Honza se nervózně podíval na hodiny. Pátek. Půl šesté. Seděl ve vrátnici a čekal, až všichni odejdou z podniku domů. Jako svědomitý pracovník ochranky musel zkontrolovat, že je budova prázdná, řádně uzavřít východy a budovu zakódovat. A dneska, jako na potvoru, úředník pracuje přes čas.
Honzovi již docházela trpělivost. Co se ten ouřada myslí, že v pátek večer dožene celotýdenní flákání? Tak to teda ne. Je načase ho popohnat. Honza zvedl telefon a vytočil již po několikáté číslo kanceláře: “Novotný.” ozvalo se naštvaně ve sluchátku: “Proč mě pořád rušíte? Říkal jsem vám přece, že musím dokončit zprávu pro ředitele.” Pak telefon neomaleně zavěsil.
Honzy se zmocňoval vztek. Práci na vrátnici vzal pouze dočasně, utrpěl úraz a před návratem k zásahovému oddílu se chtěl dostat do kondice. Jinak byl chlap v nejlepších letech, samý sval, žádný důchodce. A nějaký neduživý úředníček mu brání v odchodu domů a ještě je drzý? To ne. Půjde si s ním promluvit pěkně osobně.
Honza si oblékl kabát od uniformy a odhodlaně šlapal do pátého patra. Bez zaklepání rozkopl dveře a zůstal stát na prahu. Úředník shrbený nad stolem k němu byl otočen zády a horečně ládoval údaje do počítače: Ani se neobtěžoval otočit a pravil: ”
Za tohle vás nechám vyhodit. U nás jste skončil. Takové chování nebudeme trpěl.”
Než stihl domluvit další výhrůžky, Honza ho chytil za límec košile a nadzvedával ho ze židle.
“Co, co, co si to dovolujete?” zakoktal úředník a konečně věnoval Honzovi pohled.
Honza ho postavil na zem a klidným hlasem pravil: “Je pátek odpoledne. Chci jít domů. Máte pět minut na vyklizení budovy. Čekám na vás na chodbě.” Při shlédnutí drobné až vyschlé úředníkovy postavy nečekal větší námitky. A skutečně, úředník vypnul počítač a začal si balit věci:
“Stejně už jsem chtěl končit.” pronesl úředník, asi aby neztratil tvář.
Honza čekal na chodbě a netrpělivě přešlapoval. Pět minut dávno uplynulo a úředník stále z kanceláře nevylezl. Honza tedy vešel zpátky do kanceláře. “Už jdu, už jdu!” drmolil úředník. “Jen si ještě před odchodem skočím na záchod.” “Tak dělej.” zahřímal Honza.
“Ať jsi hned zpátky. Nebo ti s tou prostatou pomůžu.”
Úředník strnul, zavládlo mrtvé ticho. “Tak mi pomoz.” pronesl náhle úředník a přistoupil k Honzovi. Výraz v jeho tváři se zcela změnil, je to snad žádostivost? Úředník se rozhodl využít momentu překvapení a na mnohem statnějšího Honzu nečekaně zaútočil. Podrazil mu nohy, svalil ho na záda a posadil se na něj. Honza se stále ještě nezmohl na odpor.
“Chtěl si mi pomoci s prostatou, máš možnost. Ukážu ti jak na to a pak to zkusíš ty.”
Úředník svlékl ležícímu Honzovi kalhoty a trenky a uchopil jeho penis do úst. Metodou šoku paralyzoval jakýkoliv Honzův pokus o odpor. Místo obrany začal Honza zrychleně dýchat, napětí v rozkroku se stupňovalo, jeho penis tvrdl. Honza ztrácel kontrolu nad situací.
Úředník vytáhl z kapsy krabičku s vazelínou a namazal si prst. “Teď dávej pozor, co po tobě budu chtít.” řekl Honzovi a zasunul mu prst do konečníku. To bylo potupné. Honza se vzepjal k odporu, ale úředník byl připraven. Zajel prstem hlouběji do konečníku a několika důraznými pohyby Honzovu vzpouru rychle ukončil.
Po chvíli nahmatal prostatu a začal ji zkušenými jemnými pohyby dráždit.
Honza se zmítal vzteky, potupou a rozkoší. Nikdy nepochyboval, že ho zajímají ženy. Ale s žádnou ženou ještě neprožil tak bouřlivé přívaly šíleného vzrušení. Ještě několikrát poškádlil úředník prstem Honzovu prostatu a ústy jeho penis a pak mu dopřál vyvrcholení.
Honza řval jako zvíře, zcela bez kontroly. Jeho tělo sebou škubalo v pravidelných stazích, z penisu mu stříkalo jako z hydrantu, měl pocit, že snad vyteče celý. Ztrácel kontakt s realitou, jen se škubal, řval a řval. Nemusel se kontrolovat, byli v budově sami, tak mohl dát svým pocitům volný průchod. Když orgasmus odezněl, ležel Honza zcela uvolněn, jako gumová loutka. Zavřel oči a pomalu oddychoval.
Po chvíli Honza oči otevřel a spatřil nad sebou rozesmátou tvář úředníka. “Už si snad pochopil, co po tobě chci. A teď je řada na tobě. Nabídl jsi mi pomoc s prostatou, tak máš nyní příležitost. Honza jen vysíleně přikývl. Nepřemýšlel. Neměl sílu přemýšlet. Jen doufal, že příští pátek se úředníkovi zase nahromadí nějaká práce.
