Floutek
Moje nevlastní máma Eva se mi vždycky líbila. Mně je 18, jí 36. Má hubenou postavu, prsa dvojky a zrzavé vlasy. Táta si holt umí vybrat. Já ale se ženami zkušenosti nemám, tak to zůstávalo jen u fantazií. Jednoho dne se ale vše změnilo.
Obsah článku
Nevyslovené hranice
Bydlela u nás už třetí měsíc. Eva je typ ženy, která se o všechno stará, od čistých ručníků po hrnek teplého čaje, když se otec pozdě vrátil z práce. Je o dost mladší a hezčí než máma. Působí jinak, klidně, vyrovnaně a sebevědomě.
Zpočátku se mi jen líbilo, jak po jejím příchodu krásně voní byt, směsí parfému, kávy a něčeho nepojmenovatelného, co v mně vyvolávalo zvláštní neklid. Když kolem mě procházela, její ruka se občas dotkla mého ramene. Omylem. Nebo taky ne. To jsem nikdy nezjistil.
Jednou večer jsme zůstali sami u vína, otec byl v práci. Venku pršelo a v bytě zněla jen hudba a její smích. „Neměl bys tak pozdě ponocovat,“ řekla s úsměvem. „A ty bys měla dávat pozor, co mi naléváš,“ odvětil jsem, až si sama všimla, jak blízko u mě stojí. (Tykali jsme si.) Ticho mezi námi se natáhlo jako tenká nit. Stačilo by jedno slovo, jeden pohyb. Ale nikdo z nás se neodvážil překročit tu hranici. Ještě ne.
Pokračování
Další den po tom večeru se mezi námi něco změnilo. Když jsme se ráno potkali v kuchyni, nebylo to jako dřív. Eva měla na sobě volné domácí tričko, vlasy rozcuchané po noci, a já si všiml, že se na mě dívá trochu jinak.
„Uděláš mi kafe?“ zeptala se tiše. „Jasně,“ odpověděl, jsem ale ruce se mi lehce třásly.
Když jsme jí podával hrnek, naše prsty se dotkly. Neucukla. Jen se pousmála a podívala se mi přímo do očí. Ten den jsem se jí vyhýbal. Ale večer, jsem ji zaslechl z koupelny, zvuk tekoucí vody, otevřené dveře, pára v chodbě. Zastavil jsem se. Ne proto, že bych chtěl špehovat. Jen jsem poslouchal.
A v tu chvíli vyšla ven. V županu, vlhké vlasy na ramenou, vůně mýdla a horké vody. „Čekáš na sprchu?“ zeptala se mě s klidem, jako by si nevšimla, jak jsem zrudl. „Ne, já jen.“
„Tak pojď,“ přerušila mě a ustoupila stranou. „Ještě je tam teplo.“ Naše pohledy se střetly a chvíli nikdo nic neřekl. Všechno, co jsme se chystali udělat, viselo ve vzduchu, a oba jsme věděli, že odteď už nic nebude jako dřív.
Koupelna
Zůstal jsem stát ve dveřích koupelny, jako by mě tam něco přikovalo. Pára zvedající se z kachliček se mísila s její vůní, teplá, těžká, omamná. Neřekl jsem ani slovo, jen sledoval, jak se na mě dívá. A v tom pohledu bylo všechno, co jsme si předtím nedovolili, zvědavost, opatrnost, i něco hlubšího.
„Měla bych se převléct,“ řekla tiše, ale zůstala stát na místě. Zlehka se dotkla rukávu mé košile.
„Promiň,“ dodala, i když nebylo jasné, za co se omlouvá. Za ten dotek? Za to, že zůstala stát moc blízko?
Můj dech se zrychlil. „Nemusíš,“ odpověděl. Na okamžik se mezi námi vytvořilo ticho, které se dalo téměř slyšet. Pak udělal jsem krok vpřed. Ne prudký, spíš nejistý. Ona se nepohnula. Jen zvedla hlavu, oči měla vlhké, a když promluvila, její hlas se chvěl: „Víš, že bychom neměli…“
„Já vím,“ zašeptal jsem. Ale už bylo pozdě. Všechen ten čas, kdy jsme se obcházeli, kdy se snažili dělat, že mezi námi nic není, zmizel. Zůstal jen ten okamžik. Nepolíbil jsem ji hned. Jen se dotkl její tváře. A ona se o mě v ten dotek opřela, jako by čekala právě na to. „Takhle to začíná,“ řekla po chvíli s úsměvem, který zněl víc jako povzdech. „Ale možná to tak mělo skončit.“
Překročení hranic
Pára z koupelny se líně táhla do předsíně. Slyšel jsem, jak teče voda, stálý, klidný proud, který zněl skoro uklidňujícím způsobem. Eva tam stále stála zahalená v županu. „Tak co, jdeš dovnitř? Neříkej nic,“ zašeptala. Políbil jsem ji, tentokrát beze strachu, bez rozumu, jen s tím spalujícím pocitem, že už není cesty zpátky. Přitáhla si mě blíž, mokré ruce se mi zapletly do vlasů. Voda kapala na podlahu, srdce mi bušilo rychleji než déšť.
Vášnivě jsme se líbali a já se začal svlékat. Eva mi pomohla. Postupně kousek po kousku. Měla bych tě vyhodit,“ řekla tiše, ale v hlase nebyla ani stopa přesvědčení. „Tak to udělej,“ odpověděl jsem jí stejně tiše. Župan z ní sklouzl. Ruce, které ho měly zachytit, to neudělaly. Místo toho se opřela o zeď za mnou a druhá mi přejela po tváři.
Když jsme byli oba nazí, vydali jsme se směrem ke sprše. Všude byla pára. Vešli jsme dovnitř. Voda tekla dál, kapky dopadaly na kůži a mísily se s dechem, který se zrychloval. Všechno kolem mizelo. Jen dech, vlhkost, tělo proti tělu. „Umyješ mí záda?“ zeptal jsem se. „Jasně.“ Její ruce byly tak jemné, nikdy jsem nic takového necítil. Stud a strach mě pomalu opouštěl.
Otočil jsem se a začal hladit její krásná prsa. Už mi stál, a tak si s ním začala hrát. Nejdřív jemně a pak přitlačila. Byl jsem na vrcholu blaha. Všude kolem voda a pára. Já si to užíval a ona si klekla. Začala mě kouřit. Já nikdy se ženou nebyl, tak jsem to neznal, ale byl to úžasný pocit. Nevydržel jsem to dlouho a za chvíli jsem se udělal. Ona si tech pár kapiček smyla ze svých prsou. Pak jen odešla a já zůstal celý vyšťavený ve sprše. „Opravdu se to stalo?“
Ráno
Ráno bylo tiché. Slunce se opíralo do žaluzií a v kuchyni voněla káva. Vešel jsem v tričku a kalhotách, vlasy rozcuchané, myšlenky rozhozené. Každý krok mi připomínal, co se stalo před pár hodinami. Všechno to vypadalo, jako by to byl sen, voda stékající po jejím těle, její dech, doteky, které mu zůstaly na kůži.
Eva už tam byla. Seděla u stolu, v županu, vlasy ještě vlhké. Když zvedla oči, na chvíli se naše pohledy setkaly. „Dobré ráno,“ řekla klidně, ale v jejím hlase se třáslo něco, co oba cítili. „Dobré“ odpověděl jsem tiše.
Napětí mezi námi viselo jako pára po sprše. Nevěděli jsme, jestli o tom mluvit, nebo dělat, že se nic nestalo. Každý pohyb byl opatrný, šálek, nalití kávy, pohled do okna. A přesto v každém z nás zůstávala stejná otázka: Byla to chyba, nebo začátek něčeho, co už se nedá vzít zpátky?
Bohužel jsme na to již nikdy nenavázali. Já se ale na Evu pořád mlsně dívám. Třeba to někdy vyjde. Co si myslí ona, to ale nezjistím. Hlavně, aby se to nedozvěděl táta… To by byl průser.
