(příběh o přeměně Marka v Alici)
Někdy mám pocit, že přeměna nezačíná oblečením.
Ani příkazem.
Začíná tím, jak se na mě dívá.
Stál jsem tam jen v trenýrkách, s balíkem v ruce, kde byla ta nová silikonová prsa. Původně jsem to chtěl testovat rychle, technicky, s odstupem recenzenta. Jenže Paní si sedla na postel, zkřížila nohu přes nohu a pokynula prstem, ať přistoupím blíž.
„Otevři.“
Podal jsem jí krabici poslušněji, než jsem zamýšlel.
Vytáhla breastplate, ten těžký, chladný silikon, který vypadal až nebezpečně reálně.
Bradavky vystouplé, kůže jemná, světlejší, skoro živá.
A ona se usmála.
Ten úsměv, který znamená: už to nezačne — už to běží.
„Sundej si to,“ kývla směrem na moji hruď. A já to udělal dřív, než jsem stihl přemýšlet.
Podala mi prsa.
„Navlékni.“
Byly studené, těžké, poslušné. Materiál se mi přisál ke kůži, sklouzl po ramenou a pak — dolů.
A já se poprvé podíval dolů.
Stály tam dvě velké, měkké, pohupující se masy.
Na mém těle.
Na mě.
Chtěl jsem něco říct. Možná vtip. Možná poznámku do recenze.
Ale Paní se zvedla, přišla ke mně… a dvěma prsty mi zvedla bradu.
A v tu chvíli jsem byl ztracen.
Její dotyk byl klidný.
Pomalý.
Vlastnický.
A měl větší sílu než to silikonové monstrum přetažené přes můj hrudník.
Podívala se mi do očí.
Hluboko, tiše, jako by mě četla.
A pak vyslovila tu větu, která mě rozebrala zevnitř víc než cokoli fyzického:
„Tak. A dneska už nejsi Marek.“
Vydechl jsem, ale neodpověděl jsem.
Nemohl jsem.
„Podívej se dolů,“ přikázala.
Podíval jsem se. Prsa se zhoupala.
A něco ve mně ujelo — jak kdyby moje tělo pochopilo, že tohle není chvilková hra.
Tohle je identita, kterou na mě navlékla stejně snadno jako silikon.
„Zkus udělat krok,“ šeptla.
Udělal jsem.
A prsa se pohnula.
A se mnou i něco hluboko, hluboko v břiše.
Něco měkkého.
Poddajného.
Vystrašeného… a zároveň toužícího.
Paní se postavila za mě, dlaněmi mi přejela přes hrudník. Hmotnost silikonových ňader pod jejími prsty byla tak skutečná, že jsem zalapal po dechu, jako bych měl cizí tělo, které neumím ovládat.
„Cítíš to?“
„Ano…“
Odpověď byla tichá.
Vlastně vyšší.
Paní si toho všimla.
„Samozřejmě že ano,“ usmála se. „Moje krásná…“
Nedořekla to slovo, ale já ho slyšel.
Alice.
Rty se mi samy pootevřely.
Řasy se mi zavlnily, když jsem sklopil hlavu.
A pak se to stalo:
Nepotřebovala další příkaz.
Stačil její pohled.
Teplý.
Pevný.
Vlastnický.
A já cítil, jak se ve mně cosi převrací.
Jak zůstávám stát jinak.
Jak se boky nepatrně natočí.
Jak ruce automaticky sjíždějí níž, jakoby čekaly na pokyn.
„Výborně,“ řekla tiše. „Už se ani nemusíš snažit.“
A já pochopil, že má pravdu.
Nemusel jsem.
Ta prsa nebyla doplněk.
Byla brána.
K jinému já.
K ní.
Paní mě poslala projít se po pokoji.
Každý krok byl jako úder do psychiky: zhoupnutí, šustnutí materiálu, těžiště posunuté dopředu.
A pokaždé, když se prsa pohnula, pohnulo se i něco ve mně.
„Zastav.“
Poslechl jsem. Samozřejmě.
Přišla ke mně ze strany, zkoumala mě, jako by mě viděla poprvé.
Jako objekt.
Jako projekt.
Jako majetek.
A pak, tiše, lehce, rozhodně:
„V tomhle zůstaneš celý den.“
A já…
Já jen přikývl.
Beze slova.
Beze vzdoru.
Beze všeho, co ještě ráno tvořilo „Marka“.
Protože když se mi podívala do očí a držela mě za bradu —
přeměnila mě.
Ne silikon.
Ne hra.
Ona.
A já byl její.
Alice.
Image by Jiří Tyburec from Pixabay
