@DarkMirax
Pršelo. Zase.
Ten zvuk kapek na parapetu mě vždycky uklidňoval. Dneska ne. Dneska každá kapka zněla jako tikot. Jako odpočet.
Klára měla přijít v sedm. V půl osmé jsem pořád čuměl na hodiny v mobilu. V osm mi napsala: „Promiň, zdržela jsem se v práci. Nečekej na mě, běž spát.“
V práci. Jasně. Klára dělá účetní v malé firmě. V osm večer tam už dva roky nezůstala. A když, tak mi volala.
Nešel jsem spát. Udělal jsem si kafe, třetí dneska, a sedl si k oknu. Náš byt má velká okna do vnitrobloku. Naproti je skoro stejný dům. Ve třetím patře svítí lampička. Tam bydlí.
Nevím, jak se jmenuje. Viděl jsem ho jen párkrát vynášet odpadky. Vysoký, tmavé vlasy, asi můj věk. Třicet pět. A Klára tam teď byla.
Nevím to jistě. Ale vím to. Ženská to pozná. Chlap taky. Když se ti partner začne vyhýbat pohledem, když voní jinak, když má nové spodní prádlo, které sis nekoupil ty.
V půl desáté zhasla ta lampička naproti. A mně se sevřel žaludek.
Začalo to před třemi měsíci. Nebo jsem si toho všiml před třemi měsíci. Možná to trvalo dýl.
Klára byla najednou… živá. Koupila si novou rtěnku. Vínovou. Nikdy nenosila vínovou. Začala běhat. Každé úterý a čtvrtek, „potřebuju vyčistit hlavu“. Vracela se vždycky spokojená, s růžovými tvářemi. Z běhu, říkala.
Já jsem blbec, věřil jsem. Miloval jsem ji. Deset let spolu. Myslel jsem, že ji znám.
Ten první večer jsem neplánoval nic. Jen jsem stál u okna a kouřil. Přestal jsem před pěti lety, ale koupil jsem si krabičku. Cigareta se třásla. A pak jsem je uviděl.
Nebylo vidět moc. Jen siluety za záclonou. On stál. Ona k němu přišla. Zvedla ruce. Objali se. Dlouho. Tak, jak se my dva neobjali už měsíce.
Neudělal jsem nic. Stál jsem tam a díval se, dokud nezatáhli závěs. Cigareta mi spálila prsty.
Od té doby jsem se díval každý úterý a čtvrtek. Říkej si mi úchyl. Možná jsem. Ale nemohl jsem přestat. Bylo to jako nehoda na dálnici. Hnusí se ti to, ale oči neuhneš.
„Jak bylo v práci?“ zeptal jsem se, když vešla ve středu ráno. Měla kruhy pod očima, ale usmívala se. Takovým tím malým, provinilým úsměvem.
„Záhul. Uzávěrka,“ řekla a políbila mě na tvář. Letmo. Dřív mě líbala na ústa. Vždycky.
Cítil jsem to. Ten parfém. Nebyl její. Dřevitý, těžký. Mužský.
Neřekl jsem nic. Bál jsem se, co by se stalo, kdybych promluvil. Že by to prasklo. Že by odešla. Že by zůstala a lhal by mi do očí.
Nevím, co je horší.
„Máš novej parfém?“ zeptala se ona mě večer. Čichla k mé košili.
„Ne. To je aviváž,“ zalhal jsem.
Přikývla. Ale viděl jsem v jejích očích otázku. Podezření.
Ironie. Ona podezírala mě.
Dneska prší víc než obvykle. Kapky bubnují na plechový parapet. Světlo z pouliční lampy se láme na mokrém skle a kreslí mříže na podlahu.
Vidím je. Záclona je tenká, bílá. Nezatáhli ji úplně.
On sedí na posteli. Vidím jeho záda, svaly se mu rýsují pod tričkem. Ona stojí před ním. Má na sobě ty vínové šaty. Ty, co si koupila „do divadla“. Nikdy jsme v divadle nebyli.
Zvedne ruku a pomalu si rozepíná náušnici. Pak druhou. Ten pohyb je… intimní. Domácí. Jako by tam patřila. Jako by to dělala po sté.
Kleknu si k topení pod oknem. Studí. Ale nechci, aby mě viděla, kdyby se náhodou podívala ven.
Jsem voyeur. Šmírák. Vím to. Nenávidím se za to. A přesto se dívám.
Ona si sedá jemu na klín. Obličej jí nevidím, jen vlasy. Dlouhé, hnědé. Moje Klára.
On ji pohladí po zádech. Pomalu, přes tu látku šatů. Vidím, jak se jí zachvějí ramena.
Zavřu oči. Chci to zastavit. Ale zvuk deště mi pořád připomíná, že tohle je realita. Že to není film. Že to je moje žena.
Když oči otevřu, závěs je zatažený. Zůstane jen světlo lampičky, rozmazané přes látku. A déšť.
Snídáme spolu. Jako vždycky. Ona maže rohlík máslem. Má na sobě moje tričko. Sahá jí ke stehnům. Dřív mi to přišlo sexy. Dneska mě to bolí.
„V noci jsem tě slyšela,“ řekne. „Nespal jsi?“
„Ne. Přemýšlel jsem.“
„O čem?“
O tobě, chci říct. O nás. O tom, proč mi to nestačí.
„O práci,“ zalžu.
Položí ruku na mou. Je teplá. „Jsi v poslední době nějaký divný, Marku. Děje se něco?“
Divný. Já jsem divný.
Chce se mi smát. Nebo řvát. Nebo jí říct, že vím, kde byla včera večer. Že jsem viděl ty šaty na zemi.
Místo toho řeknu: „Jenom únava.“
Přikývne. Věří mi. Nebo dělá, že věří. Jsme v tom dobří, ve lhaní. Oba.
Tisíckrát jsem si v hlavě přehrál, jak za ní jdu. Jak zaklepu na ty dveře naproti. Otevře on. Nebo ona.
„Co chceš?“ zeptá se.
„Tebe,“ řekl bych jí. „Vysvětlení. Pravdu. Cokoliv.“
Ale nešel jsem. Bál jsem se odpovědi.
Co když řekne, že už mě nemiluje? Co když řekne, že ho miluje víc? Co když řekne, že to nic neznamená, že to byla chyba? Uvěřil bych jí? Chtěl bych jí uvěřit?
Takže jsem stál u okna. Každé úterý a čtvrtek. Byl jsem tichým svědkem vlastní zkázy.
A ona chodila domů, voněla cizím parfémem a líbala mě na tvář.
A já ji nechal.
Protože lepší žít ve lži, než být sám, že? To si aspoň nalhávám.
Dneska je to jiné. Nejdřív jsem si myslel, že nepřijde. Lampička naproti nesvítila. Seděl jsem u okna už hodinu, déšť ustal. Bylo ticho.
Pak se rozsvítilo. Ale ona nepřišla sama.
Slyšel jsem smích. Její smích. Ten opravdový, který jsem neslyšel měsíce. Bublavý, nakažlivý.
Stáli u okna. On ji objímal zezadu. Viděl jsem jeho ruce na jejím břiše. Naklonila hlavu a něco mu řekla. On se zasmál.
A pak se podívala ven. Přímo na naše okna. Přímo na mě.
Srdce mi vysadilo. Uskočil jsem od okna, přikrčený za záclonou. Viděla mě? Nemohla. Je tma, mám zhasnuto.
Když jsem se opatrně podíval zpátky, zatahovala závěs. Pomalu. Dívala se pořád mým směrem. A pak, přísahal bych, se usmála. Malinko. Smutně.
Nebo jsem si to jen představoval?
Přišla domů před půlnocí. Tiše. Myslela si, že spím.
Nespal jsem. Ležel jsem v posteli a poslouchal, jak se sprchuje. Smývá ho ze sebe.
Pak přišla do ložnice. Voněla mýdlem. Naším mýdlem. Ale já pořád cítil ten dřevitý parfém. Asi už mi leze na mozek.
Lehla si vedle mě. Dlouho byla ticho. Myslel jsem, že usnula.
„Marku?“ zašeptala.
„Hm?“
„Víš o tom, že?“
Ztuhnul jsem. Ticho v místnosti bylo hlučnější než ten déšť předtím.
„Že co?“
„Že se díváš.“
Neodpověděl jsem. Nemohl jsem. V krku jsem měl kámen.
Otočila se ke mně. V přítmí jsem viděl, že má otevřené oči. Leskly se.
„Každé úterý a čtvrtek. Stojíš u okna.“
Takže věděla. Celou dobu.
„Proč jsi nic neřekla?“ zašeptal jsem. Hlas se mi zlomil.
„A ty? Proč jsi nic neřekl ty?“
To byla dobrá otázka. Proč? Protože jsem srab. Protože jsem doufal, že to přestane, když budu dělat, že to nevidím. Protože jsem ji miloval i tak.
„Miluješ ho?“ zeptal jsem se. Jediná otázka, na které záleželo.
Chvíli mlčela. „Nevím,“ řekla nakonec. „Je to… jiný. S ním se cítím… naživu. S tebou se cítím bezpečně. Jsem hrozná, já vím.“
Ne, nebyla hrozná. Byla lidská. A já taky.
Natáhl jsem ruku a našel její ve tmě. Byla studená.
„Co bude dál?“ zeptal jsem se.
Nevěděla. Já taky ne.
Usnuli jsme až k ránu, drželi se za ruce. Poprvé po měsících. Mezi námi bylo ticho, ale nebylo prázdné. Bylo plné všeho, co jsme si neřekli.
Venku zase začalo pršet.
Už se nedívám.
Zatáhl jsem závěsy v obýváku. Navždycky.
Klára odešla. Ne k němu. Sama. „Musím zjistit, kdo vlastně jsem,“ řekla. Nechala mi klíče na stolku. A vínovou rtěnku.
Někdy v úterý večer slyším, jak naproti hraje hudba. Někdy se směje. Někdy je ticho.
Už se nedívám.
Bolí to? Bolí.
Lituju, že jsem něco neudělal dřív? Každý den.
Ale aspoň už neprší. Teda prší. Ale já už ten zvuk neslyším jako odpočet.
Slyším ho jako déšť. Prostě déšť na skle.
A to stačí. Pro teď to stačí.
Autor čtenářské povídky: @Darkmirax
