Erotická povídka: Naše poslušná hračka

Všimly jsme si ho s Květou na koupališti. Uměl nádherně skákat do vody, plaval jako ryba, opálený byl jako indián. Navíc tam byl sám. Nevšimly jsme si, že by tam měl s sebou nějakou stíhačku. Ani s nikým neflirtoval. Vypadalo to, že se nikomu nepředvádí, že vše dělá jen pro své vlastní potěšení.

Ani žádná z těch plovárenských čůz se nepokoušela se na něj nalepit. Možná to bylo tím, že byl trochu menší. Každé z těch čůz by sahal tak nejvýš po ramena. Měl sice pěkné tělíčko, pevné, vypracované, bylo na něm na co koukat, ale moc impozantně prostě nevypadal. Byla to taková zmenšenina chlapa. Hezkého chlapa, to se mu musí přiznat, ale zmenšenina. Možná že právě proto se ani nepokoušel žádnou sbalit.

Připomínal zajímavou hračku. Byl čiperný, zdatný, neúnavný, určitě by se s ním dalo zažít hodně zábavy. Určitě víc než s nějakým vibrátorem. Robertky už se nám zajídaly. Tenhle by byl určitě lepší. S chlapem normální velikosti bychom si nic nezačínaly, protože takovému musí být ženská po vůli a pak z toho třeba ani nic nemá. Tenhle ale díky své velikosti vypadal, že by se dal zvládnout. Určitě bychom ho společně dokázaly přesvědčit, aby byl po vůli on nám a ne naopak. S Květou jsme po něm pokukovaly a ani jsme si nemusely říct, že by nebylo od věci si s ním trochu pohrát.Jenže jak?

On si nás opravdu nevšímal

Ostatně nebyl sám. Co jemu na těle chybělo, to nám dvěma přebývalo tisíckrát. Když jsme vlezly do vody, hladina stoupla. Vždycky zjara jsme se s Květou děsily, že už zase začíná plavková sezóna a my vypadáme jako dělové koule. Vždycky jsme si přísahaly, že s tím musíme něco udělat, a nikdy jsme neudělaly nic. Nakonec jsme si vždycky řekly, že jestli se někomu nelíbíme, tak to je jeho problém. Nemusí se na nás dívat. Jenže teď nám to vadilo, že On se na nás ani nepodíval.

Odpoledne končilo a my byly stále neúspěšné. A pak se On začal chystat k odchodu. Beze slova, jen jediným pohledem jsme se s Květou dohodly, že takhle ho odejít nenecháme. Když se nám nepodařilo polapit ho tradičním způsobem, budeme to muset udělat jinak.

Bleskurychle jsme se sbalily také, abysme odcházely hned za ním. Na cestě jsme ho pak vzaly mezi sebe a pustily jsme se do něj, jestli se nestydí nevšímat si krasavic, které na něm mohou oči nechat. Tvářil se, že neví, o čem je řeč, a pokoušel se nám zmizet. To na nás neplatilo. Každá jsme ho popadla za jednu ruku, aby nám neutekl.

Byl trochu překvapený, ale nebránil se. Pravda, moc šancí by stejně neměl. Máme svoji váhu, ani by s námi nepohnul. Vedle našich postav vypadal ještě víc jako hračka. V prvé chvíli trošku zaprotestoval, ale přesvědčily jsme ho celkem snadno. Pak už šel mezi námi docela ochotně. Ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Vytrhnout se nám nedokázal. Měl sice v tom tělíčku až překvapivě hodně síly, ale na nás to nestačilo.

Prostě jsme ho zvedly do vzduchu, a když nedosáhl nohama na zem, tak se rychle uklidnil. Pak už ochotně odpovídal na všechno, nač jsme se ho ptaly. Nebyl už panic, ale momentálně žádnou neměl. Proč si žádnou nehledal, to nám sice nechtěl prozradit, ale na tom přece nezáleželo. Teď jsme si našly my jeho a chtěly jsme si s ním trochu pohrát.

Odvezly jsme si ho ke mně na chatu. Před námi byl celý víkend a vypadalo to, že s touhle hračkou bude docela zajímavý. Takovou miniaturu mužského jsme ještě nikdy neměly. Byly jsme zvědavé, co nám předvede. Ovšemže s někým jiným by nás něco takového ani nenapadlo, jenže tohle přece nebyl žádný opravdový mužský. To byla hračka. Byly jsme si naprosto jisté, že ho zvládneme jako panenku a že nám bude předvádět jen to, co mu dovolíme. Případně co mu přikážeme.

Zdálo se, že to byl dobrý lov. Náš úlovek se projevoval jako nadějný společník. Choval se mile, mluvil vcelku inteligentně, dokonce byl i trošku vtipný. Bylo mu jasné, proč jsme ho ulovily, a vypadal, že mu to není proti mysli. Pokud jsme se mu tělesně nelíbily, snažil se nedávat to najevo. Nakonec ženské jsme byly, tak co by ještě chtěl!

Ani nevypadal překvapeně, když se Květa přímo před ním pomalu svlékla až do spodního prádla. Možná by se rád tvářil, jakože nic nevidí, jenže Květa předváděla striptýz jako profesionálka a kousky svého oblečení mu házela do obličeje. Pak přitančila přímo k němu, a když se pořád k ničemu neměl, začala ho svlékat sama. Nebránil se. Ostatně ani nemohl, když jsem ho Květě trochu přidržela.

Musel vstát a přidat se

Květa si s ním pohrávala opravdu jako s hračkou. Ani ji moc nezajímalo, jestli se mu to líbí nebo ne. Osahávala si ho, jak se to líbilo jí, přitiskla si ho k tělu, jak se jí zachtělo, obracela si ho, jak jí vyhovovalo. Já ovšem taky nechtěla přijít zkrátka. Patřil mně stejně jako jí, ulovily jsme si ho přece obě společně. Kromě toho já jsem ho držela. Já jsem cítila na těle každý jeho pohyb. Přiznávám se, že mne pohyby téhle živé hračky vzrušovaly stejně jako kdybych se držela opravdového mužského. A tak ho Květa osahávala zepředu, já zezadu a on byl z toho jakýsi zmatený. Nějak se nemohl orientovat, které z nás která ruka patří.

Bylo to něco nového, co jsme s Květou ještě nezažily. Takovou zmenšeninu jsme v rukou ještě nikdy neměly. Dosud jsem byla docela samozřejmě zvyklá, že každý chlap, kterého jsem kdy měla, byl vždycky silnější, takže jsem se mu musela přizpůsobovat. Vždycky měl spíš on mne než já jeho. Teď to bylo naopak. Když jsem mu třeba přidržela ruku, aby ji nestrkal, kam nemá, nebo naopak aby ji strkal tam, kam má, tak jsem sice někdy poznala, že se pokouší vzdorovat, ale vždycky jsem ten jeho odpor poměrně snadno překonala.

Až příliš rychle jsem si zvykala, že teď to nejsem já, kdo se musí přizpůsobovat tomu druhému. On byl opravdu jako nějaká panenka, které se dají nastavovat ručičky a nožičky jak se člověku zlíbí. Zvládala jsem ho levou rukou. Tou jsem mu držela jednu ruku, Květa druhou, a pravou rukou jsem mu ohmatávala a zkoumala tělo.

Sice se občas pokusil trochu uhnout, ale moc šancí neměl. Tolik volného prostoru jsme mu neponechávaly. Jestli se mu to nelíbilo, tak to byl přece jeho problém. Měl se snažit, aby se mu to líbilo. Objevovala jsem pocit neomezené vládkyně, a byl to pocit neuvěřitelně vzrušující.

Květa na tom byla stejně. Rozvášňovala se čím dál víc. Jen on se k ničemu neměl a zůstával studený jako psí čumák.

„Co je s tebou?“ podivila se Květa. „Nebo snad nejseš na ženský?“

„Ale jsem!“ usmál se. „Jenom ne na tolik najednou. Nemám dva penisy jako žralok!“

„Však nás nemusíš obšťastňovat obě najednou!“ usmála se Květa. „Můžeš i jednu po druhé! Jestli chceš, tak se třeba postavíme do fronty!“

Určitě si představovala, že se do fronty postavím já. Jenže to byl její nápad, tak proč bych měla čekat já? Tak jsme se po něm sápaly dál obě. Ani vybrat jsme mu nedaly, dál jsme si ho přidržovaly každá za jednu ruku a pokoušely jsme se otočit si ho každá předkem k sobě. Musel být na nás docela zajímavý pohled, jak jsme se kolem něj točily jako šamanky kolem modly. Zatím jsme se o něj ještě nepřetahovaly, takže roztržení napolovic mu zatím nehrozilo.

„Měly byste se nějak domluvit!“ navrhl, když to nebralo konce. „Jedna z vás bude muset chvilku počkat!“

„Když to je těžké! Já už jsem tak nažhavená, že už nemůžu čekat ani vteřinu!“ namítla Květa.

„A myslíš si, že já jsem ledovec, jo?“ odpálkovala jsem ji já. „Myslíš si, že mně se chce čekat? To prostě nejde!“

„Ale já už se neudržím!“ přímo se třásla Květa.

„Já taky ne!“ ujistila jsem ji.

„Na to je docela jednoduchý recept.“ prohlásil on. „Když se někdo nemůže udržet, tak ho k něčemu přivázat. Pak už se nemusí udržet sám, pak už ho udrží to přivázání!“

„To je nápad!“ zajásala Květa. „Jedna z nás bude někde přivázaná, a hned bude všechno v pohodě!“

„Bezva! Tak jdem na to!“ souhlasila jsem.

Ovšemže jsem si představovala, že přivázaná bude Květa. Ona si ovšem nepochybně myslela, že přivázat se dám já.

„Tak se postav někam, kde chceš být přivázaná!“ vybídla mne Květa.

„Já?“ podivila jsem se. „Proč já? Tys byla první, komu se to zalíbilo!“

„No dobře, ale – “ zarazila se Květa.

„No vidíš!“ nenechala jsem ji vymyslet si nějaký důvod proti. „Jak ji přivážeme?“ obrátila jsem se na něho.

„Za ruce.“ pokrčil rameny. „To je nejjednodušší. Ruce musí mít k něčemu pevně přivázané, jinak by se zase hned odvázala. A ty ruce samotné stačí. Nic víc už se přivazovat nemusí.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Tady ty háky se asi budou hodit nejlíp.“ ukázal na skoby ve stropním trámu, na které jsem si v zimě věšela věnce cibule a jiné úrody ze zahrádky. Teď v létě byly prázdné. Zato vyvstal jiný problém.

„Ale já tady nic nemám na přivazování!“ namítla jsem.

„Nevadí.“ zůstal nadobro klidný. „Má ona. Na koupáku přece měla plavky! Ať si je přinese!“

Květa sice nebyla moc nadšená z toho, jak se situace vyvinula, ale už bez větších námitek přinesla z tašky své plavky. Pochopila, že běh událostí se zvrátil proti ní a že už to nezmění. Podala mu plavky, on jí je nasadil nohavičkou na zápěstí pravé ruky a zkroutil je tak, jakoby je ždímal. Tím nohavičku utáhl Květě pevně kolem zápěstí a z plavek mu v rukou vzniklo cosi jako tlustý provaz visísí Květě na ruce.

Tím Květě přivázal zápěstí k jednomu z háků na trámu. Při své velikosti tam nedosáhl, musel kvůli tomu vylézt na židli, kterou jsem mu velice ochotně přistrčila. Pak Květě bez jakéhokoliv ostychu stáhl kalhotky, nasadil jí je na levou ruku, stejným způsobem utáhl na zápěstí – a dál už jsem to uměla sama. Já jsem dosáhla na strop i bez židle, takže jsem Květě tu druhou ruku přivázala sama k háku, který mi on ukázal jako nejvhodnější.

Najednou jsem přímo zatoužila přivázat svoji konkurentku ke stropu sama vlastnoručně. Ani se mi nechtělo ji nějak šetřit. Květa se musela pořádně natáhnout a vystoupit na špičky, aby na oba dva ty háky zápěstími dosáhla. Jinak to ale nešlo. Háky byly dost daleko od sebe, a provaz z jejích kalhotek dost krátký. Teď stála uprostřed místnosti úplně nahá, s pažemi roztaženými nad hlavou a natahovala se ke stropu.

Prohlížela si přivázané ruce a pokoušela se na něco jimi dosáhnout, ale nešlo jí to. Pouta měla na zápěstích nastavená tak, že jí ruce vlály doprázdna, a utažené je měla tak, že se ani nemohla pohodlně postavit, aby ji pouta neškrtila do zápěstí. Přiznávám se, že tohle jsem jí udělala tak trochu napotvoru, že jsem jí napnula tělo jak nejvíc to šlo, i když to tak moc ani nebylo nutné.

Přiznávám, že mne ani tolik nezajímalo, jak se Květa snaží vydržet stát na špičkách a něco s těma rukama udělat. V hlavě jsem měla jenom Jeho. A nejenom v hlavě… Teď byl jenom můj. Květa byla ze hry. Musela jsem uznat, že to byl vynikající nápad. Teď jsem si Ho obhospodařovala sama, a ten rozdíl byl vidět a cítit na první pohled. Camprdlík se mu zvedal jako zjednaný. To bylo ono!

„Ty si nepřineseš plavky?“ zeptal se mne najednou nevinným tónem.

„Já? Proč já?!“ podivila jsem se.

„Jen si je taky přines!“ posměšně se ozvala Květa. „Jen se nestyď!“

Nejistě jsem poslechla. „Ty mne chceš taky přivázat?“ zeptala jsem se, když jsem mu je podávala.

„A proč ne?“ odpověděla za něj Květa s nezvyklým nadšením. „Když můžu být přivázaná já, tak proč ne ty? Proč bys měla mít nějaké výhody?“

Nikdy předtím mne nenapadlo, jakou potvoru mám za kamarádku. Takhle mne podrážet! Kdyby šlo jen o Něho, třeba bych to s Ním nějak ukecala. Ale že se i Květa postaví na Jeho stranu, to jsem nečekala. Po tom, co jí udělal… Proti dvěma najednou jsem neměla dost argumentů.

Bez odporu jsem si od něj nechala už známým způsobem uvěznit pravou ruku do plavek a přivázat si ji k pelesti postele. Jistě, Květa na tom byla hůř, v mém případě to naopak vypadalo docela slibně, takže jsem nevěděla, co mám dělat. Takhle jsem to ještě nikdy nezažila, tak jsem byla i trochu zvědavá. Proto jsem mu v ničem nebránila a čekala jsem, co bude dál.

Pak mi stáhl kalhotky

Nemělo mne to překvapit, ale i tak jen levou rukou bych mu v tom asi těžko zabránila. Než jsem si zvykla, že pravou ruku už mám nepoužitelnou, byly kalhotky dole. A pak už jsem měla i levou ruku připoutanou k pelesti. Teď jsem byla stejně bezmocně roztažená jako Květa, jen jsem se nemusela natahovat ke stropu, ale vcelku pohodlně jsem přitom ležela na posteli. Vlastně na tom nic nepříjemného nebylo. Jen ty kalhotky a plavky mi utáhl na rukou víc než je zdrávo, takže mne dost tlačily do zápěstí. S tím už jsem nic nadělat nemohla. Ostatně nebylo to tak strašné, dalo se to vydržet. Byla jsem zvědavá, co mi udělá dál.

Klečel rozkročmo nade mnou a pohrával si s mými prsy. Hleděl na mne jaksi přemýšlivě, jako kdyby uvažoval, co se mnou podniknout. Prohrabával se mými prsy do hloubky až na žebra, potěžkával mi je a převaloval mi je po hrudi. Mám je dost velké, i normálně rostlému chlapovi se do ruky téměř nevejdou. Tomuhle na ně ruce prostě nestačily. Když mi ňadro sevřel v dlani, okamžitě mu z ní vyklouzlo na jednu nebo na druhou stranu jako nějaká tekutina. Bylo to docela legrační, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

Jinak to byl hezký chlapík, měl všechno, co mít měl, a navíc pěkně vytvarované, jenže to bylo všechno jaksi zmenšené. Kdyby byl tak o hlavu o dvě větší, byl by to krásný kus chlapa. Naštěstí při pohledu takhle zespodu vypadal větší. Prohlížela jsem si ho, a líbil se mi. Ruce měl jemné, pevné, citlivé, pěkné na pohled a příjemné na dotyk. Jenom citelně menší než na jaké jsem zvyklá, a znatelně menší i než ty moje. Kdybych ty své neměla přivázané za hlavou, mohli bysme si je vzájemně porovnat, a asi by to bylo zajímavé srovnání. Takhle jsem je mohla poměřovat jen se svými prsy.

I on na to přišel, že jedna ruka mu na mé ňadro nestačí. Vzal mi jedno z nich jednou rukou za dvorec, natáhl mi ho do délky a do výšky a druhou rukou mi začal protažený prs prohmatávat do hloubky. Jakoby zkoumal, co v něm mám.

„To není umělé, ten je pravý!“ ujistila jsem ho. „To není silikon, to je nefalšované živé tělo!“

Spokojeně se usmál, ale přesto mi stejným způsobem prozkoumal i druhý prs. Moc šetrně mi s ním nezacházel, měla jsem co dělat, abych to vydržela v klidu. Normálně bych ho určitě zadržela a prs si chránila, jenže s přivázanýma rukama se nedalo dělat nic. Naštěstí se přesvědčil o kvalitě obsahu mého prsu dost rychle. Pak mne začal masírovat v rozkroku. To už bylo příjemnější.

Předtím jsem byla nabuzená tak, až ze mne teklo jako z děravého hrnce. Během přivazování Květy, a hlavně pak když přivazoval ruce i mně, jsem poněkud ochladla. Přecejenom mi to nebylo moc příjemné nemít možnost pohnout rukama ani o centimetr a na nic jimi nedosáhnout.

Zvlášť když ten chlápek měl teď celé mé tělo jako naservírované k volnému použití. Moc se mi nelíbilo, že si tak snadno může dělat s kteroukoliv částí mého těla, co ho napadne, a já to nemohu nijak ovlivnit. Takový pocit bezmocnosti nemám ráda. Na druhé straně to zase bylo něco nového, co jsem ještě nikdy nezažila. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je mi to příjemné nebo nepříjemné. V každém případě to bylo zajímavé.

On to totiž uměl. Nepochybně přesně věděl, co mi má dělat, kam mi sáhnout, kde mne v rozkroku pohladit dlaní, kam strčit prst, kde přitlačit, kde jen jemně přejet. Určitě i podle mých pohybů a mého chování poznal, ce mne nejvíc vzrušuje. Rychle našel ten správný způsob, jaký mne nejvíc rozrajcuje, snadno objevil nejcitlivější místa mého těla. Zpracovával mi je prsty jako zkušený odborník, a když si mne tak otevřel a já zase začala téct, zajel mi rukou i dovnitř. Nejdřív jen jedním prstem, pak dvěma, pak už všemi a nakonec celou rukou.

To jsem nečekala. Pravda, ta jeho ruka nebyla moc velká, ale i tak. Celou ruku jsem tam ještě nikdy neměla. Byl to pocit, jaký jsem ještě neznala. Nevím, co mi tam tou rukou dělal, ale byly to docela jiné zážitky než s čímkoliv, co jsem tam kdy v životě měla zastrčené. Takový šrumec uvnitř těla jsem ještě nepoznala. V prvé chvíli jsem nevěděla, jestli se mi to líbí nebo nelíbí.

Nevěděla jsem, co bude dál

Měla jsem v sobě něco nesrovnatelně pohyblivějšího a výkonnějšího než co jsem si až dosud dovedla představit. Mimoděk jsem napínala tělo, jako bych se chtěla bránit, a tím to bylo lepší. Něco se se mnou dělo.

Moje tělo se samo od sebe začalo vzpínat podle pohybů té Jeho ruky. Měla jsem pocit, že se mi přehrabuje ve vnitřnostech břicha. Už jsem si byla jistá, že mi to není nepříjemné. Zvlášť chvílemi to bylo přímo krásné. Poznávala jsem, že jedno místo tam kdesi uvnitř je přímo nádherné. Kroutila jsem se a natáčela se tak, abych to místo dostala vždycky tam, kde se mi právě v břiše tou rukou přehraboval.

A pak mi najednou ruku z těla vytáhl. Málem jsem vykřikla zklamáním, že už je konec. Bylo to opravdu krásné. V té chvíli bych dala všechno na světě, aby to pokračovalo dál. Nejspíš bych mu tu ruku chytila a zastrčila si ji tam zpátky. Jenže to bych nesměla být přivázaná. Zoufale jsem napjala paže až postel zaskřípala, ale nebylo mi to nic platné. Kalhotky byly silnější a nepřetrhly se. Zato on se spokojeně usmál, když viděl, jak se marně namáhám a rvu se s pouty.

Camprdlík už z něj trčel jako tyčka. Na pohled ale nevypadal nic moc. Jako všechno na jeho těle i camprdlík byl jen zmenšeninou skutečného mužského orgánu. Vypadal spíš jako šnečí růžek. Při pohledu na něj mne napadla ta dětská říkanka: Šnečku, šnečku, vystrč růžek!

Pak na mne nalehl jako na gauč a já už ten jeho camprdlík neviděla, ale zato jsem ho ucítila v těle. Projela mnou stejná slast jako kdyby ten camprdlík měl plnou velikost. Najednou se mi vybavilo tvrzení zkušených žen, že na velikosti nezáleží. Teď jsem to poznávala na vlastní kůži, nebo lépe řečeno na vlastní vnitřnosti, a musela jsem to potvrdit. Cítila jsem ten miniaturní camprdlík stejně výrazně a stejně krásně, jako kdyby byl kdovíjak veliký. Dokonce to bylo ještě krásnější, než kdyby mi nějaký chlapácký kanón probodl tělo naskrz a vylezl mi ven ušima. Takový malý camprdlík mi masíroval vnitřek těla jemně a šetrně, nemíchal mi vnitřnostmi jako gulášem v hrnci, protože tak hluboko prostě nedosáhl. Stejně jsem nejcitlivější na okraji, a tam mi ten camprdlík rejdil nahoru a dolů jako fretka. Víc nebylo zapotřebí, ani hlouběji.

Takový miniaturní chlápek měl ještě jednu výhodu. Rejdil mi uvnitř těla, ale současně mi mohl vzít do úst hrot jednoho ňadra, a druhé do ruky. Tohle mi ještě nikdo neudělal. Každý, koho jsem kdy měla, mne přitom tak nanejvýš líbal na čelo, pokud vůbec někam, ale ssát mi při tom prsa, to nedokázal nikdo. A tenhle pidimužík se opravdu snažil.

Olizoval mi ňadro, přežvykoval mi ho rty, vyssával jako nalé dítě, rukou se mi přebíral v tom druhém, mačkal mi ho a žmoulal mezi prsty a přitom mne na druhém konci neúnavně nabodával na ten svůj camprdlík. Bylo to všechno dohromady taková nádhera, jakou jsem ještě nikdy nezažila. Kdybych měla ruce volné, chytila bych ho a nepustila od sebe až do rána.

Tak jsem ho aspoň objala nohama a pevně sevřela mezi stehny, abych lépe cítila, co všechno na mně a ve mně dělá. Vzpínala jsem se pod ním blahem, napínala paže a ze všech sil cloumala připoutanýma rukama. Mám v nich docela slušnou sílu, která sice na roztržení pout nestačila, ale na přitahování k pelesti či odtlačování od ní ano. Tak jsem silou svých paží jen jezdila po posteli tam a zpátky a svého pidimužíka vozila na svém těle jako na sáňkách.

Koutkem oka jsem si všimla, že i Květa se kroutí a prohýbá, jak jen jí to přivázané ruce dovolovaly, i když se na nás mohla jen dívat. Bylo na ní poznat, jak ráda by se připojila také. Škubala rukama, vší mocí se snažila utrhnout je od háků, na roztržení plavek či kalhotek na zápěstí však ani ona neměla dost síly. Celým tělem se prohýbala směrem k nám, snad doufala, že se jí podaří dotknout se nás aspoň částí těla. Na to ale byla uvázaná v dostatečně velké vzdálenosti.

Ten náš úlovek to vymyslel velice dobře. Byl to vynikající nápad s tím přivázáním. Takhle jsem ho měla celého jenom pro sebe. Květa neměla šanci. Byl jen můj a mohl se cele věnovat jenom mně. Byla to ta nejlepší hračka, jakou jsem kdy v životě poznala. Moc dobře jsme s Květou udělaly, že jsme si ho na koupáku odchytli. Byl mnohem lepší než jakýkoliv robertek. I když měl camprdlíka ve srovnání s urostlým robertkem možná jen polovičního, byl zato mnohem pohyblivější a mnohem všestrannější.

Jenže dlouho nevydržel. Najednou se prudce zazmítal, a i když jsem tušila, co to znamená a rychle jsem si ho nohama přitiskla k tělu tak, aby se nemohl ani hnout a musel na chvilku přestat, bylo už pozdě. Konec už se mi nepodařilo odvrátit.

Začal se v sevření mých nohou vzpínat tak, že mne až nadzvedával, vyrážel výkřiky nekonečného blaha, rukou mi křečovitě stiskl ňadro takovou silou, že jsem div nevykřikla také, a pak už jsem cítila, jak se mé tělo plní jeho životodárnou šťávou. Když bylo plné až po okraj, zklidnil se, uvolnil se a zůstal mi bezvládně a bez pohybu ležet na těle jako na nějaké pohovce.

Jenže já ještě nebyla hotová. Já byla rozrajcovaná naplno a na nejlepší cestě dosáhnout stejného blaha jako on. Jen kdyby vydržel o dvě o tři minuty déle. Normálně by mi to tolik nevadilo, vím, jak si pomoci. Když se mi to stalo s kýmkoliv jiným, dokončila jsem si to rukou sama. Jenže to teď nešlo. Ruce jsem měla pořád přivázané daleko za hlavou.

Zacloumala jsem rukama stejně jako předtím Květa, ale se stejným výsledkem. I když mám větší sílu než ona a na ni stačím vždycky, na ty plavky jsem nestačila. V kalhotkách sice zapraštělo, ale držely mi ruku za hlavou stejně pevně dál. Rvala jsem se s pouty ze všech sil, protože jsem cítila, že mé rozrajcování se pomalu vytrácí a za chvíli už bude pozdě.

„Mohl bys mně odvázat?“ požádala jsem ho.

Ani se nepohnul

Snad jsem ho i úpěnlivě poprosila, protože můj čas se neúprosně krátil, ale on nereagoval. Nechal mne být tak, jak jsem byla. Pokoušela jsem se postrčit ho, aby se pohnul a něco udělal, jen jsem nevěděla jak. Ležel mi na břiše a mezi stehny a v takové poloze jsem s ním jen nohama nic moc udělat nemohla. Skoro jsem na něj ani nemohla nohama dosáhnout.

Kroutila jsem se pod ním celým tělem a všemi směry, abych ho ze sebe nějak shodila a dostala se k němu nohama nějak líp, ale nešlo to. Ležel na mně jako žok a nedal se odvalit stranou. S přivázanýma rukama jsem se nemohla převrátit nabok nebo na břicho, a nic jiného by s ním asi nehnulo.

Kdyby aspoň na mně ležel tak, abych si mohla poštěvákem jezdit po jeho těle, když už si jej nemohu opracovávat rukou. Docela by mi to stačilo, jen kdyby se ten střízlík posunul po mém těle jen o kousek dál. On se ale ani nehnul. Ještě jsem se pokusila se pod ním vzpínat do výšky, abych si ho trošku na těle nadhodila a tak si ho posunula do nějaké lepší polohy, ale i to bylo bezvýsledné.

Vlastně ne tak docela, jen to mělo docela jiný výsledek, než jaký jsem zamýšlela. Jemu se to mé kroucení a vyhazování snad líbilo, protože se mu camprdlík začal zase znova zvětšovat! Zatímco já měla své vytoužené blaho už nenávratně ztracené, jeho snad ten můj marný zápas s pouty a s jeho vahou vzrušoval! Znovu mi začal rukou mačkat prso!

„A já jsem vosk?“

Ozvala se Květa vyčítavě. Nadržená byla jako kobyla na prérii, protože celou tu dobu pozorně sledovala všechno naše počínání, a teď z ní ta její voda prýštila tak, že jí už tekla po stehnech. Kdoví, co všechno by už vyváděla, kdyby nebyla tak pevně přivázaná za ruce. Takhle se jen snažila se utrhnout. Pažemi nad hlavou pracovala ze všech sil, ovšem její plavky a kalhotky byly stejně pevné jako ty moje.

Náš úlovek se pomalu převalil a konečně se mi přestal válet po těle. Se zájmem se podíval na roztékající se Květu, a camprdlík mu o kousek povyrostl. Zvedl se, obešel uvázanou Květu kolem dokola a labužnicky si ji prohlédl ze všech stran. Osahal si ji, znalecky jí potěžkal prsa a uznale pokývl hlavou. Sáhl jí mezi nohy, ohmatal jí poštěváček, který už měla pěkně naběhlý, a trochu jí s ním zacvičil. Květa se napjala, rozkročila se, zavřela oči a ve tváři se jí objevil výraz blaženého očekávání. On druhou rukou prověřil pevnost jejích napjatých stehen, spokojeně se usmál a pak jí otevřeným umáčeným vchodem sáhl i dovnitř těla.

„Nemohl bys mně napřed odvázat?“

Ozvala jsem se ještě jednou. Ruce mi začínaly nějak trnout, asi mi těmi plavkami příliš silně přiškrtil zápěstí, když mi je přivazoval. Ve stažených zápěstích jsem jasně cítila údery svého tepu. Bylo to nepříjemné, a taky jsem se bála, aby se mi s těma rukama něco nestalo.

„Nemohl! Musíš počkat!“ odpověděla mi za něj Květa. „Teď jsem na řadě já! Já už jsem čekala dost dlouho!“

„Jistě, počkám, neboj! Je snad ale zbytečné, abych při tom nemohla nic dělat rukama!“

„To já jsem taky nemohla, a taky jsem to musela vydržet!“

„Ale mně už dřevění ruce! On mi to nějak moc utáhl!“

„A co myslíš, že jsi udělala ty mně?! Já už ruce skoro ani necítím, a nestěžuju si! Musíš se trochu snažit, rozcvičovat si je jako já!“

To jsem si už dávno všimla, že Květa s těma rukama pořád něco dělá. Hlavně s tou, kterou jsem jí přivazovala já. Jen jsem si myslela, že se pokouší si ty ruce nějak vysvobodit.

„Ale to bylo něco jiného!“ namítla jsem.

„Jistě! To nebyly tvoje ruce, to bylo něco jiného, že?“

„Ale já vás nebudu při tom vyrušovat!“

„Zatím nás ale vyrušuješ až moc!“ vložil se do té diskuze on. „Možná, že bys pak přestala, ale daleko spolehlivěji se to dá zařídit jinak.“

Rozhlédl se kolem sebe, co všechno v chatě mám, a pak z nástěnné lékárničky vyndal náplast. Nůžkami, které jsem tam k tomu účelu sama kdysi připravila, z ní kus odstřihl a zalepil mi jím ústa. Chvíli přihlížel, jak s tou náplastí zápasím, než se přesvědčil, že se jí sama nezbavím. „No vidíš, já jsem věděl, že teď už nebudeš vyrušovat! Teď už je to zaručené!“ Nechal mne tak a šel se zase věnovat Květě.

„Budeš to muset vydržet přivázaná!“ škodolibě poznamenala Květa a dál se se šťastným výrazem poddávala tomu, co jí ten pidimužík dělal.

Přišla řada na camprdlík. Náš miniaturní chlápek si ale musel ke Květě přistavit stoličku, aby se do ní dostal. Vypadal přitom jako komoří Lang v jednom filmu, když dával Golemovi šém. Když jsem to viděla, měla jsem co dělat, abych se nerozchechtala. Vedle Květy, která je sama od sebe dost vysoká, a teď byla ještě víc prodloužená rukama vytaženýma ke stropu, byl úplný prcek.

Skutečná hračka. Ale dobrá hračka. Přivinul se ke Květě, jednou rukou se jí přidržel, aby od ní neodpadl, zabodl do ní camprdlík, ústy lapl po jedné její prsní bradavce a přissál se k ní, druhou rukou se pověsil na její druhé ňadro, stiskl jí je, až sebou Květa trhla, několikrát pomalu přirazil, a když se přesvědčil, že to takhle půjde, rozjel se ve stejně divokém rytmu jako když řádil na mně. Květa se slastně prohýbala, vystupovala na špičky a zase klesala dolů, slastně vzdychala a škubala připoutanýma rukama. Snažila se přirážet proti němu, vlnila se jako tanečnice, dělala všechno možné, co jí pouta dovolovala.

Uměla toho mnohem víc. Znala jsem ji, protože to nebylo poprvé, co jsme takhle společně měli nějakého chlapa nebo chlapy. Květa dovedla řádit jako divoženka. Teď ji ovšem přivázané ruce a tělo vypjaté jako struna dost omezovaly v pohybu, takže ani zdaleka nemohla předvést celý svůj repertoár. Nicméně i přivázaná předváděla fantastické kousky. Zaťala pěsti, pověsila se plnou vahou za ruce, aby se jí tělo trošku uvolnilo, a vlnila se dopředu dozadu a do stran jako had, takže ten prcek měl co dělat, aby se na ní a hlavně v ní udržel. Držel se jejího ramene a jejího prsu jako klíště a řádil na ní jako zběsilý.

Ty slastné Květiny vzdechy

Se nedaly poslouchat. Alespoň ne v mé situaci. Oni to všechno dělali přímo před mýma očima a já se nemohla ani pohnout. Viděla jsem všechno, co ti dva dělali, slyšela jsem všechno, cítila jsem, že se mezi nohama znovu otevírám dokořán, mé tělo se znova začalo dožadovat uspokojení. Jakkoliv, aspoň rukou, čímkoliv, hlavně, aby do mne něco vnikalo, cokoliv, jen abych nebyla tak zoufale prázdná! Kdybych si mohla aspoň něčím pomoci, aspoň na povrchu, ani by to nemuselo být do hloubky, aspoň poštěvák něčím pošimrat, aspoň jedním prstem!

Jenže všechny prsty, obě ruce jsem měla upevněné za hlavou, mezi nohama jsem neměla nadobro nic. Kdybych se aspoň mohla obrátit na břicho a dráždit si poštěvák o postel! O hranu postele by to určitě šlo! Jenže s roztaženýma a přivázanýma rukama jsem musela zůstat na zádech. Z čirého zoufalství jsem se na posteli všelijak kroutila, pokoušela jsem se pomoci si nějak aspoň nohama, ale bylo to marné.

Stehny jsem si poštěvák dráždit nedokázala, a ničím jiným jsem si na něj nedosáhla. Přitom ti dva si to spolu rozdávali naplno, Květa sténala blahem. Taky mne napadlo, že to dělala schválně mně na potvoru, protože musela vidět, jak já se trápím a není mi to nic platné. Ale asi ne. Bylo to příliš opravdové, a Květa zase taková herečka není.

Bylo to nekonečné. Ten pidižvejk už nebyl tak nadržený, jako když dělal mne, takže vydržel mnohem déle. Květa se zmítala v extázi, on přirážel neúnavně jako marathonec a v mém těle sílilo napětí a nenaplněná touha po čemkoliv, co by se alespoň dotklo mého dokořán otevřeného mokrého vchodu.

Mé tělo bylo plně připravené a přímo živelně toužilo přijmout do sebe cokoli, co by se aspoň trochu pohybovalo, a já nebyla schopná poskytnout mu nadobro nic. Všude kolem mne bylo zoufalé prázdno a ruce mi ty moje hadříky držely uvězněné tvrdohlavě dál jako blbé. Květa vyrážela výkřiky rozkoše a já šílela touhou po naplnění.

Taky mne napadlo, jestli bych si nemohla ruce vysvobodit třeba nohama. Ty jsem měla volné, tělo mám také dost pružné, takže jsem si špičkami nohou dosáhla na zápěstí rukou. To ale bylo všechno. Na uzly, kterými jsem měla ruce přivázané, jsem viděla dost dobře.

Nebyly moc složité, daly by se rozvázat docela snadno, ale prsty na nohou na to nestačily. Tak šikovné prsty na nohou nemám, abych jimi uměla rozvazovat uzly. Takže jsem se těch uzlů špičkami nohou jen dotkla, vztekle do nich kopla, a to bylo všechno. Uzly držely dál. Květa to všechno viděla a začala hýkat ještě blaženěji.

Už jsem měla na posteli pod sebou loužičku toho, co mi z roztoužené dírky vyteklo naprázdno, a on pořád ještě nebyl s Květou hotový. Zato Květa najednou přímo zařvala, vzepjala se, div ho od sebe neodhodila, a začala se svíjet ve visu na rukou tak, že nohama ani nedosahovala na zem. Musel přestat mačkat její prs a obejmout ji oběma rukama, aby z ní nevypadl. Květa blahem ječela z plných plic a on do ní bušil tělem ze všech sil. Pak se najednou napjal, prohnul se, až pod sebou převrátil stoličku, na níž stál, a zavyl jako vlk.

Kvůli převrácené stoličce ztratil půdu pod nohama. Skrčil tedy nohy a opřel se jimi o Květina roztažená stehna. Vypadal teď jako opice šplhající na strom. Ječel přitom snad ještě silněji než ona a bušil do ní rychlostí kulometu. Já se přitom na posteli svíjela touhou zažít něco podobného také. Tak snadné by to bylo! Jen jedna jediná ruka by mi na to stačila! Nikdy jsem s tím žádné potíže neměla, udělala jsem si to kdykoliv se mi zachtělo. To jsem ovšem měla vždycky ruce volné.

Pidižvejk mezitím vystříkal všechny svoje zásoby do Květy a uklidnil se. Květa se ještě chvíli zmítala, snažila se dostat z něj poslední zbytky rozkoše, ale pak toho nechala také. Pidižvejk z ní slezl, téměř potácivým krokem došel ke křeslu a rozvalil se do něj. Květu nechal stát přivázanou dál a už si jí nevšímal.

Květa zase vystoupila na špičky a natáhla se do délky, aby ulevila přivázaným rukám.

„Jak dlouho mne chceš tady nechat takhle přivázanou?“ zeptala se.

Pidižvejk nic. Seděl se zavřenýma očima a dělal dojem, že snad chce usnout. Vypadal velice spokojeně.

„Nemohl bys mně už odvázat? Ono to není moc pohodlné, a teď už je to snad zbytečné!“ pokračovala Květa.

Pidižvejk nic.

„Když já bych ty ruce už dost potřebovala!“ ozvala se Květa znova. „Aspoň vlasy abych si mohla odhrnout z obličeje!“

Pidižvejk se s výrazem mučedníka pomalu zvedl, jako těžce unavený kovboj udělal těch pár kroků ke Květě, ustřihl další kus náplasti a zalepil jí ústa úplně stejně jako předtím mně. Pak se zase složil do křesla k dalšímu odpočinku.

Teď jsme na tom byly s Květou obě stejně. Nemohly jsme říct ani ň. Zjišťovala jsem, že mi to vadí mnohem víc než to, že jsem přivázaná a nemohu se skoro ani hnout. Pomalu jsem si ale uvědomovala, že ten pidižvejk je tady teď jediný, kdo může něco dělat. Že my dvě jsme teď plně odkázané jenom na něj. Že se nám to všechno nějak postavilo na hlavu.

Toho pidižvejka jsme si přece ulovily jen proto, abysme si mohly samy určovat, co nám bude dělat a jak nám to bude dělat. Každý jiný chlap by si to určoval sám podle sebe. Teď jsme na tom byly ještě hůř. Ten pidižvejk si teď mohl s námi dělat, co ho napadlo, a ještě k tomu mnohem snadněji než kdokoliv jiný, koho jsme až dosud měly.

Pak jsem najednou zaslechla zvuk přijíždějícího auta. Koho sem zas čerti nesou! pomyslela jsem si v první chvíli. Nemám snad už teď dost nepříjemností?! Pak mne ale napadlo, že by to třeba mohlo naši situaci vyřešit, kdyby sem přišel někdo cizí.

Jenže – proč by sem chodil? Co by tady dělal? Je to přece moje chata, nikdo cizí sem přijít nemůže. Jedině snad kdybych na něj mohla zavolat. Jenže se zalepenými ústy jsem nebyla schopná vydat hlasitější zvuk, natožpak srozumitelný.

Auto u chaty zastavilo. Má naděje najednou zazářila jako raketa. Někdo z toho auta vyleze a bude tady blízko! Kdybych se hodně snažila, třeba by se mi i nosem podařilo ozvat se tak silně, aby to uslyšel!

Pidižvejk se probral z letargie a pomalu se šel podívat, kdo to přijel. Klidně vyšel před chatu a zavřel za sebou dveře, abysme neviděly, kdo to je. Ale možná především aby nikdo neviděl nás a abysme se nějakými zvuky nepletly do jejich rozhovoru.

„Já jsem tady na návštěvě.“ zaslechla jsem našeho pidižvejka. “ – Ano, pozvala mne sem ještě s jednou kamarádkou na návštěvu.“

„S kamarádkou? To je ta kráva Květa?“ zeptal se hlas. Najednou jsem podle toho hlasu poznala Petra. Mého bývalého, který mně šeredně zklamal, takže jsem ho vyrazila. Co ten sem má ještě co lézt?!

„Kde jsou? Tam uvnitř?“ zeptal se Petr.

„Jo. Byly trošku divoké, celé hrrr do toho byly, a tak teď odpočívají.“ odpověděl pidižvejk a asi to považoval za náramný vtip.

„To nevadí. Já je nebudu vyrušovat. Ta potvora totiž až donedávna patřila mně, ale pak jsme se rafli a teď už ji nechci ani vidět. Já jsem si jen přijel pro pár posledních věcí, které tady ještě mám, a zase vypadnu. Klidně si můžete užívat dál, co se vám zlíbí. Můžu dovnitř?“

„Ne!!!“ chtěla jsem zařvat, jenže přes náplast to nešlo. Petr ostatně nečekal ani na svolení té naší miniatury a vpadl dovnitř. Překvapeně se zarazil hned ve dveřích, ale pak se mu obličej rozzářil.

„No ne! Ty jsi s nimi pěkně zamával! To je nádhera! Takhle jsem ty potvory fakt ještě neviděl! Koukám, že konečně padly na toho pravého!“

„Byly nějak moc odvázané, nedalo se to s nimi vydržet.“ pokrčil rameny náš pidimužík. „Tak jsem je přivázal, aby se uklidnily. Teď už jsou v pohodě.“

„Vidím. A zírám! Takhle klidné a tiché jsem je nezažil, co je znám! Myslím, žes objevil ten nejlepší způsob, jak se na ně musí!“

Mne si ani nevšiml, zato Květu obcházel ze všech stran a mlsně si ji prohlížel.

„Třeba tady tuhletu znám jenom z té horší stránky.“ poznamenal. „Takhle jsem ji neviděl ještě nikdy.“

Květa se bezmocně zazmítala, snad v marné snaze nějak si ukrýt před jeho nestoudnými pohledy aspoň ty nejchoulostivější části těla, ovšem přivázané ruce jí nedovolily absolutně nic.

„Jestli ji chceš, tak si ji klidně vem.“ velkomyslně mu Květu náš pidimužík nabídl, jako kdyby byla jeho majetkem. „Ta tvá byla ta druhá?“

„Jo. Můžeš si s ní dělat, co se ti zlíbí, já už o ni nestojím. Ale tady tuhle krávu jsem ještě neměl, a takhle uvázanou jsem neměl ještě vůbec žádnou. Takže jestli ti to nevadí…“

„Ani v nejmenším! Ta druhá mně docela stačí. Ale jestli dovolíš, tak bych si s ní zkusil něco trochu jiného. Něco, co se normálně se ženskou dělat nedá. Já teda nevím, co ti udělala, ale když říkáš, že tě podrazila, tak si to třeba zaslouží.“

„Určitě! Ta si zaslouží takové věci, jaké určitě ani nevymyslíš. Ani nechtěj vědět, co se stalo. Můžeš jí udělat všechno, co tě napadne, a ona už bude sama vědět, za co to je.“

Tak byla uzavřena „gentlemanská“ dohoda. Petr bez váhání zabořil obě ruce Květě do ničím nechráněných prsou, a ten náš úlovek se zase znova začal věnovat mně.

Tentokrát už nade mnou neklečel, ale tvrdě mi dosednul přímo na břicho. Vůbec ne opatrně. Nijak mne nešetřil, dopadl na mne pěkně z výšky. Měla jsem co dělat, aby ze mne nevyletělo všechno, co jsem v sobě měla. Asi jsem při tom nevypadala moc šťastně, protože se spokojeně usmál a ještě několikrát mi to zopakoval. Nadzvedl se a dopadl mi na břicho znovu. Nemohla jsem se proti tomu nijak bránit.

Napínala jsem sice břišní svaly ze všech sil, abych aspoň trochu ztlumila ty jeho dopady, ale stejně jsem při každém tom nárazu měla pocit, jako kdyby mi uvnitř těla vybuchl granát. Až dosud jsem si myslela, že je to jen taková miniatura mužského, ale teď to vypadalo, že váží snad tunu. Pokoušela jsem se vzepnout se pod ním do oblouku do výšky, aby mne aspoň nerozmačkával dole o postel, ale ani to nepomáhalo. Neunesla jsem ho na břiše, vždycky mi ten můj oblouk prolomil. Navíc se mu to zjevně líbilo, jak se pod ním napínám a prohýbám. Naklepával mi tělo s tím větší chutí.

Konečně ho to přestalo bavit

Zůstal mi sedět na břiše už celkem klidně a svou vahou mi ho promáčknul až na páteř. Skrčila jsem nohy, tak se to dalo vydržet snadněji. Tím jsem mu ovšem vytvořila jakési opěradlo, a on toho ochotně využil. Opřel se mi zády o stehna pěkně pohodlně, jako kdyby seděl v nějakém křesle a zavrtěl se, jakoby si chtěl v mém těle vyválet důlek ještě pohodlnější. Znova jsem musela křečovitě napnout všechny svaly v těle, aby ze mne nevymačkal vnitřnosti.

Znovu se usmál, protože to musel jasně cítit. Poposednul si na mně, vzal mi do rukou jeden prs a začal si s ním hrát. Mnohem nešetrněji než poprvé. Promačkával mi ho do hloubky až na žebra a ještě i mezi ně. Bolelo to jako čert. Něco takového mi s ňadry ještě nikdo nikdy nedělal. Moje ňadra jsou zvyklá na něžné zacházení, a pokud si na ně někdo chce dovolovat něco jiného, rychle ho umravním. S tímhle trpaslíkem bych dovedla zatočit jako nic – jen kdybych nebyla přivázaná.

Takhle měl moje ňadra před sebou k volnému použití a hnusně toho zneužíval. Ovšem chránit si je, nějak mu v tom zabránit, jsem nemohla nijak. Ani rukama ani nohama jsem na něj nemohla. Má prsa i celé mé tělo mu bylo vydáno doslova na milost a nemilost. Zpočátku si tím nebyl tak docela jistý, a po každém zarytí do mých prsou mne chvilku pozoroval, co udělám. Kdybych neměla ruce přivázané, poznal by, zač je toho loket..

Tak velký ani silný nebyl, abych si s ním neporadila. Ani by si na mně nesáhl. I jemu to muselo být jasné. Rychle se ale přesvědčil, že ty přivázané ruce neutrhnu ani s vypětím všech sil. Že má moje tělo pod sebou zcela bezbranné. Líbilo se mu to čím dál víc. Přímo se vyžíval v tom, jak se pod ním kroutím a pokouším se uhýbat. Jistěže to nemělo žádný smysl, ty jeho drobné ručičky dosáhly všude, ale to, co mi dělal, se prostě nedalo vydržet nehybně a v klidu.

„Tak ukaž, co umíš, maličká!“

Řekl mi posměšně do očí.

„Předveď, co všechno vydržíš! Bachor máš vcelku odolný, ale na ty kozy jsi nějaká háklivá, že?“ Znovu mi zaryl prsty do ňader a do žeber pod nimi, až jsem sebou trhla. „Tak se braň, jestli se ti to nelíbí, maličká!“ vysmíval se mi. „Předveď, co jseš ochotná udělat na obranu těch svých vemen!“

Kdybych mu aspoň mohla odpovědět! To by si za rámeček nedal! Jenže náplast mi držela na obličeji jako helvetská víra a nedovolila mi vydat ani hlásek. Tak jsem aspoň vší silou zacloumala pažemi, i když jsem už měla vyzkoušené, že mi to stejně nebude nic platné.

„No ne! Ono to má dokonce svaly! Ukaž, maličká!“ posměšně mi ohmatal bicepsy a stisknul mi je mezi prsty. Věděl, kam sáhnout, protože to zabolelo, jako kdybych se praštila do brňavky. Byl to úder bolesti, který mi projel celou paží až do konečků prstů. „Napni je trochu, ať ti je tam můžu najít!“

Musela jsem napnout svaly na přivázaných pažích a on mi je ironicky ohmatal. „Opravdu tam něco máš, maličká! Vidět to sice není, ale když se trochu vynasnažíš, tak se tam dá něco najít!“

Ty jeho mrňavé ručičky byly děsné. Neodbytné a protivné jako komáři. Přitom jak snadno bych se jich dovedla zbavit… Mám větší sílu, udržela bych je snadno. Jen kdyby se mi dlaně nesvíraly do prázdna!

Pak se vrátil zase k mým prsům. Ty ho zajímaly nejvíc. „Teď napni tohle!“ poručil mi a zkoumal, jak se moje ňadra změní, když napnu prsní svaly. Promačkával mi je a ohmatával mi přes ně ten sval pod nimi. Musela jsem dělat, co mi poručil. Sice bych mu nejraději dělala něco úplně jiného, ale co mi zbývalo? Kdoví, co by mi udělal, kdybych neposlouchala.

Napadala mne celá záplava hrůz, které by se mnou bezmocně přivázanou mohl docela snadno a beztrestně udělat. Kvůli těm pitomým plavkám a kalhotkám jsem se musela snažit vyhovět mu co nejlépe, aby byl spokojený a aby ho žádná z těch hrůz nenapadla. I to, co mi dělal teď, mi stačilo. Měla jsem co dělat, abych to vydržela.

Pak se mu asi zazdálo, že už při tom sebou necukám tak usilovně jako dřív. Zatvářil se nespokojeně.

„Co je to s tebou, maličká? To už ti nestojím ani za pohnutí tělem?“

Zeptal se a jako pobídku mi silně stiskl v prstech prsní bradavku, se kterou si předtím pohrával. Kdybych neměla zalepená ústa, zařvala bych bolestí. Takto jsem se pod ním aspoň vzepjala, až mi na břiše nadskočil. Na okamžik vypadal překvapeně, ale pak se mu zase vrátil do tváře výsměch a spokojenost.

„No vidíš, maličká, že to dovedeš! Jen tak dál!“ a stiskl mi druhou bradavku, až se mi před očima zajiskřilo. Znova jsem ho nadhodila.

„Výborně, maličká, kdo by to do tebe řekl? Tak se mi to líbí!“

To už mi držel obě bradavky a mačkal mi je obě současně v jakémsi zvláštním rytmu. Bylo to děsné. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale něco jsem udělat musela. To se nedalo vydržet. Pokoušela jsem se bránit se aspoň nohama. Myslela jsem si, že ho budu moci aspoň kopat koleny do zad a že mu to třeba bude vadit. To se ale nedařilo. Na to bych potřebovala víc místa, abych se mohla tím kolenem víc rozpřáhnout. Navíc mi seděl na břiše tak nešikovně – nebo spíš z jeho hlediska tak šikovně, že jsem ho tak nejvýš šťouchala stehny do lopatek.

„Výborně, maličká!“ pochválil mne za to. „To je ono! Ale trochu víc doprostřed, svrbí mne to mezi lopatkami na páteři!“

Musela jsem toho nechat

Nejen proto, že to k ničemu nebylo, ale bylo to navíc příliš namáhavé. Lapala jsem po vzduchu. Kdybych mohla dýchat ústy, zvládla bych i větší námahu, jenže s tou náplastí mi zbýval jen nos a ten na to nestačil.

Ten skřet byl nějak nespokojený, že jsem přestala. Pustil se mi do jednoho ňadra oběma rukama a zkoušel, co všechno se s ním dá dělat a co všechno vydrží – a ovšem hlavně co všechno vydržím já. Zkoušel mi ňadro modelovat do různých tvarů, roztahoval mi ho do šířky i do délky, pokoušel se rozmáčknout mi ho mezi oběma dlaněmi co nejvíc naplocho.

Pak zase zkoumal, nakolik se dá to ňadro u kořene zúžit, když ho tam pevně sevře oběma rukama, a sledoval, co to s ním udělá. Po troše úsilí se mu podařilo přiškrtit mi ho tak, že připomínalo baňku přesýpacích hodin. Ňadro mi ztmavlo a začalo se zvětšovat. Také bradavka na něm se zvětšila, prodloužila se, vztyčila a ztuhla.

To se mu zalíbilo, a tak svůj stisk ještě přitvrdil. Dvorec kolem bradavky se mi vyboulil do tvaru polokoule, na kůži prsu kolem něj vyrostly naběhlé žíly. Pak pidižvejk trochu povolil sevření a ňadro se mi zase o něco zmenšilo. Vypadalo to, jakoby mi ho vypouštěl. Pak zase přitvrdil a prs se mi začal znovu zvětšovat.

Něco tak nepříjemného jsem ještě nepoznala. Jeho to ale neuspokojovalo. Rozhlížel se kolem sebe po místnosti, přemýšlel, co by mi udělal dál, a hledal, která z mých věcí v chatě by se k tomu hodila nejlíp. Přitom mi pořád mačkal ňadra, ale už jen jaksi mimochodem. Bolelo to sice pořád stejně, ale jeho už nezajímalo, co to se mnou dělá. Všiml si mé kytary pověšené na stěně. Umím na ni hrát docela dobře, a mohla bych mu zahrát, kdybych neměla přivázané ruce. On však toužil po něčem jiném.

Kytaru sundal ze stěny jen proto, aby z ní odstřihl provaz, na kterém visela. Provaz mi omotal kolem jednoho prsu a pevně utáhl. Úplně mi ten prs zaškrtil, až jsem se vyděsila. Prs se mi zvětšil do neobvyklých rozměrů a dál se nadouval víc a víc zadrženou krví. Zbarvil se mi do temněruda a vypadal teď jako balón. Ten mrňous ho nadšeně pozoroval a zvědavě ohmatával.

Cítila jsem v prsu nepříjemný přetlak

Který stále sílil. Celý se mi pokryl vystouplými naběhlými žílami a pidižvejk si s nimi zvědavě pohrával. Měl teď obě ruce volné a hrozně toho zneužíval. Po chvilce už mu samotné žíly nestačily a začal mi ten naběhlý prs do hloubky promačkávat. Pak mi druhým koncem provazu podvázal i druhý prs a nechal mi ho naběhnout do stejné velikosti jako ten prvý.

Ten už mi mezitím nadobro ztmavnul a začínal filalovět. Oba prsy jsem teď měla tak obrovské, jako kdyby byly umělé. Zbarvené byly tak, jako kdyby ani nebyly součástí mého těla. Bolest v nich mne ovšem stále ujišťovala, že jsou to pořád moje vlastní známá ňadra. Jen jsem je teď nepoznávala. Bolely mne stále víc, jak se stále víc nafukovaly a napínaly zadrženou krví. Bradavky mi narosly do nebývalé velikosti a trčely mi z těch koulí prsou vzhůru a do stran jako nějaká tykadla.

Ten skřet byl jimi nadšený. Přidržel si rukou jeden můj prs, protože už byl kulatý a tuhý jako basketbalový míč, a druhou rukou mi začal zpracovávat bradavku na něm. Mnul mi ji mezi prsty, kroutil mi s ní jako s knoflíkem a zkoušel, jak daleko se mu podaří bradavkou pootočit. Také zkoumal, do jaké délky se mu podaří bradavku natáhnout, a zkoušel si ji navinout na prst. Přitom jsem viděla ty jeho ručičky jako hůlčičky, které mi to vše dělaly a které by se mne normálně nemohly ani dotknout, kdyby… Jen kdybych mohla!

Najednou zazněl řev, jakoby sem vtrhl berberský lev. Dokonce i já sebou škubla, třebaže jsem tenhle řev znala. To Petr vždycky takovýmhle příšerným způsobem oznamoval celému světu, že se právě udělal. Petr je prostě divoké zvíře. Je to jedna z věcí, které jsem na něm nesnášela. Nějak jsem teď zapomněla, že zatímco se mnou si pohrává ten pidimužík, Petr si zatím užívá s Květou a hlavně uvnitř ní. Proto mne ten jeho řev tak překvapil. Nečekala jsem to.

Ten skřítek na mém těle to také nečekal a upřímně se vyděsil. Nechal mne být, vyskočil do výše jako luční kobylka a dal se na útěk. Alespoň v první vteřině. Teprve potom si asi uvědomil, o co jde, a zastavil se. Fascinovaně zíral, jak Petr s Květou se zběsile zmítají, až v chalupě praštělo. Květa visela na trámu, kroutila se jako červ a kdyby neměla zalepenou pusu, určitě by ječela možná tak silně jako Petr. Ten ji objímal všemi čtyřmi, držel se na ní jako klíště a vyváděl jako běs. Pidižvejk stál vedle a civěl na to s vykulenýma očima a s otevřenou hubou.

Než se pidižvejk vzpamatoval, bylo po všem. Petr ztichl, zvadl a odpadl od Květy jako okvětní lístek. Květa zůstala chvíli bezvládně viset za ruce s pokrčenými koleny. Petr unaveným krokem přešel místnost a padl do křesla jako nosič po dvanáctihodinové šichtě. Pidižvejk zavřel hubu, polkl a opřel se o stěnu. Květa se zase postavila na nohy a začala si rychle procvičovat nad hlavou uvázané ruce.

Ani já jsem neměla ruce tak docela v pořádku. Utažená pouta mne tlačila do zápěstí, ruce mi fialověly a brněly. Nezbývalo mi než si je začít procvičovat stejně jako Květa. Mnohem víc bych ovšem potřebovala ta stažená zápěstí nějak uvolnit. Když už musím mít ruce přivázané, tak kdyby mi aspoň ta pouta neomezovala krevní oběh! S tím jsem ale nemohla dělat nic, a toho skřítka ani Petra moje ruce nezajímaly.

„Ale stejně nechápu, jak jsi to dokázal.“ ozval se Petr. „Vždyť přece byly na tebe dvě, a ty nevypadáš na to, že bys je mohl přeprat!“

„Právě že byly dvě!“ usmál se pidimužík. „Jedna uvázala druhou! Ani jsem jí nemusel moc pomáhat. Stačilo jen je trochu popíchnout proti sobě. To já už znám a skoro už to mám nacvičené. Naštěstí mne vždycky sbalí dvě nebo i tři najednou, takže se s nimi nemusím prát. Ony se vždycky poperou mezi sebou samy a svážou se navzájem. Stačí jen jim něco takového navrhnout.“

„To není poprvní, cos…“ podivil se Petr.

„Ale kdepak! Takových už bylo… To bys ani nevěřil, kolik ženských si myslí, že s takovým prckem si budou moct dělat, co je napadne!“

„To ty je vždycky takhle přivážeš?“

„To jinak nejde!“ pokrčil rameny skrček. „Ty si asi vůbec nedovedeš ani představit, čeho všeho je schopná taková trojice nadržených ženských! Já jsem to zažil! Naštěstí jen jednou! To bylo tehdy poprvé, co se na mne ženské takhle sesypaly. To jsem si taky ještě nedovedl představit, co mne čeká. Tak jsem je nechal, ať předvedou, co umí. Málem mne roztrhaly na kusy, jak mne žádná nechtěla půjčit těm ostatním ani na chvilku. Moc nechybělo, a přišel bych o něj, jak se mi po něm sápaly. Nedaly si vysvětlit, že s ním všechny tři současně uspokojovat nemohu. Nakonec jsem byl rád, že se mi podařilo jim utéct. Byly všechny tři nahé, a tak si netroufaly vyběhnout za mnou na ulici tak, jak byly. Než se stačily obléknout, měl jsem už dostatečný náskok. To mne zachránilo. Když si mně potom po nějaké době pro svou dámskou jízdu vybralo další takové hejno, bylo mi jasné, že už je nesmím nechat dělat si se mnou, co se jím zlíbí. V nejvyšší nouzi a v poslední chvíli mne napadlo takovéhle přivazování. Asi jen díky tomu ho ještě mám. Takže to není perverze! To je sebeobrana, to, co dělám!“

„Ale užiješ si při tom, to nezapírej!“

„Jistěže. A proč ne? To by přece bylo škoda takové nadržené ženské nechat uvázané bez užitku, nemyslíš?“

„No jasně! A co s nimi děláš pak? Nebojíš se, co ti udělají, až je potom zase odvážeš?“

„Nebojím. Já je neodvazuju.“

„Ty je necháváš tak?“

„Jasně. A proč ne? Však ono se jim nic nestane. Ženská si vždycky nějak poradí. Nevěřil bys, jak je ženská šikovná a vytrvalá, když jí o něco jde. Ještě ani jednou se mi nestalo, že by ty ženské zůstaly uvázané tam, kde jsem je nechal. Když jsem se tam druhý nebo třetí den zašel podívat, co s nimi je, vždycky už byly pryč.“

„Hele, nemohl bys pro mne něco udělat?“ napadlo najednou Petra.

„Když mne to nebude nic stát, klidně.“

„Nebude. Hele, až zase někdy budeš někde nechávat nějaké takhle uvázané ženské, nemohl bys mi to zavolat? Kde jsi je nechal? Že bych se na ně také podíval?“

„Proč? – Jó ták! – Tak ty by sis chtěl taky užívat! A bezpracně!“ rozchechtal se pidimužík.

„No – no a co? Co je na tom špatného? Když už jsou jednou uvázané, tak už jim může být jedno, co se s nimi děje! A ty se nebudeš muset druhý den starat, co se s nimi stalo! Já už se o ně postarám.“

„Tak jo. To by šlo.“ přikývl pidimužík. „Když si tím ušetřím cestu, tak to by to za to zavolání mohlo stát. Tak mi napiš číslo.“

„Jo, hned.“ Petr začal prohledávat kapsy a pak se zvedl. „A kuš! Já tady s sebou nic na psaní nemám! Musím do auta.“

Vyšel ven, a pidimužík za ním.

„Nechceš odvézt do města?“ ozvala se venku po chvíli Petrova nabídka.

„To by šlo. Docela by se to hodilo.“ odpověděl pidimužík.

Pak bouchla dvířka, uslyšela jsem zakvílení startéru a odjíždějící auto. Napjatě jsem poslouchala, co uslyším dál. Nemohla jsem uvěřit, že odjeli oba dva a nás že tady nechali bez pomoci svému osudu. Vždyť se ten skřet přece musí vrátit! Vždyť jsme tady zůstaly přivázané! Někdo nás přece musí osvobodit! My se odtud samy nedostaneme! Pravda, ten skřet to sice říkal naprosto jasně, že takhle nechává ženské uvázané vždycky, ale to přece byly jenom takové řeči! To přece nemohl myslet vážně! Anebo – budiž. Možná, že to někdy tak opravdu udělal. Ale to byly nějaké jiné ženské! Těm to třeba mohl udělat. Ale teď jsme tady přivázané my! Nám to přece nemůže udělat! Tohle je přece něco úplně jiného! Nás přece musí přijít odvázat!

Jenže dveře zůstávaly zavřené, skřet se nevracel. Venku bylo ticho, nic se tam ani nehnulo. Dost dlouhou dobu jsem se utěšovala, že tam ten skřet stojí tak nehybně, že není ani slyšet, ale že se jednou pohne a vrátí se k nám. Nedělo se ale nic. Všude bylo ticho přímo hrobové. Pomalu mi začínalo docházet, že ten skřet opravdu odjel. Jenže co teď bude s námi?

Zůstaly jsme s Květou v chatě samy, obě přivázané za ruce, nahé a se zalepenými ústy. Mohly jsme se utěšovat, že zítra nebo pozítří se na nás ten skřet přijde podívat, jestli tady ještě jsme. I když vlastně – kdoví? Dohoda mezi ním a Petrem byla uzavřena a ten skřet už se teď o své oběti nebude dál starat. A Petr? Proč by se sem měl vracet? Se mnou si už užívat nebude. A s Květou? Jestli se na toho skřeta zítra nalepí jiná dvojice nebo dokonce trojice koz, tak Petr už nebude mít zapotřebí si na Květu ani vzpomenout.

Ale co my?

Jak my k tomu přijdeme? Jestli ten skřet nás tady nechal přivázané jen proto, aby se mohl bezpečně vzdálit, tak to už se stalo. Už je kdovíkde a už se nás nemusí obávat. Jenže my jsme tady přivázané dál! Teď už nadobro zbytečně! Proč tady máme zůstávat dál takhle nehybné a bezmocné, když už to ani ten skřet nepotřebuje? A hlavně, jak dlouho tady budeme muset takhle zůstat?

Jak dlouho to vydržíme? A co se s námi stane pak? Zkoušela jsem si představit, co asi mne všechno čeká, a byly to představy jedna děsivější než druhá. Nade všemi pak kralovalo poznání, že ty pouta na rukou přečkají všechno a budou mi držet ruce přivázané dál bez ohledu na cokoliv, co se se mnou bude dít, a pořád dál i potom.

Nezbývalo než abychom se pokusily nějak se z toho dostat samy. Tedy já jsem se o to musela pokusit. Květa s rukama nad hlavou neměla šanci. Bylo to na mně. Já mohla aspoň nohama něco dělat. Květa nemohla nic. Sice jsem se už pokoušela nějak si těma nohama pomoci a neuspěla jsem, ale jinou možnost nemám. Tehdy také o nic nešlo, jen o trochu toho potěšení, o které jsem přišla. Teď je to vážnější. A také teď je na to mnohem víc času. Teď prostě musím nějak uspět. Sice jsem nevěděla jak, ale nezbývalo, než něco vymyslet a o něco se pokoušet.

Cloumámí s pouty nebylo nic platné. Jen jsem se zbytečně vysilovala. Ty kalhotky ani ty plavky nepřetrhnu. Takovou sílu nemám. Plavky akorát trošku zapružily, když jsem zabrala ze všech sil, jaké jen jsem v pažích měla. Předřít se také nedaly. Ty tyče pelesti, k nimž jsem měla ruce přivázané, byly hladké, chromované, studené. Kalhotky i plavky po nich klouzaly hladce, bez drhnutí a bez poškození.

Nakonec jsem se vrátila k tomu, co jsem dnes už jednou zkoušela. Pokusila jsem se něco s těmi pouty udělat nohama. Sice se mi nepodařilo nic, když jsem to zkoušela poprvé, jenže teď už jsem neměla na výběr. Nic jiného se dělat nedalo. Žádný jiný způsob vysvobození neexistoval. Nezbývalo než to zkoušet stále dál a dál. Času byla spousta. Až děsivá spousta. Jen kdyby to nebylo tak namáhavé. Každou chvíli jsem musela odpočívat. Květa mi nemohla pomoci. Ta jen přihlížela se zoufalou nadějí, ale se zalepenými ústy mi nemohla ani fandit. Sama nemohla vůbec nic.

Nakonec uzel na plavkách přecejenom povolil

Naštěstí mám plavky z materiálu, který, když uschne, je dost kluzký. Nikdy by mne nenapadlo, že mi takhe jejich vlastnost někdy zachrání život. Tak dlouho jsem do toho uzlu palcem u nohy rýpala a kopala, až proklouzl a uvolnil se.

S Petrem jsem se pak už nikdy neviděla a ani jsem po tom netoužila. Zato na toho skřeta jsme pak s Květou uspořádaly hon, ale už jsme ho také nikde nenašly. Na koupališti už se neobjevil. Asi to měl všechno promyšlené ještě líp než jak to popsal Petrovi.