Je málo mléka. Vláda rozhodla, že zapojí i ženy. Ty jsi mladá holka Bára. Pošlou tě povinně do kravína, že musíš být kráva. Když tě přivezou, prší. Není to ale obyčejný déšť, kapky bubnují na střechu vozu jako kovové hřeby. Tiskneš čelo k zamlženému sklu a snažíš se zahlédnout cokoliv známého. Jenže krajina kolem je prázdná. Beton, ploty, reflektory.
Brána se otevře a vůz jede dovnitř. Uvnitř to voní dezinfekcí a kyselostí strojů. Tebe odvedou do haly. Je tam šero, monotónní hučení ventilace, a řady kójí. Připomínají stáje, ale místo zvířat v nich klečí ženy. Všechny jsou nahé a mají stejné prázdné pohledy. Každá je připoutaná ke přístrojům, které z nich tiše a neúprosně čerpají to, co ústav nazývá „výnosem“.
Odteď nejsi osoba,“ řekl chladný hlas farmáře, který ti podává kovovou destičku s číslem. „Jsi jednotka. Sevře se ti žaludek, chceš protestovat, ale farmář ti nedá prostor. Ukáže prstem do řady. Svléknou tě do naha a dají k ostatním, ty klečíš nahá poníženě na čtyřech.
Nejdřív na vás vezmou hadici, aby vás umyli. Pak přijde veterinární prohlídka, aby vás rozřadili. Některé půjdou rovnou na maso. Ty jsi na čtyřech, doktor se ti hrabe v kundě. Zjišťuje, jestli tě použijí a ty jenom koukáš a radši držíš. Zajede ti kamerou do dělohy a kontroluje. Válí se ti tam použitá šprcka, tak nadává. „Co seš to za kundu?!“ Vezme to hákem a vytáhne ji. Dostaneš značku B58, značka pro dojnice.
Pak tě pošle za ostatními kravami dají vás do postrojů. V řade vám dají elektrody na čelo, kozy, do obou děr a pustí elektriku. Kouří se ti při tom trochu z uší. Potom vás táhnou na dojičky a osemenění. Když tě tam zavřou a stroje se spustí, ucítíš podivný chlad. Kov se ti přisaje k tělu, jako by tě chtěl vysát do poslední kapky. V dálce slyšíš tlumené šepoty ostatních jednotek. Nejsou to už ženy, spíš stíny, které se jen snaží přežít další den. V tu chvíli si uvědomíš, kravín není jen budova. Je to samotný systém, který ti pomalu, ale jistě bere jméno, vzpomínky i vůli.
Obsah článku
Produkce
Kovové rameno je přisáté k tvému tělu. Je chladné, nelítostné, bez známky lidskosti. Není v tom žádné teplo ani péče. Jen tlak, tah a neúprosný rytmus, který se opakuje do nekonečna. Nejhorší není ta bolest. Nejhorší je vědomí, že to není nic osobního, že jsi jen číslo v tabulce. Každé ráno přijdou technici, zkontrolovat výnos, poznamenají ho do formuláře a jdou dál. Když teče málo, přinesou injekci. Když teče víc, usmějí se. Ne na tebe, ale na grafy v počítači.
Připadáš si prázdná. Každý den trochu víc. Jako by spolu s mlékem odcházelo i tvé já. Tvé jméno, vzpomínky, sny, všechno mizí v trubkách, které vedou do obrovských nerezových tanků. Někdy slyšíš křik z vedlejších kójí. Ženy, které se pokusily vzdorovat, křičely, dokud jim stroje nezlámaly hlas. Ale většina už nekřičí. Jen sedí, kolébají se tam a zpět, oči prázdné, jako by přijaly svou roli. Světlý bod dne je krmení. Dostanete seno vodu a nějaké pomeje. Prostě jako dobytek.
V noci, když v hale zhasne světlo, ležíš a cítíš, jak ti srdce bije příliš rychle. V duchu si opakuješ svoje jméno, aby nezmizelo. Ale každým dnem máš pocit, že si ho pamatuješ slaběji. Jsi jenom zdroj. A největší hrůza je, že svět venku to považuje za normální.
Rozklad
Myslíš si, že je to jen dočasné. Jenže s každým dalším dnem, kdy jsi redukovaná jen na „nádobu“ a mléčný zdroj, se tvé vnitřní hlas tříští. Začínáš si uvědomovat, že nikdo nepřijde na pomoc, že veškerý odpor je marný. Z původní vzpoury se stává tiché zoufalství. Hlava ti připadá prázdná, myšlenky se zpomalují.
Pak přichází fáze rezignace a popření. Aby ses nezbláznila, tvá mysl začne stavět obranné mechanismy. Začneš sama sobě namlouvat, že to tak možná má být, že je to účel tvé existence. Pomalu přijímáš logiku cizího systému, i když tě to vnitřně ničí.
První týdny jsi ještě počítala dny. Škrábala jsi nehtem drobné rýhy do dřeva, kdykoli tě vyvedli k dojení, a šeptala sis vlastní jméno, abys nezapomněla, kým jsi. Jenže rytmus strojů a monotónní světlo kravína začaly všechno splachovat. Rýhy se přestaly vést, jméno zůstalo jen v koutku mysli a pak se rozplynulo taky.
Noci jsou nejhorší. V uších ti ještě dlouho hučel zvuk pump a hadic, jako by tě stroj nepustil ani ve spánku. Po čase přichází prázdnota. Už nevzdoruješ, protože není komu. Dokonce ani bolest už nevnímáš jako varování, ale jako běžný zvuk systému. A v té prázdnotě se poprvé vyděsíš, že se sama sobě ztrácíš, že mizí hlas, kdysi šeptal o svobodě.
Závěr
Jednoho dne už ani ten strach z prázdnoty nepřišel. Zůstal jen klid. Rytmus pump a kovového cvakání se stal tvým dýcháním, pach kravína tvým dechem. Když tě připnou k hadicím, nepřemýšlíš, nevracíš se k minulosti. Jen se necháš vést.
Lidé kolem ní už nejsou dozorci, ale neosobní stíny, stejně součásti systému jako ty. Přestala jsi hledat oči, přestala jsi hledat slova. Je to, jako by veškerá paměť o světě venku byla snem, na který se člověk marně snaží vzpomenout po probuzení.
Nakonec ses stala tím, co z tebe chtěli mít, mlčícím zdrojem. A protože už necítíš odpor, bolest ani naději, je to pro tebe v jistém smyslu mír. Ne svoboda, ale konec boje.
Image by Franck Leboulenger from Pixabay
