Někdy mi stačí, aby Paní jen naznačila, co se mnou plánuje na příští týdny, a okamžitě začnu přemýšlet, jestli jsem si toho na sebe zase nenaložila trochu moc. Tentokrát se mi při představě dalších dvou análních tréninků dokonce stáhl žaludek. A nejen ten. 😇 Paní má totiž docela konkrétní představu, kam by se měl můj výcvik posunout, a já už ji znám natolik dobře, abych věděla, že když ji něco zaujme, jen tak na to nezapomene.
Zároveň se na naše další společné večery těším. Pořád si totiž pamatuju, jak trpělivá dokázala být při předchozích pokusech, kdy jsem si sama nebyla jistá, jestli zvládnu pokračovat. Umí mě povzbudit, pochválit a v pravou chvíli zpomalit. Někdy jí stačí říct, že jsem šikovná čubička, a já se přestanu tolik soustředit na vlastní nervozitu. Jindy mi musí připomenout, že není kam spěchat a že můžeme kdykoliv skončit.
Dodnes mám před očima jeden z našich večerů v kanceláři. Za normálních okolností tam sedím jako Marek, pracuju a řeším věci, které s Alicí nemají vůbec nic společného. Jenže tehdy Paní převzala iniciativu a z úplně obyčejného prostoru se stal další kus našeho soukromého světa. Později jsme skončily u okna, kde mě vedla tréninkem a průběžně sledovala, jak se cítím. Pamatuju si její hlas, povzbuzení i vlastní překvapení, že jsem se dokázala uvolnit mnohem víc, než jsem předem čekala.
V jednu chvíli jsem se sama sebe v duchu ptala, jestli je tohle opravdu moje realita. Že stojím v kanceláři, poslouchám Paní a nechávám se vést něčím, co bych si ještě před několika lety nejspíš netroufla ani vyslovit nahlas. A přitom mi to v tu chvíli připadalo tak samozřejmé.
Dokonce se mi o našem tréninku začalo zdát. Ve snu jsem měla pocit, že už všechno zvládám úplně bez zaváhání a Paní mě jen pozoruje s tím svým spokojeným výrazem. Probudila jsem se a chvíli přemýšlela, jestli jsem si některé části nevymyslela. Když jsem jí to později vyprávěla, samozřejmě se smála. Myslím, že ji těší, jak hluboko se mi naše společné zážitky dostaly do hlavy.
Nová pravidla pro Alici
Pak Paní narazila na příspěvek Zlobivé na X.com a dostala další nápad. Tentokrát se rozhodla, že naše dosavadní pravidla trochu upraví. Vymyslela pro mě výzvu, které začala říkat Anal slut only.
Když mi vysvětlovala, co tím myslí, nejdřív jsem se smála. Jenže ona pokračovala a mně postupně docházelo, že si představuje mnohem delší období tréninku, než jsem původně čekala. Součástí naší dohody má být také dobrovolné omezení některých sexuálních aktivit, dokud nesplním společně stanovené cíle.
Dokonce ji napadlo, že by mi označení mé nové role mohla napsat fixem na tělo. To mě pobavilo, protože přesně takové drobnosti ji dokážou nadchnout. Nestačí jí, že máme nějaké pravidlo. Ona si ho ještě ráda připomene způsobem, který mě přiměje se začervenat.
Samozřejmě jsme si musely vyjasnit, co je jen provokace a co chceme skutečně vyzkoušet. Obě víme, že u náročnějšího análního tréninku se nedá slíbit konkrétní výsledek ani termín. Paní může mít svoje představy a já můžu chtít udělat pokrok, ale tělo se podle našeho kalendáře řídit nebude.
Na tom se mi ostatně naše dynamika líbí nejvíc. Paní mě umí vyprovokovat k věcem, které bych sama odkládala, a přitom ví, kdy má přestat. Já jí zase můžu bez obav říct, že něco nechci nebo že potřebuji víc času. Ani moje nejposlušnější Alicina nálada na tom nic nemění.
Okurka, lilek a jeden třináct let starý dluh
A pak přišla domů s nákupem.
„Okurky neměli, tak jsem koupila lilek.“
Řekla to úplně mimochodem, jako by mi oznamovala, že místo rohlíků přinesla chleba. Já se na ni podívala a okamžitě začala přemýšlet, jestli to myslí vážně.
Paní se samozřejmě tvářila naprosto nevinně.
„Co je?“
„Nic, Paní.“
„Ty se nějak divně tváříš.“
No jistě. Ona přinese domů lilek, prohodí poznámku, u které přesně ví, co mi proběhne hlavou, a potom se diví, že se tvářím podezřívavě.
Celé to má navíc docela dlouhou historii. Přibližně před třinácti lety jsme si totiž v našich rolích vyzkoušely něco, na co Paní dodnes vzpomíná. Tehdy byla v submisivní pozici ona a součástí jedné naší hry byla studená okurka. Když jsme si později role prohodily a začala vznikat Alice, Paní mi několikrát připomněla, že některé staré zážitky by si zasloužily odvetu.
A já samozřejmě vím, že její paměť na podobné věci funguje naprosto spolehlivě.
Několik hodin jsem tedy žila v přesvědčení, že v ledničce skutečně čeká lilek, který Paní koupila s nějakým dalším plánem. Nakonec mi to nedalo a šla jsem se podívat.
Žádný lilek.
Paní si ze mě celou dobu jen dělala legraci.
Když jsem jí to řekla, začala se smát tak spokojeně, až jsem si připadala opravdu hloupě. Dokázala mě rozhodit obyčejnou větou o zelenině a já jí na to skočila úplně dokonale.
Jenže tím naše zeleninové téma neskončilo. Při dalším nákupu jsem se sama zastavila u okurek a vybrala tři různé kusy. Jednu menší a rovnou, druhou zahnutou a třetí podstatně silnější. Paní samozřejmě okamžitě pochopila, proč je tak pečlivě prohlížím.
„Alice, ty už mi vybíráš i rekvizity?“
„Jen se dívám, Paní.“
„To určitě.“
Nakonec jsme se nad celou situací docela nasmály. Zelenina ostatně není vhodnou náhradou bezpečně konstruovaných análních pomůcek. Nemá odpovídající základnu, její povrch ani tvar nejsou určené k takovému použití a riziko poranění nebo uvíznutí za podobný experiment opravdu nestojí. Naše tři okurky tak zůstaly v kuchyni, kde mají mnohem rozumnější využití.
Ale přiznávám, že ten okamžik u regálu byl docela výmluvný. Před pár lety bych se nad podobnou představou nejspíš jen pousmála. Dneska už Paní stačí jediná poznámka a já si v hlavě začnu přehrávat celý možný scénář.
Co bude dál?
Nejbližší dva tréninky tedy budou zajímavé už jen tím, kolik očekávání jsme si kolem nich vytvořily. Paní má svoje nápady, já mám svoje obavy a obě jsme zvědavé, jak se nám bude dařit. Po předchozích zkušenostech už ale vím, že nejlepší večery často vzniknou právě tehdy, když přestaneme řešit, čeho přesně musíme dosáhnout.
Mám ráda, když mě Paní vede, když mě dokáže překvapit a když mě pochválí za něco, co jsem sama považovala za nemožné. A také mě baví, že se z našeho společného experimentování stal pravidelný rituál, který má svoje vlastní vtípky, vzpomínky a pravidla.
Marek by se nad tím vším možná zase pokusil vytvořit tabulku pokroků. Alice se raději nechá překvapit.
Jen doufám, že až Paní příště přijde z obchodu a oznámí mi, co koupila, bude to opravdu jen nákup na večeři.



