. „Zkontroluj obě.“
Nejdřív jsem zatáhla za tu spodní. Držela.
„Nahlas.“
„Drží, Paní.“
Pak jsem přistoupila k zrcadlu. Viděla jsem v něm sebe, jak sahám na přísavku ve výšce svého obličeje. Růžové vlasy mi padaly přes ramena, prsa se mi zdvihala pod průsvitným body a klícka dole zůstávala malá a neoblomná.
Zatáhla jsem.
Ani se nepohnula.
„Drží, Paní.“
„Dobře. Telefon nech tak, abych viděla obě stanoviště.“
Postavila jsem ho na okraj police.
Kamera zabrala zrcadlo, část podlahy a mě mezi nimi.
„Začni nahoře.“
Nahoře.
Řekla to skoro technicky. Jako kdyby mluvila o cvičebním okruhu. Jenže já moc dobře věděla, že horní stanoviště znamená kleknout si před zrcadlo a přiblížit se pusou k dildů, zatímco budu sledovat, jak to dělám.
Klekla jsem si.
Studené kachličky mě zastudily do kolen. Růžové vlasy mi sklouzly dopředu. Chtěla jsem si je odhrnout, ale Paní mě zastavila.
„Nech je. Vypadáš tak poslušněji.“
Ruka mi klesla zpátky.
Dívala jsem se na sebe v zrcadle. Na Alici, která se pomalu přibližovala. Na otevřená ústa, která se snažila působit klidně. Na prsa, která se zhoupnula pokaždé, když jsem se pohnula dopředu.
Bylo to jiné, než když mě vede ruka Paní.
Tady jsem se vedla sama.
A to bylo horší.
„Pomalu,“ řekla z telefonu. „Chci, abys viděla, co děláš.“
Poslechla jsem.
Zrcadlo mi neodpustilo nic. Každý malý pohyb, každý rozpačitý nádech, každý okamžik, kdy jsem musela zastavit a znovu se srovnat. Viděla jsem samu sebe jako sissynku v kostýmku, která se učí přijímat úkol pusou stejně poslušně, jako ho předtím přijímala tělem.
„Hodná,“ řekla Paní po chvíli.
To slovo mi projelo až dolů ke klícce.
Tam se tělo pokusilo odpovědět, ale růžový plast mu to nedovolil. Vzrušení zůstalo zavřené, stlačené a směšně bezmocné. O to víc jsem cítila všechno ostatní. Vlasy na tváři. Prsa v pohybu. Pohled v zrcadle.
A hlas Paní.
„Dost. Teď spodní stanoviště.“
Odtáhla jsem se a zůstala chvíli klečet.
„Alice.“
„Ano, Paní.“
„Když řeknu spodní, přesuneš se hned.“
„Ano, Paní.“
Přesunula jsem se na všechny čtyři.
Najednou jsem byla mezi oběma přísavkami. Zrcadlo přede mnou, spodní stanoviště za mnou. Kostýmek se mi posunul, zástěrka se pohnula a umělá prsa se zavěsila dolů tak nedůstojně, že jsem si připadala přesně jako něco, co si Paní připravila pro vlastní zábavu.
„Nastav se.“
Udělala jsem to.
Pomalu, opatrně, s vědomím, že kamera pořád běží. Že Paní vidí, jestli se snažím najít úhel, nebo jestli se tomu vyhýbám. Že vidí, jak se mi třesou stehna i jak se snažím tvářit, že to zvládám líp, než to zvládám.
Spodní přísavka držela stejně pevně jako minule.
Moje tělo se jí muselo přizpůsobit.
„Dýchej,“ řekla Paní.
Dýchala jsem.
„A teď zpátky k zrcadlu.“
Ztuhla jsem.
„Už?“
Ticho z telefonu bylo odpovědí.
„Ano, Paní.“
Tak začalo kolečko.
Zrcadlo.
Podlaha.
Zrcadlo.
Podlaha.
Horní stanoviště, kde jsem musela sledovat vlastní ponížení v odrazu. Spodní stanoviště, kde jsem byla na všech čtyřech a slyšela, jak se mi umělá prsa houpou s každým pohybem. Mezi tím pár kroků přes koupelnu, pořád v kostýmku, pořád zamčená, pořád pod dohledem.
Po několika kolech jsem ztratila pojem o čase.
Zůstalo jen „teď nahoru“ a „teď dolů“.
Paní nemusela říkat víc. Já už věděla. Když jsem zpomalila, upozornila mě. Když jsem se snažila vydechnout moc nahlas, řekla mi, ať se uklidním. Když jsem se podívala mimo kameru, přikázala mi podívat se do zrcadla.
To bylo nejhorší.
Protože v zrcadle už jsem neviděla testování.
Viděla jsem výcvik.
Alice v růžové paruce, s velkými prsy, zamčená dole a používaná podle pravidel, která si sama nevymyslela. Alice, která se snažila být hodná. Alice, která se v odrazu červenala pokaždé, když Paní řekla, že takhle vypadá správně.
„Zastav,“ řekla konečně.
Zůstala jsem na všech čtyřech.
Vlasy mi spadly do obličeje. Dýchala jsem rychleji. Kostýmek už nebyl dokonale srovnaný. Zástěrka se posunula a prsa se mi po posledním pohybu ještě lehce houpala.
„Podívej se do zrcadla.“
Zvedla jsem hlavu.
Viděla jsem se.
A tentokrát jsem neuhnula pohledem.
„Co vidíš?“ zeptala se Paní.
Hrdlo jsem měla stažené.
„Vaši sissynku.“
„Jakou?“
Podívala jsem se na horní přísavku. Pak na odraz spodního stanoviště za sebou. Na celé to malé koupelnové kolečko, které ze mě udělalo někoho, kdo se přesouvá mezi úkoly podle hlasu z telefonu.
„Vycvičenou,“ zašeptala jsem.
Paní se usmála.
„Ještě ne.“
Ta odpověď mě zasáhla víc, než kdyby mě pochválila.
„Ale učíš se.“
Zůstala jsem klečet a dívala se na sebe. Na růžové vlasy. Na služtičkovský kostýmek. Na obě přísavky. Na koupelnu, která už nikdy nebude obyčejná.
„Necháme je tam,“ řekla Paní.
„Obě?“
„Obě.“
Polkla jsem.
„Ano, Paní.“
„Až ti příště napíšu jen ‚kolečko‘, budeš vědět, co máš dělat.“
Podívala jsem se na svůj odraz.
Alice v něm přikývla dřív než já.
„Ano, Paní.“
Stream se ukončil o pár minut později.
V koupelně bylo najednou ticho. Jen dvě černé přísavky zůstaly na svých místech. Jedna dole. Jedna na zrcadle. Obě připravené.
Sáhla jsem na tu horní, jako bych se chtěla ujistit, že tam opravdu je.
Držela.
Samozřejmě že držela.
A v odrazu za ní jsem viděla malou růžovovlasou sissynku, která už věděla, že některé domácí úkoly se nedávají proto, aby skončily.
Dávají se proto, aby se opakovaly.
