Vlasta byla vždycky jiná než ostatní. Mladá, energická, s tím přirozeným sebevědomím, které si nehraje na autoritu, ale má ji. Nikdy jsem si nedovolil jít dál než pohledem. Byla zadaná. A byla moje šéfová. Dvojitá brzda.
Teambuilding měl být jen povinná společenská záležitost. Sport, večeře, pár formálních vtipů. Jenže večer se protáhl, skleničky se plnily častěji a lidi postupně mizeli na pokoje. Zůstali jsme ti, co se ještě smáli, a Vlasta byla uprostřed toho všeho – uvolněná, rozesmátá, bez té pracovní masky.
Mluvili jsme dlouho. O blbostech i věcech, které se normálně na poradách neříkají. Když pak začala hrát pomalá hudba, natáhla ke mně ruku, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Taneční parket byl poloprázdný, světla tlumená. Přiblížila se víc, než bylo nutné. A pak to zašeptání, tiché, jisté, bez pochybností.
V tu chvíli už nebylo co řešit.
Cesta na pokoj byla krátká, ale zdála se nekonečná. Smích vystřídalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen náš dech. Jakmile se za námi zavřely dveře, všechno zrychlilo. Doteky, polibky, nervozita promíchaná s touhou, kterou už nebylo potřeba skrývat.
Vlasta nebyla nejistá. Věděla, co chce, a brala si to s lehkostí, která mě překvapila. Alkohol jen uvolnil zábrany, neudělal z toho chaos. Byl to moment, který se stal, protože se stát měl.
Ráno jsme se minuli na chodbě. Krátký pohled, sotva znatelné pousmání. Nic víc.
V práci se všechno vrátilo do starých kolejí. Porady, maily, úkoly. Jen občas se naše pohledy potkaly o vteřinu déle, než bylo nutné. A v tom tichu bylo všechno – vzpomínka, napětí i otázka, která zůstávala nezodpovězená.
Nevím, jestli ji doma něco chybí. Nevím, jestli to byl jednorázový úlet. Vím jen jedno: nebyla to chyba. A podle toho, jak se na mě občas dívá, ani poslední kapitola.
