Nahý, na všech čtyřech, se zadkem vyšpuleným a čelem zabořeným do měkké opěrky gauče. Tak začalo další hraní. Navenek klidné, tiché, skoro intimní. Ale uvnitř jsem hořel. Vzrušením. Frustrací. Nedokončeností.
Obsah článku
Hraní na gauči: když už víš, že jsi jen její
Paní mě začala pomalu honit. Edgovala. Hladila mi koule, občas pevně stiskla. Ale pokaždé, když jsem se přiblížil… zastavila. Tohle byla lekce oddanosti, ne rozkoše. A já už byl tak blízko. Tolikrát.
Na záda mi položila horký hrneček s kávou. Měl jsem se ani nehnout. Ale vzrušení a kroucení udělalo své – pár kapek kávy přeteklo po mém boku.
„Co to bylo?“ ozvala se klidně.
„Omlouvám se, Paní,“ vydechl jsem a hned přilezl k jejím nohám.
Olízal jsem jí prsty, jak si přála. Chuť kávy smíchaná s pokořením byla silnější než jakýkoli stimulant.
Nestačilo jí jen hrát si s mým ptákem. Přešla ke svému oblíbenému trápení – bradavky. Sevření mezi nehty, štípnutí, bolestivý stisk a přitom ten její pohled. Přímý. Věděla, že se jí v něm topím. A chtěla mě vidět se topit. V slzách, v rozkoši, v pokoře.
Pak ji to přestalo bavit. Vyslala mě do klubíčka, u kraje gauče, s vyšpuleným zadkem. Seděla, dívala se na nový seriál, jako by tam ani nebyla. A přitom mě dál honila. Bez zájmu. Jen tak. Jako hračku. Čubku, která slouží. Občas štípnutí, promnutí bradavky, ale jinak… ignorace. A přitom právě ta bolela nejvíc.
Pak přišel povel: „Spíž. Najdi svorky. Ty, co nesnášíš.“
Zvedl jsem se, stále nahý, stále tvrdý a neuspokojený, a šel hledat. Čtyři krabice plné hraček. Srdce mi bušilo. Každá vteřina hledání mohla být dalším trestem.
A byla.
„Dlouho ti to trvalo,“ poznamenala, když jsem se vrátil.
„Za to bude padáček.“
Postavil jsem se před ni, pokořený, odevzdaný, a sám si ten padáček připnul. Cítil jsem, jak se mi sevřely koule. A ona si toho všimla.
„Jsou moc u těla. Nechceš to změnit?“
„Je to na vás, Paní. Já o svém těle nerozhoduji,“ odpověděl jsem, jak se ode mě čekalo.
Usmála se. „Správně.“
A zavěsila první závaží. Cinknutí. Tah. Pnutí. A hned další úkol – připravit jí kafe.
Když jsem jí ho přinesl, dostal jsem další závaží. A k tomu svorky na bradavky – samozřejmě ty s přívěsky. Další díl seriálu. Další dlouhé minuty na všech čtyřech, zatížený, trápený a ignorovaný. Jen občas prohnutý záškubem bolesti nebo nečekaným pohlazením.
Hluboko. Až na dno.
Z ničeho nic mě chytla za krk. Pevně. Zatáhla. A začala mi hlavou přirážet do vzduchu.
„Cvičíme,“ oznámila chladně.
„Dneska musíš být připravený. Na všechno.“
Podala si velké, macaté dildo. To, které mi vždy sahá až do krku. Klekl jsem si a poslušně ho bral do pusy. Nejprve pomalu. Pak víc. Až jsem se dávil. Rukou mě držela za zátylek. Nutila mě přirážet. Pevně. Tvrdě.
„Krásné,“ šeptala.
„Tak hezky se dáváš. Víš, že jsem na tebe pyšná?“
Zalapal jsem po dechu, sliny mi tekly po bradě, ale přikývl jsem. Protože to byla pravda. Byl jsem šťastný, že mě vede. Ačkoli jsem byl zamčený, zmučený a napůl bez dechu, cítil jsem slast. Čistou.
Dala mi pauzu. Pak znovu. Dildo, hrdlo, sliny, nadavování. A zase pauza. Mezitím? Seriál. Nevěnovala mi pozornost. Jsem přece jen objekt. Její.
Realita a připomínka
Díl skončil. Všimla si, že mám v kalendáři pracovní schůzku.
„Virtuální?“
„Ano, Paní.“
„Výborně. Sedni si ke stolu.“
Na sobě jsem měl jen tričko. Dole nic, jen padáček se dvěma závažíčky. Vedle monitoru mi postavila toho velkého ptáka, kterého jsem před chvílí kouřil.
„Ať víš, že tu jsem. A že se mnou ještě nejsi hotový.“
A teď tu sedím. Koule tahá váha. Dildo na očích. A píšu tenhle zápis. Jako poslušná čubka. S klíckou na duši. A Paní vepsanou v těle.
