Ještě když jsem chodil na vysokou, přišel za mnou jednou Pavel s výrazem člověka, kterému teče do bot. Takovým tím směšným i zoufalým zároveň.
„Hele, Petře,“ začal opatrně, „ty máš přece… no… dar od přírody.“
Ušklíbl jsem se. „To se o mně ví. Tak povídej.“
„Moje učitelka z ekonomie. Nemůžu přes ni projít. Dře mě jak koně na dostizích. Je tvrdá. Přísná. A… sakra přitažlivá.“
Zpozorněl jsem. Pavel nebyl typ, co by si vymýšlel.
„Jak vypadá?“
„Vysoká, štíhlá, brýle, špinavý blond. Přesně tvůj typ. Taková… klisna, co ještě nikdo neosedlal.“
Zasmál jsem se, ale v hlavě už se mi rodil obraz.
„Tak dobře. Kde ji najdu?“
Ukázal mi ji o pár dní později v menze. Seděla rovně, upravená, s tím klidem lidí, kteří mají nad ostatními moc a vědí o tom. Když se usmála, bylo to, jako by na okamžik sundala masku. Stačilo málo – slušnost, jistota, pár dobře mířených vět – a souhlasila s kávou.
Z kávy bylo odpoledne. Z odpoledne večer. A než jsem se nadál, zavřely se za námi dveře jejího bytu.
Nebyla to žádná křehká akademička. Byla hladová. Náročná. Uměla si říct, co chce, a ještě lépe si to vzít. Čas se rozplynul v dotecích, dechu a nekonečné hře, kde nikdo nechtěl být první, kdo poleví. Odcházel jsem vyčerpaný a zároveň podivně nabitý – jako po maratonu, který si chceš zaběhnout znovu.
Až později, skoro mimochodem, jsem se zmínil o Pavlovi. Poslouchala mě mlčky, s lehce pobaveným pohledem.
„Možná by se s tím dalo něco dělat,“ řekla nakonec. „Ale všechno má svou cenu.“
Tak jsme se vídali znovu. A znovu. Jako bych se stal její soukromou odměnou i výzvou. Já dával všechno, co jsem měl, a ona… ona nakonec povolila. Pavel tu zkoušku udělal.
Pak se naše cesty rozešly. Žádné drama, žádné sliby. Jen kapitola, která se uzavřela stejně přirozeně, jako začala.
Dodnes se tomu s Pavlem občas zasmějeme, když na to přijde řeč. A já si říkám, kde asi je, jestli pořád nosí ty brýle a jestli si někdy taky vzpomene.
Některé zkoušky zkrátka zvládneš jen tehdy, když se někdo jiný opravdu… obětuje.
