Paní si hrála s ovladačem ještě dřív, než mi kroužek vůbec nasadila.
Seděla na kraji postele, jednu nohu přes druhou, černo-zlatý ovladač mezi prsty, jako by to byl jen nějaký malý doplněk. Jako zapalovač. Rtěnka. Dálkové ovládání k televizi. Něco naprosto běžného, co patří do ruky člověku, který rozhoduje, co se bude dít.
Já stál před ní a snažil se tvářit věcně. Recenzent. Tester. Marek, který zkouší další pomůcku a v hlavě si dělá poznámky.
Jenže Paní mě zná až moc dobře.
„Ty zase píšeš v hlavě recenzi,“ řekla.
Neptala se. Konstatovala.
Sklopil jsem oči.
„Možná trochu.“
Usmála se tím způsobem, který mi nikdy nevěstí nic dobrého. Ne proto, že by byl zlý. Právě naopak. Byl klidný, spokojený a jistý. Takový úsměv mívá, když už dávno ví, jak mě dostane z místa, kde se snažím působit bezpečně.
„Tak to dneska zkusíme jinak,“ řekla. „Nebudeš hodnotit hračku. Budeš hodnotit, jak dobře posloucháš.“
Položila ovladač vedle sebe a sáhla po kroužku.
BOOM Edwin vypadal v jejích rukou skoro až elegantně. Černý silikon, zlatý detail, malé vibrační srdce celé té zákeřnosti. Kdyby ležel sám na stole, možná bych ho bral jako hezký párový doplněk. Něco na večerní hraní. Něco, co přidá vibrace, trochu tlaku, trochu škádlení.
Jenže v rukou Paní nevypadá žádná věc nevinně.
„Ruce za záda.“
Poslechl jsem hned. Vždycky mě překvapí, jak rychle tělo reaguje, když její hlas změní tón. Žádné zvyšování hlasu, žádné drama. Jen ta tichá jistota, že odpor by byl směšný.
Přistoupila blíž. Prsty měla chladnější než moje kůže a pohybovala se pomalu, přesně, skoro pracovně. Neuspěchaně mi nasadila první část kroužku, potom druhou, upravila ho tak, aby seděl, a na chvíli nechala dlaň položenou tam, kde se celé tělo snažilo tvářit, že se nic neděje.
Dělo se.
Samozřejmě, že se dělo.
„Tlačí?“ zeptala se.
„Trochu.“
„Dobře.“
To bylo celé. Žádné „povolíme“, žádné „zkusíme jinak“. Jen to její stručné dobře, ve kterém se pohodlí měnilo v nepodstatný detail.
Pak vzala ovladač.
To bylo horší než samotné nasazení. Dokud byl kroužek na těle, pořád jsem měl pocit, že jde o hračku. Jakmile měla ovladač v ruce, stal se z něj vztah. Spojení. Neviditelná nit mezi jejím prstem a mojí poslušností.
„Nebudeš sahat,“ řekla.
„Ano, Paní.“
„Nebudeš prosit, dokud se tě nezeptám.“
Polkl jsem.
„Ano, Paní.“
„A hlavně nebudeš předstírat, že to máš pod kontrolou.“
Na to jsem neodpověděl hned.
Zvedla obočí.
„Ano, Paní,“ opravil jsem se rychle.
Poprvé stiskla tlačítko.
Vibrace se rozběhly bez varování. Nebyly brutální. Nebyly ani nejvyšší. Ale přišly přesně v okamžiku, kdy jsem se snažil dýchat klidně a stát rovně. Tělo se mi napjalo dřív, než jsem stačil cokoli zahrát. Kroužek se připomněl tlakem, jazýček drobným chvěním a já slyšel vlastní dech, jak mi na okamžik vypadl z rytmu.
Paní se dívala.
To bylo na tom nejhorší. Nedotýkala se mě. Nepotřebovala to. Jen sledovala, jak se mi z tváře ztrácí ironie, jak se ramena snaží zůstat vzadu a jak kolena najednou stojí o něco méně jistě.
„Zajímavé,“ řekla.
Vypnula to.
Ticho po vibracích bylo skoro silnější než samotné vibrace. Tělo čekalo, ale nemělo na co. Hlava se snažila uklidnit, ale nevěděla, jestli má. V tu chvíli jsem pochopil, že ovladač není jen o zapnutí. Je i o vypnutí. O tom, že vám někdo vezme podnět přesně ve chvíli, kdy se na něj začnete přizpůsobovat.
Paní vstala.
„Zůstaň tady.“
Došla ke dveřím ložnice, otevřela je a zastavila se na prahu.
„Ani krok.“
Přikývl jsem.
Zavřela za sebou.
Cvaknutí dveří bylo najednou nesmyslně hlasité.
Zůstal jsem stát uprostřed pokoje s rukama za zády, kroužkem na těle a vědomím, že ovladač je na druhé straně bytu. Neviděl jsem ji. Neslyšel jsem její kroky. Možná šla do kuchyně. Možná si sedla do křesla. Možná stála hned za dveřmi a čekala, co se mnou udělá ticho.
To bylo na tom celé nejhorší.
Když je Paní v místnosti, člověk se drží podle ní. Podle očí, úsměvu, ruky, pohybu. Ale když odejde a nechá vás tam jen s hračkou, začne se poslušnost dít uvnitř. Nikdo vás nehlídá očima, a přesto se neodvážíte pohnout. Nikdo na vás nemluví, a přesto slyšíte každý příkaz, který před chvílí řekla.
Nebudeš sahat.
Nebudeš prosit.
Nebudeš předstírat.
Stál jsem.
První minuta byla skoro snadná. Druhá už ne. Tělo si začalo víc uvědomovat tlak kroužku, těsný kontakt silikonu, drobné napětí, které tam zůstávalo i bez vibrací. Čekal jsem zapnutí. Právě proto nepřicházelo.
Tohle Paní umí. Nechat mě čekat tak dlouho, až se čekání samo stane dotekem.
Pak se kroužek znovu rozvibroval.
Vydechl jsem prudčeji, než jsem chtěl.
Bylo to absurdní. Nestála u mě. Nedotýkala se mě. Možná byla za dveřmi, možná o místnost dál. A přesto mě ovládala přesněji, než kdyby měla ruku přímo na mém těle. Vibrace přišly v krátkých pulzech, zrádně pravidelných, dost silných na to, aby mě okamžitě vrátily do přítomnosti.
Nebo spíš do její přítomnosti.
Protože i když byla za dveřmi, byla všude.
Snažil jsem se dýchat pomalu. Snažil jsem se stát rovně. Snažil jsem se myslet na recenzi, na praktické poznámky, na to, jak dobře funguje dálkové ovládání i přes překážku. Jenže čím víc jsem se snažil držet si v hlavě odstup, tím víc mi tělo připomínalo, že odstup je jen hezké slovo pro lež.
Vibrace se změnily.
Neviděl jsem její prst, ale cítil jsem její rozhodnutí.
Mód přešel do jiného rytmu. Z krátkého chvění do delších vln, které se rozbíhaly a zase mizely. Přesně tak, aby si tělo nikdy nebylo jisté, jestli se má napnout, povolit, čekat, nebo se bát.
Opřel jsem se jazykem o patro a pevně sevřel prsty za zády.
„Paní…“
Vyšlo to ze mě tiše. Spíš dech než oslovení.
Za dveřmi bylo ticho.
Samozřejmě, že nesměla odpovědět hned. To by nebyla ona.
Vibrace se vypnuly.
Zůstal jsem stát, rozhozený, přistižený vlastním hlasem. Najednou mi došlo, že jsem promluvil, i když mi to nedovolila. Neprosil jsem. Ne úplně. Ale hranice to byla. A hranice jsou v našem domě přesně to, co Paní ráda bere mezi prsty a zkouší, kolik vydrží.
Dveře se otevřely.
Stála v nich s ovladačem v ruce. Klidná. Upravená. Spokojená. Jako by celou dobu nedělala nic víc, než že zkoušela signál.
„Funguje i přes dveře,“ řekla.
„Ano, Paní.“
„A funguje i na tebe.“
Sklopil jsem oči.
„Ano, Paní.“
Přišla blíž, ale pořád se mě nedotkla. Jen mě obešla v pomalém kruhu. Cítil jsem její pohled na zádech, na ramenou, na rukách poslušně držených za tělem. Pak se zastavila přede mnou.
„Chtěl jsi něco říct?“
Zaváhal jsem.
V jejích očích se objevilo pobavení.
„Opatrně.“
To jedno slovo mě zastavilo líp než roubík.
„Chtěl jsem… poprosit o svolení promluvit.“
„A máš ho?“
„Ne, Paní.“
„Tak proč jsi mluvil?“
Mlčel jsem.
Stiskla tlačítko.
Tentokrát vibrace přišly ostřeji. Ne nutně silněji, ale v přesně špatný okamžik. Tělo sebou cuklo a já musel zatnout čelist, abych se znovu neozval. Paní stála těsně přede mnou a dívala se mi do očí, jako by sledovala, jak se něco uvnitř mě krásně láme na menší, poslušnější kousky.
„Protože jsi zapomněl,“ řekla.
Vypnula to.
„Na co?“
„Že rozhodujete vy, Paní.“
„Správně.“
Pohladila mě po tváři. Jemně. Téměř něžně. A právě ta něha byla po předchozích minutách nebezpečnější než samotné vibrace. Protože mě uklidnila jen tolik, abych se znovu otevřel.
Pak zase stiskla ovladač.
Tentokrát se usmála.
„Teď budeme trénovat čekání.“
Nevím, jak dlouho to trvalo. Čas se v těch chvílích rozpadá na zapnuto a vypnuto. Na její prst a moje dýchání. Na krátké úlevy, které nebyly úlevou, jen přestávkou před dalším povelem. Paní chvíli stála u mě, chvíli si sedla do křesla, chvíli odešla znovu za dveře. Vždycky jen tak daleko, aby mi připomněla, že ovládat neznamená být fyzicky blízko.
Ovládat znamená, že čekáte na její rozhodnutí, i když ji nevidíte.
Jednou nechala vibrace běžet tak dlouho, až jsem cítil, jak se mi v hlavě všechno zužuje. Potom je vypnula přesně ve chvíli, kdy jsem ztrácel pevný dech. Jindy je zapnula jen na pár vteřin, jako připomínku. Jako klepnutí nehtem na sklo. Jako zprávu bez slov.
Jsem tady.
Vím o tobě.
Pořád patříš mně.
Když se vrátila naposledy, měl jsem ruce pořád za zády. Ramena mě bolela z držení, nohy byly nejistější a v hlavě už nebyla žádná recenze. Jen její ovladač. Její dveře. Její pravidla.
Zastavila se přede mnou a zvedla mi bradu.
„Tak co jsme zjistili?“
Nadechl jsem se.
Tentokrát jsem čekal.
Povolila mi drobným kývnutím.
„Že funguje přes dveře,“ řekl jsem tiše.
„A dál?“
„Že mě nemusíte držet, abyste mě ovládala.“
To se jí líbilo. Poznal jsem to podle očí.
„A dál?“
Polkl jsem.
„Že i když jsem sám v místnosti, nejsem volný.“
Její palec se přejel po ovladači, ale nestiskl nic.
„Výborně,“ řekla. „Takže recenze bude pravdivá.“
„Ano, Paní.“
Naklonila se blíž.
„Napiš tam, že tlačí.“
Přikývl jsem.
„Ano, Paní.“
„Napiš tam, že to jde i s klíckou.“
„Ano, Paní.“
Usmála se.
„A napiš tam, že když to tlačí, je to problém subíka.“
Zavřel jsem oči jen na vteřinu.
„Ano, Paní.“
Pak mi ovladač přiložila ke rtům, jako by mi dávala políbit malý symbol její moci. Udělal jsem to. Samozřejmě, že jsem to udělal. Černozlatý plast byl chladný a směšně obyčejný na něco, co mě před chvílí drželo pevněji než řemeny.
Paní ho schovala do dlaně.
„Dneska si ho nechám u sebe,“ řekla.
A dveře už potom neměly být jen dveřmi.
Od té chvíle byly připomínkou, že i když Paní odejde do vedlejší místnosti, nemusí mě opustit ani na vteřinu.
