Další z mých úkolů = sepisovat postupně naše setkání, session a sdílet je vám! Abych se cítil pokořený nejen tím zacházením a úkolováním, ale i tím, že to čtou tisíce čtenářů Eromagu.
Obsah článku
Zamčený sen (1. část: V poutech)
Nejdřív to cvaklo. Ten drobný, kovový zvuk, který ve mně vyvolal elektrickou vlnu vzrušení. Byl jsem zase zamčený. Klícka z průhledného plastu obemkla můj neklidný úd, který se ani nestačil vzpamatovat z předchozího vzrušení. A ona? Ona se jen usmála. Výraz, v němž se mísila dominance, zvědavost a jistota, že patřím jen jí.
Pouta na kotnících zacvakla tiše, téměř něžně – kontrast ke kovu, který už mi tiskl kůži na slabinách. Přidala rozporku, která mi nedovolila stáhnout nohy k sobě, a zápěstí mi uvázala pečlivě – v Gote nebo možná spíš Takate Kote stylu – lana mi sevřela paže a stáhla je k hrudníku, jako bych byl svázaný v pevném objetí vlastního těla.
Pak mě připoutala za ruce k rozpěrce u nohou, čímž mě donutila držet končetiny ve vzduchu, visící jen na lanech, která vedla z mého hrudníku. Byla to architektura bezmoci.
Nad mým klínem začala kroužit hlavicí vibrátoru – zpočátku jen kolem, pak občas přes plastovou klec, až se ozvalo jemné cvakání napjatého materiálu a můj penis se marně snažil vzpomenout si, co je svoboda. Do toho občas přilétl šleh jezdeckého bičíku, nebo razantnější úder dutkami. Chlad z ledu na vnitřních stehnech mi přinášel úlevu i nové vlny bolesti. Třásl jsem se. A ona se bavila.
Zamčený sen (2. část: Trénink ve sprše)
Odvlekla mě na vodítku do koupelny jako zlobivého psa. Klec mi klapala mezi stehny, každý krok mi připomínal, že nejsem pánem vlastního těla. A rozhodně ne teď. Ne s ní.
Ve sprše už na mě čekala její předem připravená hračka – dvě dilda. Spodní, menší, realistického tvaru, pevně uchycené na podlaze. A výš, na úrovni mé tváře, monstrum. Velké, lesklé, vyzývavé. „Nasedni si,“ řekla tiše, ale nešlo o prosbu. Poklekl jsem a bez slova se začal navlékat na to menší. Tlak v zadku mě rozechvěl, zasykl jsem, ale ona mě jen pohladila po vlasech – jako pochvalu za poslušnost.
Pak přišel rozkaz: kouřit to větší. Hlava se mi přibližovala, jazyk se dotkl chladného silikonu. A pak začalo to houpání – dopředu, dozadu – musel jsem se pohnout tak, aby mi alespoň jedno z těch dvou mizelo v těle. Když jsem se příliš loudal, přitáhla si mou hlavu za vlasy, až mi penis v puse sjel hluboko do krku. Dávení. Slzy. Ona se smála.
Když mě chtěla ztrestat, místo hlavy mi přitáhla pánev proti zdi – tak, abych narazil prdelí nadoraz na spodní dildo. Cítil jsem každou kouli, každý milimetr, který se do mě zatlačil. A zůstávala klidná. Pečlivá. Důsledná. Vystřídala několik temp, držela mě v tom napětí a rytmu, dokud si nebyla jistá, že jsem roztažený dost. A že jsem stále… zamčený.
Zamčený sen (3. část: Na gauči s maskou)
Po sprše mě nechala klečet na ručníku, kapky vody mi stékaly po zádech a v chladném vzduchu se měnila každá v husí kůži. Ale než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, už mi stahovala masku přes hlavu. Maska s otvorem na ústa. Do něj zasunula oboustranný roubík. V puse jsem měl dildo, zvenku další. Dýchal jsem nosem, pomalu, odevzdaně.
Zkoušela různé polohy. Zkoumala mě, jako by mě chtěla rozebrat. A pak to přišlo. Nasedla si. Těžká stehna mě sevřela ze stran, byla nade mnou, a já pod ní, strnulý, přibitý k pohovce vlastním vzrušením, které nesmělo ven. Sklouzla si na vnější část roubíku, zaklonila hlavu, její sténání se mi zabodávalo do uší jako trny.
Pak si klekla na všechny čtyři. Dovolila mi, abych přirážel – hlavou. Dildo, stále zasunuté v mé masce, se pohybovalo v jejím klíně. Měl jsem jediný úkol: nezastavit. Záda mě bolela, oči slzely, ale když si lehla na záda a roztáhla nohy, cítil jsem, že se blíží vrchol. Můj ne, její. Moje tvář se zabořila mezi její stehna, roubík zmizel, a já mohl sloužit napřímo – nosem na klitoris, rty na pysky, jazykem kamkoliv mi dovolila.
Kroutila se pode mnou, nutila mě přitahovat se, dráždit ji ze stran, zespodu, a když se konečně rozklepala, věděl jsem, že to ještě nekončí. Ani náhodou.
Zamčený sen (4. část: Trest za radost)
Když dozněly její vlny rozkoše, nepřišlo uvolnění. Nepřišlo „děkuju“. Jen chladný úsměv a nové rozkazy. Prý že jsem si to užil až moc. A že je čas na trest.
Nechala mě klečet a zmizela do vedlejšího pokoje. Vrátila se s tím obřím stříkacím dildem a malou lahvičkou husté, bílé tekutiny. Umělé sperma. „Otevři.“ Nečekala na svolení. Nasadila mi orální masku, dildo zasunula až ke krku a začala to celé natáčet. „Kouřit. Hlouběji.“ Kamera cvakala, světla pálila a já jsem sál ten chladný silikon, dokud mi do krku nepřistála hustá dávka falešného výstřiku. Její smích mě bodal hloub než cokoliv jiného. Polykal jsem. Musel jsem.
Ale nestačilo jí to. Vzala si mě přes kolena, nejdřív jen plácání rukou, potom její XOXO plácačka. Ta naivně vypadající hračka bolela víc, než jsem čekal. A pak přišly kožené důtky. Dopadaly s pravidelností metronomu. Rachotaly o moje stehno, třísla, zadek. Křičel jsem do masky, ale to ji jen rozvášnilo.
Když skončila, natáhla si silonky, položila nohy na můj hřbet a řekla: „Stolička.“ Klečel jsem před gaučem, nahý, zamčený, s rozpáleným zadkem a nosil jsem jí oběd. Nahý číšník s obojkem. A když se najedla, přišla další hračka. Háček.
Gel. Studený. Prsty roztahovala moje půlky, jako bych jí patřil, což jsem vlastně… byl. Zasunula ho pomalu, ale hluboko. Kov byl studený, tvrdý. A pak ten háček uvázala lanem přes záda k obojku. Jakmile jsem se pohnul, táhl jsem si ho hloub. A tak jsem stál, držel si půlky od sebe a cítil, jak mi ten háček drásá vnitřnosti s každým dechem.
Když usoudila, že je háček moc volný, přitáhla ho víc. A ještě víc. Byl jsem její loutka = zamčená, svázaná, vytažená do oblouku bolesti. A pak to přišlo. Došlo nám doma mlíko.
Zamčený sen (5. část: Nákup s hákem)
„Dšlo nám mlíko,“ pronesla ledově klidně, jako by šlo o samozřejmost. Zvedla oči od telefonu a pohlédla na mě – nahého, zamčeného, s hákem v zadku přivázaným k obojku. Stál jsem ve středu pokoje jako groteskní socha, pokorná a bolavá. Doufal jsem, že to byl jen vtip. Ale ne. Otočila se, z police vzala pár bankovek a hodila je přede mě. „Kup plnotučný. A nezapomeň na obal.“
Ven? Takhle?
Bylo léto. Horko. Tílko a kraťasy stačily, abych působil normálně – navenek. Ale uvnitř… hák zůstal. Nevyjmula ho. Sundala mi obojek – aspoň něco – ale kov v zadku mi nechala. Jen ho nově připoutala armbindem přes ramena. Každý krok byl výzva. Každý nádech mi připomínal, co ve mně zůstalo.
Kráčel jsem ulicí. Nikdo si ničeho nevšiml – a přesto jsem se cítil nahý. Každý pohled mě pálil. Každý krok do obchodu byl jako zkouška odvahy. Ale já to zvládl. Kupodivu. Samoobsluha, samozřejmě dlouhá fronta, zaplaceno. A zpět domů – s hákem, se studem, se svým tajemstvím hluboko v sobě.
Když jsem vešel, její oči se rozzářily. „Hodný. Tak poslušný.“ Přitiskla si klín ke kleci na mém ptáku, dřela se o něj přes látku, sténala. Lízla ji. Lízala a sála přes průhledný plast, zatímco já stál a chvěl se pod jejím dechem. Slíbávala klec, cucala ji, jako by to bylo to nejchutnější, co zná.
A pak = znovu hlavice. Tentokrát na ni. Její klitoris křičel radostí, zatímco já se třásl touhou. Hlava mi hořela. Ale zamčení zůstávalo. A touha se dál hromadila jako dusno před bouří.
Zamčený sen (6. část: Výslech u židle)
Druhý den mě vzbudila chladná sprcha. Doslova. Nalila mi vodu za krk, zatímco jsem ještě spal, a pak mě beze slova odvlekla do obýváku. Tam už čekala židle. Prostá, dřevěná, obyčejná – a přesto se z ní během chvíle stala moje osobní mučící lavice.
Kotníky mi svázala k nohám židle. Silně. Lana se zařezávala do kůže. Ruce putovaly za opěradlo, kam mě připoutala na těžké kovové rozpěrce s pouty. Uprostřed rozpěrky přivázala další lano, které vedlo pod židli dopředu — každé pohnutí rukou mě nutilo tlačit se blíž k hraně židle, dopředu, víc k bolesti.
Aby se ujistila, že se ani nehnu, omotala mi přes hrudník bílé lano – pevně, příčně, přes prsa a ramena. Utáhla ho jako korzet. Nemohl jsem dýchat moc zhluboka. Ale to byl záměr. Chtěla mě mít pod kontrolou do posledního dechu.
Zbylo ještě místo na jedinou věc. Padáček. Na varlata. Opatrně mi ho připnula, slovo po slově mi do ucha šeptala, co mě čeká. A pak ho očkem připevnila k tomu spodnímu lanu vedoucímu pod židlí. Každý pohyb mě stál bolest. Každé cuknutí – vlastní trest.
A pak mi vrazila do pusy své vlhké, použité kalhotky. Tanga. Mazlavá, nasáklá, živočišná. Ticho. Jen můj dech skrz bavlnu.
A pak přidala závaží.
Padáček klesl. Koule se mi stahovaly v agónii, tělo se chvělo. Měl jsem být klidný – ale v tom sevření to prostě nešlo. Každé zachvění, každé mikropohnutí – vlastní bič.
Když byla spokojená s tím, jak vypadám, vytáhla mi tanga z pusy a začal výslech.
„Tak. Jaký byl sex s ní minulej týden?“
Neodpovídal jsem dost rychle.
„Co se ti líbilo? Co ne? Co by měla zlepšit?“
Když se jí moje odpovědi nezdály, přiložila mi na bradavky japonské svorky. Těžké. Studené. Nemilosrdné. Každý nádech byl ostnatý. Každé slovo vyslovené přes slzy se měnilo ve zpověď. Nedovolila mi zapomenout na nic.
A pak přišla další fáze.
Znovu mi nasadila orální masku. Tentokrát mě nešetřila. Honila mě až na samý okraj. Tělo se mi kroutilo, ale zbytečně. Těsně před vyvrcholením sáhla někam za zády – a na špičku ptáka, sevřeného v kleci, přitiskla kostku ledu.
Zasyčel jsem bolestí. Chlad se propaloval dovnitř.
A pak to udělala znovu.
Zamčený sen (7. část: Uzamčení a ticho)
Po třetím útoku ledem už jsem se ani nesnažil protestovat. Celé tělo bylo otupělé, rozklepané, znecitlivělé – až na jedno jediné místo. Můj zamčený úd, schovaný v průhledné klícce, dál pulsoval bolestí a touhou, která neměla kam utéct. A právě tehdy to udělala.
„Je čas,“ zašeptala mi do ucha.
Přitáhla si mě blíž, stále svázaného, a otevřela dlaní malou krabičku. V ní leželo první kolečko cudnostního pásu. Kovový oblouk, který pomalu, pečlivě navlékla přes moje varlata, sevřela je a přicvakla ho k základně klícky. Už žádná hra. Už žádná cesta ven.
Pak ještě jednou vzala kostku ledu, položila ji na citlivé místo mezi kořenem penisu a koulemi, kde to bolelo nejvíc. Studený otisk na rozpálené kůži mi vystřelil až do hlavy. Zaklonil jsem se, vydechl, zasténal.
A pak přišlo poslední zacvaknutí. Vzala zbytek klícky, ten nejtvrdší plastový kryt, a pevně ho připevnila k mému tělu. Celý uzávěr zaklapl. A klíč? Zmizel. Nikdy jsem neviděl, kam ho schovala.
Stála nade mnou. Dýchala pomalu. Rukou mi přejela po krku, přes hruď, až dolů – a pak se jen pousmála.
„Hotovo. Tím výslech končí.“
A pak odešla.
Zůstal jsem tam, nahý, svázaný, zamčený, s hlavou plnou obrazů. Tělem mi běhaly vlny ponížení, bolesti, slasti a… klidu. Podivného, tichého klidu, který přichází jen tehdy, když jsi něčí. Beze zbytku.
Byl jsem znovu nedokončený. A znovu celý její.