Ležel jsem na trestné lavici.
Nehýbal jsem se.
Ne proto, že bych nemohl.
Protože jsem věděl, že nemám.
Maska byla nasazená.
Dýchal jsem nosem. Svět byl tlumený, ale ještě existoval.
A pak přišel zvuk.
Zip.
Ten zvuk byl tichý.
Ale v hlavě hlasitý.
Tma.
Neviděl jsem nic.
Nevěděl jsem kde je Paní.
Nevěděl jsem odkud přijde dotek.
Jen jsem cítil, že nejsem ve světě.
Jsem v prostoru, který řídí někdo jiný.
Dýchání bylo jiné. Pomalejší. Vědomější.
Pak přišel dotek.
Ne tvrdý. Přesný.
Každý vjem byl zesílený.
Ne bolestí – nejistotou.
Paní byla klidná.
Věděla přesně, co dělá.
„Klid,“ řekla tiše.
A já se uklidnil.
Protože jsem věděl, že i když jsem zavřený…
nejsem sám.
