Home > Erotické povídky > Erotická povídka: Bidlo I.

Bydlím v malé osadě u Heřmaniček. Narodil jsem se starším rodičům, kterým bylo 45 let. Na svět jsem přišel neplánovaně. Někdo říká jako vejškrabek. Od narození jsem stále hodně hubený a přitom dost vysoký. Ani sourozencům nejsem podobný. Brácha má robustní a menší postavu jako táta a také ségra není moc vysoká. Asi jsem vypadl z jiného hnízda.  

Ale nebyl jsem rodičům na přítěž. Mamka by pro mne udělalo všechno, co mi na očích viděla a táta mne jako benjamínka měl také rád.  Ale měli na mne málo času. Byli celé dny v práci a vraceli se z práce pozdě. Staral se o mne hlavně děda.

Byl už v důchodu a s ním jsem prožil většinu času.

Jmenuji se Johan, ale to se mi nelíbí. Je to starodávné jméno a děti mi nadávaly Johan pohan. V posledních letech ve škole se mi jméno ještě víc zprotivilo, když ve třídě zjistili, že v kalendáři není Johan ale jen Johana. Pak na mne volali: Johana, Johana má ptáka mezi nohama. Naopak jméno se líbí dědovi, po kterém mne pojmenovali. Asi o to víc mne měl rád. Sourozenci mají oba jména po rodičích. 

I když nejsem jedináčkem, často jsem se tak cítil. Mám o 12 let starší ségru Marii a o 10 let staršího bráchu Karla. Ještě před mou školou se sestra vdala a odstěhovala se k Třeboni. Brácha po gymplu šel na vejšku do Brna. Náš věkový rozdíl byl důvodem, že se o mne sourozenci velmi málo zajímali a nemám s nimi žádné společné zážitky. Brácha měl za kamarády své vrstevníky a mne do jejich party nebrali.

Bydlení s dědou a jeho péče mne ovlivnila i v dospívání. Chtěl jsem být stále s ním. Do školy se mi vůbec nechtělo. Musel jsem před školou chodit také rok do školky. Školka je u nás v Heřmaničkách a to vyhovovalo i dědovi, který pro mne chodil. Bydlíme v oblasti tzv. České Sibiře.

Rád vzpomínám jak v zimě, pokud byl sníh, mne můj pečovatel vozil do školky na saních. Do školy ve Voticích jsem šel později podle požadavku rodičů. Neměli čas, aby mne vozili do školy. Počítali s tím, že jako skoro osmiletý kluk už do školy budu chodit sám.

Doprovod jsem měl jen v první třídě při cestě autobusem. Další rok jsem do školy jezdil sám. Děda na mne potom čekal na zastávce autobusů. Zastávka je u nádraží. Od nás jezdí do Votic i vlak, ale tam je z nádraží do školy daleko. Často jsme se zdrželi u nás na nádraží nebo při dobrém počasí jsme cestou domů pozorovali na trati vlaky. Znal všechny projíždějící mašiny, jejich parametry a jak dlouho na dráze jezdí.

Pro mne měl děda čas celé dny.

Také o víkendech se mi věnoval hlavně on. Mamka dělá sestru v nemocnici v Sedlčanech a má různě služby. Táta dojíždí do stavební firmy ve Vlašimi a hlavně v létě mají hodně práce i o víkendech. U nás v osadě nebyl stejně starý kluk a já stejně nikoho nevyhledával. Měl jsem za kamaráda dědu.

Na jedny Vánoce jsem dostal pod stromeček elektrický vláček, který se stal naší společnou zábavou. Děda dřív jako mašinfíra jezdil na mnoha lokomotivách. Začínal s parními stroji, po ukončení jejich provozu přešel na motoráky a nakonec jezdil s elektrickými mašinami. Nejvíc najezdil s Bobinou. Pokud ji viděl na kolejích, začal vzpomínat, kde všude s ní byl.

Proto koupil do stavebnice také model Bobiny a dokupoval další potřebné koleje a vagónky. U mne v pokoji se dráha stavěla. Když přijel domů brácha, musela se dát do krabic. Proto jsme v podkroví upravili kumbál, kde mohla být stavebnice trvale. Postupně jsme trať rozšiřovali. Rozšiřovali jsme nádraží, z překližky stavěli další domy, tunely, silnice a okolní krajinu.

Táta nám dal k dispozici svou sbírku angličáků a auta byla rozmístěna po celé rozšiřující se stavebnici na namalované cesty. V kumbále jsme vydrželi celé hodiny. Mělo to jen jednu nevýhodu. Nebyl zde radiátor a v zimě se tam muselo topit v kamnech.

Takto v pohodě proběhlo celé dětství. Dědovi nevadilo hrát si a učit se se mnou a často vymýšlel i jiné akce. Nic mi v té době vlastně nescházelo.

Ale netrvalo to věčně. V mých 12 letech děda nečekaně zemřel. Předtím si na nic nestěžoval a ani nemarodil. Byl jsem v 7 třídě a došlo mi, že nemám žádné kamarády. Můj stávající pohodový život mne vlastně ovlivnil do dalších let. V Heřmaničkách ani ve Voticích jsem žádného kámoše nenašel.

Následující měsíce jsem trávil u počítače. Teprve nyní se mi starší brácha trochu věnoval. Naučil mne práci s počítačem, ale hrát se mnou různé střílečky ho nebavilo. 

Dobře jsem si rozuměl jen se stejně starým bratrancem.

Za ním jsem jezdil na několik dní na prázdniny do Plané. Má to malý háček. Je to daleko a během roku se nevidíme. Tak jsem doufal, že najdu nějakého kamaráda na střední škole. Mé rozhodování kam dál jít bylo jednoznačné. Děda mne ovlivnil tak, že jsem chtěl jezdit také jako strojvedoucí na dráze. Přihlásil jsem se proto na dopravní průmyslovku do Prahy.

Se svou nesmělostí jsem se neprosadil ani zde. Byl nás lichý počet a já neměl souseda. To mi ale nevadilo a na svou osamělost jsem byl zvyklý. Pro vysokou postavu jsem si sedl do poslední lavice, abych ostatním nebránil ve výhledu. Po oficiálním uvítání ředitelem si nás převzal třídní profesor. Zjistil, jestli budeme trvale sedět tak jak jsme si sedli. Po tomto potvrzení si nás zapisoval do kolonek během vzájemného představování, aby si nás ze začátku nepletl nejen on, ale i ostatní učitelé.

Nejdřív jsme se oslovovali jménem. První přezdívky dostali kluci, kteří měli stejná jména nebo něčím vynikali. Mé jméno Johan bylo jediné, ale mně se už od dětství nelíbilo. Pro svou vysokou a štíhlou postavou mi ve třídě začali říkat Bidlo.

Přezdívka se ujala a já reagoval většinou jen na ni. Mnozí mne pak znali jen pod Bidlem a o skutečném jménu nevěděli.  Tak mne znali také z jiných tříd. Mnozí profesoři si moji přezdívku pro mou postavu hned zapamatovali. Někteří mne tak i vyvolávali. Já proti tomu nebyl.

Třídní profesor nás seznámil s možností ubytovat se na internátu.

To se mi zamlouvalo. Ale rodiče byli proti, abych nezvlčil. Chtěli mít nade mnou dohled, ikdyž mi bude 17. Zdůvodňovali to ségrou, která byla na intru v Budějovicích. Mnohokrát v pátek nepřijela z intru domů a rodiče nevěděli kde je. Pak se musela vdávat a ještě jí nebylo osmnáct. Rodiče se báli, abych neskončil jako ona. Abych nebral drogy, nepil nebo jinak nevyváděl. Ale já se o holky nezajímal. Měl jsem si počkat, až budu starší.

Pobyt na intru odsouhlasovali rodiče a mně internát nepodepsali. Tak jsem musel každé ráno chodit na vlak v šest ráno. Od nás jezdí spěšný vlak a cesta mi trvá hodinu. Mohl jsem tak ve vlaku nebo ve třídě, kde jsem byl brzy, dopsat úkoly, které jsem neměl. První ročník jsem zvládl bez větších problémů. Jen s anglinou jsem se hůř potýkal.

Během roku jsem se snažil ukončit svou samotu. Začal jsem kamarádit s kluky ze třídy, se kterými jsem občas jezdil z hlaváku vlakem. S Davidem a Honzou, kteří jsou z Prahy, z Hostivaře. Znají se už dlouho. Chodili spolu do základní školy. Rozhodli se, že na další školu půjdou také spolu. A od prváku také spolu seděli.

Další byl Pavel. Jezdil do školy z Čerčan a já měl zájem s ním sedět.  Ale Pavel byl menší. Měl přezdívku Prcek. Seděl v první lavici a tam se mi nechtělo pro svou výšku. On zase neměl zájem sedět v poslední lavici, aby přes ostatní viděl na tabuli. Tak jsem zůstal v druháku v poslední lavici zase bez souseda.

Za dva týdny po začátku druháku přišel do třídy nový kluk Tonda.

Byl předtím dva roky na ekonomické škole. Tam nastoupil na přání rodičů a moc ho původní škola nebavila. U nás na průmce udělal rozdílové zkoušky, nemusel jít do prváku       a mohl nastoupit do třídy k nám. Posadil se vedle mne. Od druhého ročníku jsem už nebyl v lavici sám. Tondovi jsem se představil jako Bidlo. To se mu líbilo. Už od prvních dnů jsme si padli do oka. Jakou přezdívkou měl, dřív to neprozradil. Asi mu to nebylo příjemné. To musíme časem ve třídě něco vymyslet.   

Tonda je o tři měsíce starší než já. Je štíhlý a o půl hlavy menší než já. Také mu vyhovuje, že sedí v poslední lavici. Je brunet a má mírně kudrnaté vlasy. Ke štíhlé postavě se hodí jeho štíhlá tvář. Má vypracovanou sportovní postavu a živé hnědé oči. Je velmi aktivní a brzy zapadl mezi ostatní. Tonda je mým opakem a je typem, který jde do všeho rovnou.

Jsme povahové protiklady. Trvalo mi do Vánoc, než jsem se přesvědčil, že je na něj spolehnutí. Předpokládal jsem, že při své otevřené povaze a ukecanosti si nic nenechá pro sebe. Co jsem řekl jen jemu, nikomu dalšímu nevyžvanil. Získal moji plnou důvěru. Všechno co slíbil tak splnil. Z počátku jsem byl rád jen proto, že nesedím sám.

Po půl roce jsem věděl, že jsem získal dobrého kamaráda. Během druháku se naše kamarádství upevnilo. Tonda se stal mým největším kámošem. Zajímal se o mé názory, koníčky a problémy. Radil mi i ve věcech, s kterými jsem se neobracel na rodiče ani na bráchu. Naopak Tonda se nerozpakoval mluvit o tom, ani co mi brácha nepověděl.

Během mé základky byl brácha na koleji v Brně.

Měli jsme sice společný pokoj, ale většinou jsem tam byl sám. Pokud byl doma, pokukoval jsem po bráchovi během jeho převlékání. Z jeho tmavého chlupatého houští vykukoval výrazný pták. Představoval jsem si jak s ním proniká do holek. On se přede mnou nijak neukazoval ani neskrýval. Bral to za samozřejmost.

Rád bych ho viděl, když mu stojí. Tu radost mi neudělal, aby se mi sám ukázal. Se svou nesmělostí jsem mu mé přání nepověděl. Doufal jsem, že časem budu mít podobně velké vybavení jako on.

Netrpělivě očekávaná změna přišla po letech. Už jsem dokázal nahonit čuráka a se zájmem sledoval výstřiky. Byl jsem spokojený, že jsem se stal mužem. Už jsem neměl pindíka, ptáčka a čuráčka, ale pinďoura, ptáka a čuráka.

Od té doby jsem se často honil. Byla to slast a rozkoš, kterou jsem večer opakoval. Papírové kapesníky se plnily vystříkaným semenem. Někdy nezůstalo u jednoho honění. Zopakoval jsem si to občas i dvakrát před spaním. Nedočkavostí z libého pocitu jsem se i v noci probudil a znova se honil. Někdy mi stačilo, že jsem čuráka nažhavil a potom s uspokojením znova usnul.  Pro svou osamělost jsem sám prožíval přeměnu v muže. Teprve Tonda mi pomáhal doplnit neúplné znalosti z dospívání.

Já Tondovi vysvětloval nějaké základy z předmětů, které na ekonomce neměl. Nejdřív jsem mu pomáhal ve třídě. Později při horším počasí místo čekání na vlak jsem s ním jezdil k němu domů do Dubeče.  Za pomoc při učení jsem si udělal očko u jeho rodičů. Jeho mamka prodávala v nějakém obchodě a vracela se domu večer. Táta jezdil jako tirák po celé Evropě a doma byl málokdy. Tak byl odpoledne doma většinou sám. Jeho rodiče byli rádi, že mu jako kamarád pomáhám s učením.

Při dojíždění k Tondovi jsem zjistil, že Dubeč je ve skutečnosti vesnicí. On také bydlí v rodinném domě a pokoj má v podkroví. Já mu vyprávěl, jak mám v podkroví trvale postavenou železnici. To ho zajímalo a já mu slíbil, že mu dráhu předvedu.

U nich jsem mu ukazoval na počítači, co mne naučil brácha. Ale hlavně hrajeme různé hry, které se mnou brácha nechtěl hrát. U Tondy pod přístřeškem na dvoře si občas zahrajeme také pinčes.  Ze začátku mi to moc nešlo, ale už se lepším. Tonda víc sportuje a já předtím nic nedělal a jen jezdil u nás na kole. Tak se taky snažím víc hýbat. Tonda se stal mým vzorem. 

Brzy si mne získal. Líbil se mi svou povahou i vzhledem. Pokut to šlo, chtěl jsem s ním trávit víc času. Doma jsem pozdní dojíždění zdůvodnil chozením do kroužků a hraním pinčesu. Rodiče byli rádi, že nesedím jen doma u počítače.

Postupně mezi mnou a Tondou narůstala důvěra. Tonda mi řekl i o intimnostech, o kterých jsem se ještě s nikým nemluvil. Začal sám povídat o honění. Na jaře, když bylo všechno v rozpuku, mne Tonda překvapil. Začal s tím, jak je nadržený a že by se vyhonil. Už jsme o stříkání mluvili, ale nikdy jsme společně nehonili. Já se svou nesmělosti se před nikým druhým nesvlékl.

Tonda se nerozpakoval a v podkroví si začal stahovat kalhoty. Se zájmem jsem ho sledoval.

Z trenek vyndal zvětšeného ptáka. 

Nikdy jsem z blízka neviděl jiného čuráka než svého. Obnažil žalud a začal s honěním. Fascinovalo mne, jak se mu úd zvětšuje. Rostl do délky i většího průměru. Líbila se mi jeho výrazná rudá hlava. Z vrcholu žaludu stíral dlaní průhledné kapky, které mu zvýraznily lesklou hlavu trčící klády.

Poprvé jsem viděl honit jiného ptáka. Tonda se mi předvedl v plné parádě. Já sledoval jeho čuráka a nemusel jen potají po jiných pokukovat. A bylo na co koukat. Jeho trčící klacek byl mírně ohnutý nahoru. Nejvýraznější na jeho péru byl velký žalud. Tak výrazný jsem neměl. Překvapil mne i pravidelný trojúhelník jeho chlupů nad pérem. Já byl nepravidelně obrostlý. Jako uhranutý jsem koukal na jeho rozkrok.

Na detailní prohlížení nebyl čas. Tonda zrychlil honění. Bylo na něm vidět velké napětí. Na tváři mu zamrzl úsměv, zvrátil hlavu a z otevřené pusy vyrážel: ááách, óóóch, uuuž. Na závěr v pomalém tempu stahoval co nejdál kůži ze žaludu. Zadejchán se začal cukat.

V trhavých pohybech celého těla vyrážel s trčícím ptákem dopředu. Nejdřív krátkým a pak třemi dlouhými výstřiky zacákal podlahu před sebou. Ke konci mu poslední kapky volně vytékaly na zem. Poprvé jsem viděl jiného čuráka než svého stříkající mužské semeno. Tonda se vydejchával a po chvíli se mu vrátil úsměv do tváře.

Vzrušení se zmocnilo nejen Tondy ale i mne.

Tondovo předvádění mne ještě víc s ním sblížilo. Dosud jsem se před nikým nesvlékl.  Už jak jsem viděl jeho trčící kládu, samovolně mi ztvrdlo péro v kalhotách. Jenom sledováním Tondy jsem byl maximálně vzrušen. Hučelo mi v klacku a kalhoty byly zcela napnuté. Ani jsem nemohl rozepnout poklopec, jak se mi zvětšil čurák.

Tondova bezprostřednost mne přiměla, abych se také honil. Vyndal jsem z trenek pulzující penis a začal ho prohánět. Byl jsem nadržený pozorováním Tondy  a stačilo několikrát přejet po trčícím kládě a hned  jsem  stříkal. Vzrušení se změnilo v rozkoš a nádherný požitek. Byl jsem Tondovi vděčný, že začal se společným honěním. Slast z mého dřívější samostatného honění se znásobila. Naše kamarádství se prohloubilo. Získal jsem přítele, s kterým jsem neměl žádné tajnosti. 

Od té doby se Tonda nerozpakoval. Pokud u nich doma nikdo nebyl, neváhal se vyhonit a já se připojil. Při společném honění jsme si více užívali, i když si každý hleděl svého péra. Už jenom bezprostředním sledováním Tondy jsem se nabudil a to jsem ještě po svém čuráku nesáhl. Tonda se mi svěřil, že si nahoněný klacek měří a přesně ví, jak mu roste. Od doby, co se měří, zvětšil se jeho úd o 6 cenťáků. V 18 dorostl jeho pták do 14 cm.

Líbilo se mi to. Měl přehled, jak roste a zároveň jak se mu zvětšuje pták. Já se zatím nikdy neměřil. To se hned snažil Tonda napravit. Šel pro krejčovský metr, abychom se porovnali. Já před čtvrt rokem oslavil osmnáctiny a tak jsme mohli srovnat velikost čuráků ve stejném věku. Než se vrátil, zapracoval jsem na svém klacku.

Začal mne měřit na horní straně od kořene ke špičce žaludu. Naměřil 15 centimetrů. Byl jsem spokojený, že mám delšího ptáka. Tondu to nevyvedlo z dobré nálady. Přeměřil se a za půl roku, co se naposled měřil, jeho chlouba povyrostla také na 15 cm. 

Pak sobě a mně změřil ještě obvod v půlce napruženého péra. Tonda měl obvod 12 a u mně naměřil 11 cenťáků. Byl rád, že mu pták stále roste a má silnějšího čuráka. Také z běžného pohledu bylo jasné, že Tondův penis je mohutnější.

Při měření uvažoval, jak se mu bude zvětšovat v dalších letech. Pokud by sám ještě vyrůstal do 25 let a zároveň s tím se mu zvětšoval klacek, tak odhadoval, že by se mu za další roky mohl zvětšit čurák asi na 20 cenťáků. To by se Tondovi líbilo. Měl by parádní kus.

Já o tom nikdy neuvažoval a byl bych také spokojenej, kdybych měl ptáka do 20 centimetrů. Tak pěkné vybavení má možná brácha. Nevím jak ho má skutečně velkého, ale má parádní chloubu. Tak doufám, že budu mít v rámci rodiny podobně velkého čuráka. Nechám se překvapit. 

Leave a Reply

Pošlete tento článek e-mailem: