Před pár lety jsme se s kamarády a našimi přítelkyněmi vydali na chatu. Strýc má chatu nedaleko Bouzova. Je vážně kouzelná, chata je u lesa a je z ní krásně vidět na zámek. Samozřejmě jsme byli vybavení značným množstvím alkoholu.
Jeli jsme Adam (já), moje přítelkyně Markéta, kamarádi Tom a Michal s přítelkyněmi Lenkou a Luckou. Večer začal a my už měli v sobě pár sklenek. V tom Tomáš řekl. „Znáte tuhle hru?“ „Jakou“ ptali jsme se. „Jmenuje se Hádej, kdo tě udělal?“
Přišlo nám to vtipné, ale chtěli jsme znát pravidla. Je to jednoduché, holky si kleknou pod stůl a my jim zavážeme oči. Díky ubrusu nevidíme, která je kde. Pak stačí jen si prohodit místa a sednout si sednout si někam ke stolu.
Všichni souhlasili. Udělali jsme tedy co bylo třeba a začali hrát. Člověk by měl poznat svoji holku podle kouření, ale jak pozná tu cizí? Přesto, že mám Markétu rád, musím se přiznat, že se mi vždycky líbila Michalova Lucka. Má dlouhé černé vlasy a velká pevná prsa.
Najednou cítím, jak mi někdo stahuje kalhoty. Holky se začaly hihňat. My jsme taky nevěděli, co bude dál. Najednou cítím, jak mi ho začíná honit. Pomalu se mi staví, je to příjemné. Už stojí dost a bere si ho do pusy. Tohle nemůže být Markéta, ta tak dobře nekouří.
Reakce kamarádů byly podobné, ale taky nevěděli, kdo je kouří a vypadali, že si to užívají. Holky se do toho pustily opravdu s vervou a udělaly z toho soutěž.
Bylo vidět, že se opravdu snaží. První byl Michal. „Tak kdo tě udělal?“ ptám se ho. “No sám nevím, ale tipnu. Že by Markéta?“ „Těsně vedle.“ ozvalo se z pod stolu. „Tak Lenka, Lucku bych poznal.“ Ano, první vyřazený byl tedy Michal.
Pokračovali jsme já a tom. Dalším finalistou byl Tom. „Markéta!“ křičel slastí. Ano, trefil se. Poslední jsem zůstal já. Byl jsem rád, že na mě zbyla zrovna Lucka a snažil jsem se to oddalovat, co to jen šlo. Nakonec jsem ani já nevydržel a podlehl jsem. Vysála mě až do poslední kapky.
„Máme dohráno, tak co teď?“ ptá se Tom. „Můžeme se přesunout nahoru.“ navrhl jsem. „Ale už žádné úchylné hry.“ prohlásil Michal. „Tohle úplně stačilo. Lucku mi tu nikdo prznit nebude!“ Trochu mi to bylo líto, protože jsem tajně doufal v pokračování, ale i tak to bylo příjemné zpestření večera.
Pak už jsme jen dál klidně popíjeli a druhý den vyrazili domů. Nikdy už jsme tu hru znova nehráli, ale když to někdo nadhodí, tak se tomu jen společně zasmějeme. Markétě by se to asi taky nelíbilo…
Image by Andres Harker from Pixabay
