Johan Bidlo
Odjezdem z Ledečka jsem se všemi kamarády ukončil schůzky. Ještě jsme si občas zavolali, ale osobně jsme se nescházeli. Mne čekal ještě týden prázdnin doma.
Dělal jsem vše co bylo potřeba. Rodiče letos oba odešli do důchodu a vymýšleli si věci, na které nebyl dřív čas.
Táta koupil plastový bazén do země velký 3 x 1,5 metru a hluboký 1,2 metru, že si konečně užije v klidu celé léto. Máma chtěla postavit pergolu s lavičkou a stolem. Plánovala, že zde může číst všechny knížky, na které zatím neměla čas. Jak oba znám, tak jenom odpočívat nebudou. Táta bude pomáhat na stavbách v okolí a máma se bude věnovat kytkám a zelenině.
Rodiče mne zaměstnávali celý týden. Nejvíc mne bavilo stavět bazén. Táta nechal vybagrovat a odvést hlínu ze zahrady. Navazující práce jsme už dělali spolu. Vyrovnali a upěchovali jsme dno výkopu, pak jsme usadili bazén do vodováhy a zarovnali s okolím. Do samostatné šachty jsme zapojili čerpadlo pohánějící vodu přes pískový filtr. Táta rozšířil okruh o černé panely, kde se voda ohřívá. Nakonec jsme bazén obložili dlaždicemi. Bazén jsme stavěli tři dny. Po napuštění se voda brzy ohřála a už druhý den jsem se koupal.
Mamka mi dávala zase úkoly na zahradě. Já se snažil vyhovět, než začnu chodit na brigádu. S brigádou jsem počítal, abych si něco vydělal před vejškou a nebyl odkázanej jen na rodiče.
Práci u Českých drah jsem domluvil v červnu a dohodl se s nástupem od půlky července. Původně jsem myslel, že bych mohl jezdit jako pomocný strojvůdce. To představovalo několika týdenní kurz a s ohledem na nástup na techniku bych prakticky nejezdil. Uvažoval jsem i o možnosti dělat průvodčího. Nabídli mi jezdit na tratích v okolí Prahy. Znamenalo to brzké ranní nástupy do práce a to jsem nezvládal pro dojíždění. Pro stálý zájem přivydělat si na dráze jsem nakonec domluvil práci v údržbářské dílně na odstavném nádraží Praha jih. Mohl jsem být u mašin co jezdí po trati a lépe je poznat. Tady jsem se s vedoucím domluvil od kdy do kdy budu chodit na brigádu. Ráno mohu jezdit stejným vlakem jako při chození do školy. To mi časově vyhovuje.
Brigádu jsem vyjednal na dva měsíce do doby než půjdu na vejšku. Z různých škol jsem si vybral ČVUT, kde bych měl nastoupit na dopravní fakultu. To je nejlepší možnost jak si splnit přání stát se později mašinfírou. Projevil se vliv mého dědy, se kterým jsem prožil dětství. On celý život jezdil na kolejích a u mne vyvolal zájem o vlaky.
Po týdnu domácího snažení jsem měl po neděli nastoupit na brigádu. Běžně jsem vstával v 9 hodin. A tak jsem v pondělí zaspal. Nesnídal jsem, rychle se oblékl a běžel na nádraží. Zbývalo málo času. Jen jsem se za sebe ohlížel, jestli někdo nepojede. Ani jsem nemával. Zastavila u mne červená fábie. Z auta se ozvalo: „Mladej kam pospícháš ?“
Podíval jsem se na řidiče a jeho dotaz mne nadzvedl. Neseděl tam o moc starší chlápek. Já měl hotovou maturitu a tak jsem už dospělej. Překousl jsem jeho nepatřičné oslovení, sedl si do auta a raději mu odpověděl:
„Na nádraží na vlak do Prahy“.
„To máš štěstí. Já jedu do Prahy“.
Uvažoval jsem jestli s tímto namyšleným chlápkem mám jet až do Prahy. Pak jsem na nabídku kývl. Ze začátku byl v autě klid. Teprve po vydejchání a uklidnění jsme začali spolu mluvit. Řekl jsem mu, že jedu na brigádu. Zajímalo ho kam chodím do školy. Poté co se dověděl, že jsem dokončil školu, vyptával se, jak to nyní probíhá u matury. Porovnával to se svou stavební průmyslovkou a s maturitou. Také se rozpovídal jaké brigády si domlouval a co tam dělal.
Já mu odpovídal o mé představě o brigádě na dráze a mém souvisejícím zájmu o vlaky a lokomotivy. On vlakem jezdí málo, ale pochlubil se, že jel ve Španělsku po jejich nejrychlejší trati. Byl u moře na dovolené a napadlo ho zkusit jaké to je cestovat v takovým vlaku. Bydlel v hotelu asi 20 km od Barcelony a i tam jel vlakem. Hned jak nastoupil, rozhlížel se, jestli si nesedl do 1. třídy. Vagon na místní dráze byl vybaven pohodlnými sedačkami, všechno bylo čisté a po celou dobu hrála příjemná hudba. Nestačil se ani rozkoukat a už byl na hlavním nádraží.
Přestože neznal španělsky a na nádraží byly ohromné davy lidí, bez problému přestoupil na vysokorychlostní vlak do Zaragozy. Celá souprava a hlavně její začátek prý vypadá fantasticky. Předek lokomotivy připomíná letadlo. Interier vlaku byl pro něj nezapomenutelný. Připadal si jako v luxusní restauraci. Volný prostor v celém oddíle umožňuje pohodlné cestování i na dlouhou trasu. Na ukazateli kudy a jakou rychlostí jedou byl často údaj 300 km za hodinu. Přitom neslyšel žádné rachocení po trase a jen při přejíždění výhybek se ozvalo krátké zahučení podvozku. Krajina rychle ubíhala a nikde neviděl žádné silniční přejezdy. Všude byly mosty, tunely nebo podjezdy.
Byl z celé cesty tam i zpátky nadšený. Vlak při té rychlosti neměl žádné zpoždění a jel na minutu přesně. Přesvědčil se, že cesta takovým vlakem je lepší než letadlem. Podle něj při průměrné rychlosti 250 km/hodinu je rychlejší vlak na cestě do 600 až 800 km. Před odletem je dlouhá doba na odbavení, letiště je vždy za městem a někdy i hodně daleko. Přitom vlak přijede rovnou do města.
Během debaty jsme se představili. Jmenuje se Petr a jeho pobavilo, že se jmenuji Bidlo. Myslel, že je to příjmení. Poté co jsem mu vysvětlil, jak to mám se jménem Johan. Smál se a navrhl tykání. Oslovoval mne jménem Johan. Nevadilo mi to. Bylo to pro mne nezvyklé. Většina mi dosud říkala Bidlo. Stalo se to, co jsem nečekal. Johan se mi začal líbit. Je to jméno, které má málokdo. Je krátké a dobře zapamatovatelné.
Za chvíli jsme se bez zábran bavili. Zajímal se o možnosti vysokorychlostní železnice u nás. Podle něj by u nás stačila rychlost na trati 250 km, protože se počítá při cestě do Brna se zastávkou v Jihlavě. Mně se z návrhů, které jsem znal z prospektů ve škole, líbí jižní trasa. Dovedu si představit, že by trať vedla směrem jako dálnice D1. Petr viděl možnosti obou variant. Upřednostňuje severnější trasu směrem ke Kolínu a pak na Jihlavu. Ve zdůvodnění byly uvedeny nižší náklady a lepší terén předpokládané trasy. Má prý kolegu ze stavební fakulty, který dělá na projektech železnice. U nich v kanceláři si prohlédl obě možnosti a zdá se mu lepší severní varianta. Při té příležitosti jsem se dověděl, že on je také projektant. V projekční kanceláři na Vinohradech se zabývá projekty domů.
Během přijíždění k Praze pozorně sledoval cestu před námi. Na silnici doprava houstla. Dokázal svižně předjíždět pomalejší auta a cesta rychle ubíhala. Předpokládal jsem, že se napojíme na dálnici, ale v Poříčí uhnul a jeli jsme po staré silnici. Často je prý D1 před Prahou zacpaná. To jsem cestou vlakem nemusel řešit.
Další důvod proč odbočil byl, že se cestou zastavil na okraji Prahy. Tam má prý pronájem. Do domu odnesl nějaké tašky a hned jsme pokračovali. Z tabulek na ulicích jsme zjistil, že jsou to Cholupice.
Přes počáteční povýšenecké oslovení mne začal zajímat. Také Petr byl spokojenej a cesta se mnou mu prý rychle ubíhala. Navrhl, že mne příště může zase svést. Jezdí pravidelně v pondělí a někdy i během týdne. Vyměnili jsme si telefony s tím, že mi zavolá, kdy pojede autem.
Do pátku jsem se při jízdě vlakem stále vracel k cestě autem s Petrem. Rád bych ho zase viděl a chtěl jsem mu zavolat. V sobotu se on ozval a já mu hned potvrdil, že v pondělí s ním zase pojedu. Domluvili jsme se, kde a kdy na něj mám čekat. Přijel trochu později. Už jsem odcházel na nádraží, ale Petr mne ještě zastihl na cestě. Zdržela ho prý doma holka.
Navázali jsme na poslední debatu. Dnes jsme mluvili o nových projektech v Praze. V tom byl suverénem Petr. Jako projektant domů věděl o všech velkých úspěšných projektech. Mně zajímala zástavba Masarykova nádraží a jeho okolí. On ani jeho kolegové z kanceláře se na návrhu nepodíleli, ale Petr o nové podobě nádraží věděl hodně. Zasvěceně mně povídal jak se změní Masaryčka. Polovička kolejí má být zastřešena a nad tímto kolejištěm vznikne pěší zóna. Naočkoval mne svým nadšením a vyvolal u mne zájem zjistit více o přestavbě nádraží. Domluvili jsme se, že pokud se dostane k nějaké dokumentaci k přestavbě nádraží, tak mi ji přiveze.
V týdnu mi Petr zavolal, že má prospekty k Masaryčce. Pojede ve středu domů a pokud chci, můžu se s ním vrátit z Prahy. Rád jsem mu potvrdil, že na něj počkám. Domluvili jsme se, že se zastaví na Kačerově. Cestou zpátky jel zase přes Cholupice. V tašce přinesl různé návrhy na předělání nádraží. Při jejich prohlížení mi vysvětloval změny během schvalování, které se v projektu měnily a upravovaly. Původní návrh počítal s vysokou zástavbou, ale to museli snížit o dvě patra. Nový barák neměl moc vyčnívat nad okolní zástavbu. Pak tam byly různé varianty provedení interierů. Většina se mi líbila, ale jen něco bylo schváleno. Jak bude Masaryčka skutečně vypadat, musím si počkat, až to postaví. Stále se prý podle jeho známého něco upravuje. Cesta rychle utekla a domluvili jsme se, že druhý den ráno mne zase vezme do Prahy. Byl jsem rád, že ho zase uvidím.
Ráno jsem netrpělivě čekal až přijede. Znova jsme probírali rozvoj železnic a zajímavé stavby u nás i v zahraničí. Cestou jsem si ho víc všímal. Při mírném úsměvu se mu v puse blýskala bílá pravidelná řada horních zubů. Úsměv umocňovaly jiskřivé hnědé oči. Menší nos mezi nimi, rovné čelo bez vrásek a holé tváře přispívaly k mladistvému výrazu jeho obličeje. Nad vysokým čelem měl krátce zastřižené hnědé vlasy sčesané na pěšinku. Vlasy okolo uší měl vystříhané, jako by teď odešel od holiče. Nedokázal jsem odhadnout jeho věk. Byl mladší, než jsem si po první cestě myslil. Změnil jsem i první dojem o něm, kdy jsem ho považoval za frajírka. Stále víc mne zajímal. Na odpolední odvoz z Prahy domů jsem automaticky kývl.
V pátek odpoledne Petr jezdil domů dřív. Já se s vedoucím domluvil také na kratší šichtě. Rád jsem na něj počkal a těšil se, že se na další setkání. Bavilo mne se s Petrem domlouvat o železnici, o stavbách i o jiných projektech. Zajímala mne jeho práce a stále víc i on osobně. Už jsem v něm neviděl namyšleného, ale příjemného chlapa, se kterým se domluvím. To se mi stávalo málokdy, že si s někým dobře rozumím.
Stále víc mne zajímal a osobně přitahoval. Cestou jsem neodolal a dal koleno k řadící páce. S netrpělivostí jsem čekal na řazení. Přeřadil na jinou rychlost a ruku nechal na páce. Měl jsem v parnu kraťasy a kolenem jsem se ho dotýkal. Nevadilo mu to a já na ruku přitlačil. Napětí ve mně rostlo. Čekal jsem na jeho reakci. Neuhnul. Koukal jsem na něj, jak se tváří. Nepoznal jsem u něj žádnou změnu. Nemračil se a soustředěně sledoval provoz. Po chvíli přesunul ruku z páky na mé koleno. To mi dodalo kuráže a položil mu svou ruku na stehno.
Stále koukal na silnici, ale pozoroval jsem jeho napnutý výraz. Začal jsem mu hladit nohu a pomalu postupoval výš. Dostal jsem se do rozkroku a tam nahmatal bouli. Jak Petr před chvílí svižně předjížděl pomalejší auta, nyní zpomalil a jeli jsme při kraji silnice. Už se usmíval. Roztáhl nohy a já dál hladil bouli. Jednou rukou jsem nedokázal vyprostit jeho penis. Uvolnil jsem pás a mohl se k němu otočit. Petr se nadzvedl a já mu rozepnul poklopec. Z kalhot jsem vylovil vláčného, horkého čuráka. Už dlouho jsem nedržel jiného ptáka než svého.
Se zájmem jsem ho prohlížel. V kůžičce zakryté předkožky se rýsoval veliký žalud. Jinak byl celý penis menší. Se vzrušením jsem obnažil zakrytou hlavičku. Menší penis byl zakončen kulatým, tmavším žaludem o velkém průměru. Už dlouho jsem žádného druhého čuráka nehonil. S citem jsem obnažoval velký žalud a rukou zarážel do stále ukrytých koulí. Snažil jsem se vyprostit celé mužství z kalhot, ale Petr seděl a věnoval se řízení. Nesledoval jsem cestu, jen jsem zaregistroval nižší rychlost. Po chvíli jsme zastavili. Stáli jsme na začátku lesní cesty u nějaké vedlejší silnice.
Teprve nyní se Petr zapojil. Sklopil sedačky, nadzvedl se a já mu stáhl kalhoty. Také já uvolnil svého ptáka, který cestou stál. Sklonil jsem se nad Petra a začal si prohlížet celou jeho výbavu. Pod menším ptákem měl menší kulky v uvolněném vrásčitém pytlíku. Uvědomil jsem si, že je to první čurák, kterého si prohlížím, co zplodil potomka.
Stále mne přitahovalo Petrovo celé mužství. Hlavou jsem zabořil do rozkroku. Pytlík v letním horku uvězněný od rána v kalhotách byl zpocený. O to víc mne lákala jeho mužská vůně. Zabořil jsem nos do vlhkého rozkroku a nasával jeho aroma. Můj naběhlý ocas ještě víc ztvrdl. Začal jsem olizovat zpocené koule a trčícího čuráka od kořene k zajímavému žaludu. Přešel jsem na kouření trčícího péra.
Kouření se Petrovi líbilo. Přetočil jsem se k němu a zvládl jeho péro bez problémů. Menší čurák mi nedělal potíže. Nasunul jsem se na něj a dlouho jsem ho cumlal. Jeho délka byla ideální. Nenatahoval a nedusil mne.
Petr mi kouření oplácel honěním mého nadrženého ptáka. Jeho první opatrné vyhledání stojícího kolíku a nesmělé dotyky na slintajícím žaludu mne násobně víc vzrušovaly, než kdyby mi rovnou masíroval nedočkavého čuráka. Petr nejdřív hladil žalud a jeho citlivý lem. Pak střídal pomalé honění s rychlým. To mi vyhovovalo. Dva dny klidu mne hodně nažhavily, že bych bez přestávek brzy stříkal.
Oplácel jsem Petrovi stejně. Když jsem slyšel jak zrychluje dech, očekával jsem, jestli mne Petr nezačne také kouřit. Ale k tomu se neodhodlal. Stále mne honil. Po několika minutách jsem už nevydržel a začal stříkat. Bylo toho dost a pocákal jsem si celé tělo. Během vrcholu jsem sevřel v puse Petrovi péro a zrychlil kmitání. Odměnou mi dopřál velkou dávku mrdiny.
Byl překvapen, že jsem neuhnul a vše spolykal. Mně se líbilo, že jsem po třech týdnech půstu získal další dávku zajímavého semene od chlapa, kterého ještě nikdo nevykouřil. Mrdka měla podobnou chuť jakou jsem znal z čuráků mých vrstevníků. Byla nahořklá a při posledním polknutí mi na jazyku zesládla. Za dnešní odpoledne jsem Petrovi poděkoval. Náhodným stopem jsem získal kamaráda, který mi nahradil dřívější kámoše ze školy.
Osud nás po škole poslal každého na jinou cestu. Přestal jsem se s původními kamarády osobně stýkat. Jen jsme si občas zavolali. Byl jsem rád, že jsem kluky poznal. Vyléčili mne z osamělosti a usnadnili mi životní orientaci, ve které bych se sám určitě dlouho hledal. Snad se zase někdy sejdeme a navážeme na pěkné zážitky školních let.
Johan Bidlo
