Čtvrtek večer. Doma už byl klid, práce konečně hotová a já měla před sebou ještě jednu povinnost. Anální jógu s Paní. Takhle jsme si totiž začaly říkat našemu pravidelnému tréninku, což zní skoro jako nějaká zdravá volnočasová aktivita. Jenže naše domácí lekce nemají s jógovým studiem mnoho společného. A rozhodně na ně nedostanete permanentku.
Tentokrát jsem navíc přišla o dvacet minut později.
„Alice, kolik je hodin?“ přivítala mě Paní.
Podívala jsem se na ni a bylo mi jasné, že vysvětlování, proč jsem ještě potřebovala něco dodělat, mi moc nepomůže. Marek má totiž jeden otravný zvyk. Když něco dělá, potřebuje to dokončit, i kdyby měl kvůli tomu přijít pozdě na vlastní večerní program. Alice pak samozřejmě sklízí následky. A zkuste si Paní vysvětlovat, že za všechno může Marek, když oba používáme stejné tělo.
„O dvacet minut později, Paní.“
„Tak to už snad nebudeš zdržovat dál.“
Žádné dlouhé povídání, žádné moje obvyklé otázky, co dneska plánujeme. Paní ukázala ke gauči a já pochopila, že se dneska půjde rovnou na věc. Už ten její výraz mi napovídal, že na pozdní příchod jen tak nezapomene.
Náš gauč se ostatně za poslední měsíce stal docela zvláštním místem. Přes den na něm normálně sedíme, sledujeme televizi nebo si povídáme. Večer se ale občas promění v prostor, kde má Paní svoje pravidla a já svoje naučené povinnosti. A přiznávám, že už samotný pohled na připravenou podložku ve mně dokáže vyvolat očekávání, které bych před pár lety vůbec neznala.
Paní měla připravenou růžovou rukavici a gel. Růžová je u nás zjevně barvou, která mě pronásleduje ve všech možných podobách. Začalo to parukou, pokračovalo dalšími feminizačními pomůckami a dneska už se nedivím ani tomu, že Paní barevně ladí vybavení pro moje domácí lekce. Ona se tím samozřejmě dobře baví.
Tentokrát byla přísnější než obvykle. Držela mě za vlasy, určovala mi polohu a nedávala moc prostoru k mému obvyklému komentování všeho, co se kolem děje. Já se snažila soustředit hlavně na její pokyny a vlastní dech.
Na tomhle našem čtvrtečním rituálu mě poslední dobou překvapuje především změna v hlavě. Dřív jsem před každým náročnějším tréninkem dlouho přemýšlela, co bude následovat a jestli to zvládnu. Dneska už některé věci přijímám mnohem samozřejměji. Vím, co Paní očekává, znám její způsob vedení a dokážu lépe rozpoznat vlastní reakce. Občas mě až překvapí, jak rychle se z něčeho neobvyklého stane součást našeho společného života.
Paní si toho samozřejmě všímá také.
„Ty už jsi na ty naše čtvrtky nějak zvyklá, viď, čubičko?“
„Ano, Paní.“
„To je dobře. Ale dneska si zapamatuješ, že se chodí včas.“
Nemusela mi to připomínat podruhé.
Během tréninku jsem si uvědomila, že některé věci, které pro mě dřív představovaly velký milník, dneska zvládám s mnohem menší nervozitou. Jenže právě to může být trochu zrádné. Člověk získá sebevědomí, začne mít pocit, že už svoje tělo dokonale zná, a snadno zapomene, že každý večer může být jiný.
Tentokrát jsem po chvíli potřebovala zpomalit.
„Paní, můžeme prosím trochu ubrat? Potřebuju víc času.“
Čekala jsem, že si ze mě nejdřív udělá legraci. Přinejmenším nějakou poznámku o tom, jak jsem před chvílí vypadala sebejistě. Jenže Paní okamžitě změnila tempo.
„Tak mi to příště řekni hned, Alice.“
„Ano, Paní. Děkuju.“
Právě tohle na ní mám ráda. Dokáže být přísná, umí mě pořádně poškádlit a občas si očividně užívá, když mě vyvede z mého obvyklého klidu. Ale když řeknu, že potřebuju zpomalit, poslouchá. A já díky tomu nemusím předstírat, že zvládnu úplně všechno.
Zbytek večera už se nesl v klidnějším tempu. Paní mi průběžně připomínala, ať se soustředím na dýchání, a já jsem měla dost času přemýšlet nad tím, jak zvláštní cestu jsme spolu za poslední měsíce urazily. Od prvních nejistých pokusů až k pravidelnému čtvrtečnímu rituálu, na který se vlastně těším, přestože se u něj občas sama sobě divím.
A taky jsem přemýšlela nad tím, že označení „anální jóga“ je z marketingového hlediska opravdu povedené. Kdybych někomu řekla, že mám každý čtvrtek večer soukromou lekci jógy, nejspíš by mě ještě pochválil, jak pěkně pečuju o svoje zdraví.
Paní nakonec rozhodla, že pro dnešek stačilo.
Žádné další vyjednávání, žádný prostor pro moje návrhy. Sundala rukavici, odložila ji k ostatním věcem určeným k úklidu a podívala se na mě.
„Tak, Alice. Já jdu spát. Ty po sobě uklidíš.“
„Ano, Paní.“
„A příští čtvrtek?“
„Přijdu včas.“
„Výborně.“
Odešla do ložnice a já zůstala u gauče s podložkou, použitými pomůckami a hlavou plnou dojmů. Trochu jsem se musela smát. Ještě před pár hodinami jsem seděla u počítače jako Marek, řešila úplně obyčejné pracovní záležitosti a vůbec mi nepřišlo zvláštní, že mám na večer naplánovanou další lekci s Paní.
Teď jsem uklízela náš improvizovaný tréninkový prostor a uvědomovala si, jak silnou součástí mého života se Alice stala. Nejen kvůli oblečení, parukám nebo hračkám. Baví mě i to očekávání, společné rituály a vědomí, že Paní zná moje reakce často lépe než já sama.
A také ten zvláštní pocit po skončení, kdy už se nic dalšího neděje, ale já mám stejně chuť si celý večer znovu přehrát v hlavě.
Ostatně přesně to dělám teď, když o něm píšu.
Příští čtvrtek si raději nastavím připomínku o půl hodiny dřív. Protože dvacetiminutové zpoždění mi Paní možná odpustila, ale rozhodně na něj nezapomněla.
A jestli něco o své Paní vím, tak to, že má na podobné věci zatraceně dobrou paměť.




