Erotická povídka: Alice a zahradník

Za pozdních, slunečných rán
vídal hlouček dvorních dam.
Smály se mu víc než milo –
dvakrát mu to nepálilo.

V duchu jim vždy nadával,
raději se schovával,
než ten úsměv „nevinný“
upřednostnil květiny.

Jen jedna se nesmála.
(Potají mu mávala.)
Co, že neměl počty přesné?
Kalhoty měl vždycky těsné!
Silný jak býk, okatý,
paže jak dvě lopaty.

Když o ní zahradník sníval,
ruku v kapse při tom míval.
Opřen o strom ve stínu,
v představách jen pipinu.

„Alice, má Alice!
Už mi stojí hadice.
Miluji tvou kůži bledou.
Kudy tvoje kroky vedou?“

Jednou takhle po obědě
odpočíval v polosedě,
v ruce laskal klobásku,
mysle při tom na lásku.

Tu se jeho dáma milá
z ničeho nic objevila –
sama měla vycházku.

„Ach můj Bože, lidé dobří,
ty máš ale nástroj obří!“
Nevěřícně vrkala,
svůdně při tom mrkala.
„Smím si taky sáhnout, pane?
Hlava tomu rudě plane.“

Nestihl nic namítat.
Hnedle začala ho sát.
Na zahradě, na zámku
slízla dáma smetánku.

Nezbednice jako proutek
kapesníčkem utře koutek.
Na rty letmé políbení.
Jak se vzala, už tu není.

Nezažil to, co svět světem,
souložil i pod spinetem.
A tak spolu s Alicí
dupali jak králíci.

Ona coby říjná fena,
on jak starý pes –
pokud z toho nezemřeli,
dupou ještě dnes.

Autor: Nelly Černohorská

Koooouzelný ValentýnVALENTYN sleva
+ +
Pošlete tento článek e-mailem: