Erotická povídka: V nové firmě

Dodnes nevím, co jsme s Radkem udělali špatně. Pokud jsme vůbec něco udělali špatně. Vyšli jsme si prostě ven. Do lesů, jak jinak. Když jsme spolu, nemáme rádi kolem sebe davy čumilů. Proto chodíme i mimo značené turistické trasy. Jdeme, kam nás oči vedou.

Nebojíme se, že bychom někde zabloudili. Radek má mimořádný orientační smysl, on vždycky najde cestu zpátky. V tom se na něj mohu plně spolehnout. Dostáváme se tak na místa, která budí dojem, že tam ještě lidská noha nevstoupila. Tím jsou krásnější.

Ovšemže na taková tajemná místa nevedou žádné snadno schůdné cesty. Nám nevadí, když se nepoužívaná stezka ztratí v podrostu. Nevadí nám, když se před námi objeví nějaká strž nebo skalka, kterou je nutno nějak přelézt. Tím je taková cesta zajímavější. Máme pak aspoň záruku, že se dostaneme někam, kam se zaručeně nedá dojet autem.

To je dostatečná záruka, že nás tam nebude nikdo vyrušovat. Už dávno jsme si všimli, že kam se nedá dojet autem, tam bývá liduprázdno. Tam se pak nacházejí ta nejkrásnější místa s neporušenou přírodou, s nebeským tichem, s vůní neotrhaných květin, nezavalených skládkou odpadků.

I tentokrát se nám zalíbila romantická opuštěná lesní cesta odbočující někam stranou. Byli jsme zvědaví, kam nás asi dovede. Cesta byla nadějně zarostlá trávou. Žádná vyšlapaná pěšinka na ní nebyla. Zato na ní místy rostly keře, občas už pěkně rozkošatělé. Bylo zřejmé, že touto cestou už řadu let nic neprojelo. V tom jsme se ještě ujistili, když jsme našli místo, kde byla cesta dokonce stržená nějakým dávným přívalem vody.

Tady byla naprosto nesjízdná. My jsme ovšem prošli. Nebylo to tak těžké. To jsme už v minulosti překonali i horší místa. Zato jsme teď měli jistotu, že tady už na žádné auto nenarazíme. Tráva na cestě byla čím dál vyšší, keře houstly a cesta se mezi nimi postupně docela ztratila. Ptáci zpívali jako o překot, na nebi nebylo ani mráčku, nikde ani človíčka. Líbilo se nám to čím dál víc.

A pak jsme objevili to údolíčko. Les v něm byl vykácený, ale asi už dost dávno. Ani pařezy už tam nebyly, jen vysoká tráva a místy mlází a nízké stromky. Ve slunečním světle bylo překrásné. Nádherně zelené, obklopené vysokými stráněmi, ohraničené stěnou lesa.

Naprosto neporušené civilizací, nikde ani stopy, že by tam v minulých letech vkročil nějaký turista. Snad jen hmatem nohama jsme mohli ve vysoké trávě najít poslední zbytky té cesty, po které jsme původně šli. Vidět už v tom souvislém koberci trávy nebylo nic. Sem tedy ta cesta vedla a tady musela končit, protože po těch stráních by zaručeně žádné vozidlo dál jet nemohlo.

Položili jsme se do té vysoké trávy a vychutnávali si tu nádheru. Připadali jsme si jako v ráji. Sami dva v tak krásný den na takovém půvabném místě. Beze slov jsme se okamžitě dohodli, že tohle bude bývat naše místo, sem budeme chodit častěji.

„Ty vole, to je kus!“ ozvalo se za námi najednou.

„To jsou kozy! To jsou vemena!“ ozval se kdosi druhý.

Vymrštili jsme se s Radkem, otočili se – a za námi stáli jacísi dva chlápci v jakýchsi podivných uniformách a křenili se jako pitomci.

„Co tady chcete?“ vyjel na ně Radek.

„Ty drž hubu! Ty jseš tady přebytečnej!“ spražil ho jeden z těch dvou, ten vousatější.

„Tady se ptáme my! Co tady chcete vy? Co tady děláte, na soukromým pozemku?“

„Jaký soukromý pozemek?“ podivila jsem se. „My jsme si vyšli do lesa…“

„No a co? Ty si myslíš, milá dámo, že les nemůže být soukromej? Nebo že se můžeš jen tak producírovat po cizím pozemku jen proto, že ten pozemek je náhodou zarostlej lesem?“ pustil se do mne ten druhý, blonďatější.

„My jsme nevěděli, že je ten pozemek soukromý. Žádný plot jsme nikde neviděli…“ zkusil nás omlouvat Radek.

„A co takhle palisády, ty byste nechtěli? To si myslíte, že extra kvůli vám se tady budou stavět nějaký hradby, abyste si jich milostivě všimli? To jste neviděli ty cedule, že je sem vstup zakázanej?“

„Neviděli! Žádnou ceduli jsme tady nikde neviděli!“

„Vaše chyba! Jsou tady někde nejmíň čtyři! To si myslíte, že kvůli vám tady bude někdo přitloukat nějaký cedule na každým kilometru?“

„Ale my jsme fakt nic neviděli! Jak to máme vědět?“ namítla jsem a sáhla po svém oblečení, abych před nimi nestála nahá.

„To jste si měli zjistit, než jste sem šli! A ty hadry nech ležet!“ obořil se na mne blonďák teď už dost nevybíravě.

„No dovolte! Snad se můžu obléhnout! V tom mi snad bránit nebudete!“

„To by mohl říct každej! Ale co máte v těch hadrech schovaný, to se neříká, že?!“

„Bacha na toho hajzla!“ křikl najednou blonďák. Radek totiž také sáhl po svém oblečení. Vousáč po něm bleskově skočil a než jsem se nadála, měl už Radek ruce zkroucené za zády.

„Tak tohleto už na mně nezkoušej!“ pustil se do něj vousáč. „Bez mýho dovolení nic do ruk brát nebudeš, jasný?“

Radek už neodpovídal, jen se bolestivě prohýbal v zádech, stál na špičkách, vypínal se do výšky, s němě otevřenými ústy a zakloněnou hlavou celým tělem trhaně následoval každý sebemenší pohyb blonďáka, který mu za zády kroutil rukama. Vousáč vytáhl z kapsy kus tlustého drátu, narovnal ho a omotal ho Radkovi vzadu za zády kolem obou zápěstí.

„Teď už se snad nebudeš pokoušet z těch hadrů něco vytahovat!“ prohlásil blonďák.

„Ale to přece…“ zkusila jsem se ozvat zase já.

„Ty drž hubu, krásná dámo, tebe se to tejká taky!“

„A abys to líp pochopila – “ dodal blonďák, pustil Radka, chytil mne za paži, a než jsem si uvědomila, co se děje, už jsem měla také obě ruce za zády uvězněné jako ve svěráku.

Loktem mi šlehla prudká bolest a už jsem se také ze všech sil vypínala na špičkách co možná nejvýš, aby ta bolest polevila. Vousáč klidně vytáhl z kapsy další kus drátu, ještě jsem viděla, jak ho narovnává, a pak už jsem jen cítila, jak se mi ten drát za zády tvrdě zabořuje do zápěstí a krutou silou mi je stahuje dohromady.

„Co to děláte?“ zaprotestovala jsem. „Co s námi chcete udělat?“

„Nejdřív si zjistíme, co jste zač a proč jste sem přišli. Kdo vás sem poslal? Pro koho pracujete? Co jste tady chtěli vypátrat nebo spáchat?“

„Nikdo nás neposlal, pro nikoho nepracujeme. Jsme tady na výletě! Chtěli jsme si trochu užít!“ odpověděla jsem rozhořčeně.

„Tak to jsi tady na správný adrese, dámo.“ zachechtal se blonďák. „Užívání, na to jsme experti! Užiješ si dosyta všeho, nač si vzpomeneš. To ti rádi zajistíme! A pak nám ještě ráda řekneš, cos tady chtěla doopravdy!“

„Nechte ji! Neodvažujte se jí ani dotknout!“ zařval Radek.

„Ty drž hubu, zmetku, tebe se to netejká!“ okřikl ho vousáč. „Ty se ani k tomu užívání nehodíš! A jestli budeš tu hubu otvírat dál, tak ti ju něčím zacpeme!“

„Myslím, že bysme je měli odvést dolů. Šéf se na ně určitě taky bude chtít podívat.“ uvážlivě prohlásil blonďák.

„Nechceš si zapíchat už tady?“ navrhoval vousáč.

„Což o to. O chtění by nebylo. Víš ale, že jsme ve službě. Šéf by asi nebyl rád, kdyby se dozvěděl, že jsme střežili firmu takovým způsobem. Aspoň já bych pak za to k němu na kobereček jít nechtěl. Víš přece, že šéf má právo první noci! Že chce být vždycky první, kdo se s takovými narušiteli vybavuje!“

„Když já bych ale radši…“

„To ti věřím, to já taky. Však my taky přijdeme na řadu, neboj! Nemám ale chuť se plést šéfovi do cesty. Za to mně žádná ženská nestojí. Však ju dostaneme přednostně hned po šéfovi. Však jsme ju ulovili. Je to naše kořist, a šéf to uzná. Neboj, užijeme si taky, a čím dřív je přivedeme dolů, tím dřív ju budeme mít k dispozici!“

Popadli nás tedy a vedli někam dolů tím kouzelně krásným údolíčkem, které nás tak strašně zklamalo. Vedli nás oba úplně nahé a spoutané, naše oblečení nechali ležet bez povšimnutí tam, kde jsme si je předtím odložili. Blonďák mne držel za paži tak pevně, až mi ruka otékala zastaveným krevním oběhem. Radka vedl vousáč a také si ho přidržoval tak, až Radkovi nabíhaly žíly na celé paži.

Museli jsme představovat skutečně obrovské nebezpečí. Šli jsme někam do neznáma. Pokud tam byla nějaká stezka, pak ji znali jenom oni. Já jsem neviděla nic. Pokud tudy do toho údolíčka nebo z něj už někdy někdo šel, pak to určitě nebylo letos.

Po několika krocích se mi zazdálo, že mne ten blonďák už nedrží tak pevně jako ze začátku. Šla jsem pokorně jako ovečka a s potěšením jsem sledovala, že blonďákovo sevření znatelně slábne. Poznávala jsem to bezpečně podle toho, jak se mi vracel krevní oběh a spolu s ním i cit do ruky, jejíž loket mi blonďák svíral.

Také Radkovi se zvolna ztrácely žíly na paži, za jejíž nadloktí ho vousáč vedl. Najednou jsem se skokem blonďákovi vyškubla a vyrazila kupředu. Ovšem prchat bosá v lesním terénu, nahá v houštinách a navíc s rukama k nepotřebě spoutanýma za zády moc dobře nejde. Už po pár krocích mne blonďák dostihl – a už mne držel zezadu za ruce.

„Kampak, kampak, krásná dámo? Tudy cesta nevede!“ křenil se. „To je dobře, že máš tolik energie, ale není to škoda takhle zbytečně s ní plýtvat? Měla bysis ju šetřit pro lepší využití! Abys mi něco předvedla, až tě budu mít napíchnutou na ocase!“

Zmítala jsem se jako divá, ale on mi podrazil nohy a já padla na zem, obličejem do trávy, nahými ňadry do jehličí a větviček. Nemohla jsem si prsa nijak chránit, nemohla jsem dělat nadobro nic. Blonďák mi vyvrátil paže do výše, až mne zabolelo v ramenou a já znehybněla, aby se mým ramenním kloubům něco nestalo. Ještě mi šlápl na záda a přimáčknul mi nahé tělo plnou vahou na to roští, na které jsem padla. Pak už jsem ležela klidně. Jinak to nešlo. Při každém sebemenším pohybu mne na zemi vždycky něco někam bodlo.

„No to je dost, že jseš konečně spokojená.“ komentoval moje uklidnění blonďák. „Tak vstávej, jdeme dál!“

Ani jsem se nepohnula. Dobrá, říkala jsem si, chytil mne, spoutal mne, chce mi udělat kdovíco, ale to ještě neznamená, že mu v tom musím sama pomáhat, jak si on poručí. Jen ať se snaží sám. Ať má se mnou aspoň trochu práce!

Nečekala jsem ale, jak málo práce se mnou bude mít. Vzal mne za vlasy, zvedl mne a postavil na nohy jako loutku. Tomu se nedalo vzdorovat, ještě ráda jsem se postavila sama. Zato jemu se nějak nelíbilo, jak při tom křičím. Poradil si ale velice snadno. Jak mne tak držel jednou rukou za vlasy, druhou mne popadl pod krkem a já zmlkla. Najednou jsem nemohla vypravit ze sebe ani hlásku.

„No vida, jak jednoduché to s tebou je!“ zasmál se. „Tak takhle to máš ráda? No dobře, jak si přeješ!“

Pustil mi vlasy, držel mne dál už jen jednou rukou za hrdlo a v natažené ruce mne vedl před sebou. Už se nestaral, jestli chci nebo ne. Nemohla jsem dýchat, ale ani to ho nezajímalo. Neměla jsem už na vybranou. Teď jsem se chtě nechtě musela podřizovat každému pohybu jeho ruky. Musela jsem jít před ním, bez dechu, s dokořán otevřenými ústy němě a marně lapajícími po vzduchu, musela jsem jít pozpátku, takže jsem vůbec neviděla, kam jdu.

Prsty jeho ruky se mi silou zabořily po stranách do krku, zrovna do nějakého bolestivého místa, takže jsem nemohla téměř ani pohnout hlavou, natož se ohlédnout, kam jdu. Teď už jsem se mu vytrhnout nemohla. Krk a hrdlo zejména jsou příliš choulostivé části těla, než aby se s nimi dalo dělat něco násilím.

Na nějaký vzdor nebylo ani pomyšlení. Ještě jsem mu sama musela své hrdlo vtlačovat do dlaně, aby ta bolest, kterou mi prsty po stranách krku způsoboval, trochu polevila. Aspoň že se mi podařilo začít zase dýchat. Sice mi svíral hrdlo stále stejně krutě, ale když jsem napjala krk, jakousi škvírečku na dýchání jsem si tam přece jenom proti jeho dlani vyvzdorovala.

„No vidíš, jak dobře to umíš!“ pochválil mne za to blonďák.

„To se to hned docela jinak drží, když to tam vevnitř všechno zpevníš! Teď tě aspoň mám za co pořádně chytit!“ pochvaloval si.

Vrátili jsme se k vousáčovi s Radkem. Sice jsem nemohla pohybovat hlavou a proto jsem se nemohla ani nijak rozhlížet, ale přesto jsem koutkem oka zahlédla, že vousáč už Radka také nedrží za paži jako dřív, ale že ho teď docela bezostyšně chytil za ničím nechráněné koule. Asi dost nemilosrdně, protože Radek se kroutil bolestí, vytahoval se na špičky a zatínal zuby.

Nic jiného dělat nemohl. Také musel jít pozpátku jako já, vousáč ho držel tak, že mu to nedovolovalo otočit se ve směru chůze. Nevím, co s ním bylo dál, protože jsem musela jít dál, a tím se mi ztratil z mého zorného úhlu, který mi blonďák svou rukou vymezoval. Vlastně jsem se nemohla dívat na nic jiného než na jeho obličej nebo na koruny stromů nad jeho hlavou. O tom, co se v mém okolí děje, jsem se dozvěděla jen tehdy, pokud se to dělo za ním nebo v jeho nejbližším okolí.

Navíc mne blonďákova ruka nepříjemně škrtila. Cítila jsem, jak mi opuchl obličej i jazyk v ústech, zacpal se mi nos a já mohla dýchat jen otevřenými ústy. Musela jsem také držet hlavu nepřirozeně zvednutou vzhůru, protože jinak mi blonďákova dlaň uzavírala v hrdle dýchací cesty.

V uších mi čím dál silněji duněl můj vlastní zrychlený tep a měla jsem pocit, že mi oči vylézají z důlků. Napínání krčních svalů nebylo nic platné, blonďák své sevření jen ještě víc zesílil a tím bylo všechno ještě horší. Poznala jsem, že nejlépe udělám, když se nebudu ničemu bránit a bez odporu budu snášet všechno, co mi blonďák s krkem udělá.

Jeho ruka se na mém krku někdy sevřela trochu víc, pak se zase poněkud uvolnila a já se rychle naučila předvídat, jaké následky mi každé to sevření či uvolnění způsobí. Mohla jsem tedy na několik sekund dopředu vědět, co mne čeká, ale nemohla jsem to vůbec nijak ovlivnit.

Už po krátké chvíli mně z toho začala šíleně bolet hlava a po každém dalším sevření jeho ruky mně bolela víc a víc. V ústech jsem měla příšernou spoustu slin, pořád jsem je musela polykat a po každém takovém polknutí mi jeho ruka na chvíli sevřela krk o něco silněji. Velice rychle jsem vypozorovala, že blonďák mi sevře krk silněji vždycky, když v něm rukou ucítí nějaký pohyb, ať už mého hrdla či mých krčních svalů.

Snažila jsem se proto nepohybovat hlavou, nepolykat, udržet svůj přiškrcený krk v naprostém klidu. Každé polknutí jsem ihned zaplatila přiškrcením. Proto jsem se snažila každé polknutí zadržovat co nejdéle bez ohledu na to, jak obtížné to bylo. Jen jsem si dávala pozor, aby mi nic nesteklo do dýchací trubice. Nedovedla jsem si představit, co by mi blonďákova ruka s krkem udělala, kdybych se najednou rozkašlala.

Ze stejného důvodu jsem měla hrůzu i ze zakopnutí. Šla jsem pozpátku, na cestu jsem neviděla a ani sluchem jsem nemohla sledovat, kam šlapu. Neslyšela jsem dočista nic, protože mi v uších duněl tep srdce a hučela krev zadržená v hlavě v důsledku přiškrceného krku.

Zvedala jsem nohy co nejvíc a opatrně došlapovala do neznáma, kráčela jsem jako čáp a všemožně se snažila nezakopnout, jen aby se mi blonďákova ruka nesevřela na hrdle ještě silněji. Ráda bych šla pomaleji, abych stačila při každém kroku nahmatat nohou místo, kam došlápnu, jenže rychlost chůze jsem neurčovala já. Blonďák mne tlačil před sebou takovou rychlostí, jaká vyhovovala jemu. Moje problémy ho zjevně nezajímaly.

Oči mi přímo plavaly v slzách, i když vůbec nechápu proč. Nakonec mi slzy začaly stékat po tvářích celými potůčky, třebaže jsem vůbec neměla plačtivou náladu. Asi to byl také nějaký následek blonďákova škrcení. Něco mi v krku přimáčkl, a od té chvíle jsem se zničeho nic začala po celém těle potit tak příšerně jako ještě nikdy v životě.

Pot mi z těla přímo tryskal, cítila jsem, jak mi proudem teče po pažích, po nohou, po zádech, a na hrudi mezi ňadry mi stékal přímo veletok. Přitom mi vůbec nebylo horko, naopak jsem pociťovala spíš mrazení, celá jsem se roztřásla jakoby zimou. Neovladatelný třes byl tak silný, že mi vadil dokonce i v chůzi. Co dělal vousáč s Radkem, nevím. Neměla jsem možnost se po něm ohlédnout a měla jsem také dost starostí sama se sebou, abych vydržela, co se se mnou dělo.

Mimoto jsem nějak špatně viděla. Blonďák mne tím škrcením jakýmsi způsobem připravoval o zrak. Bylo to, jako bych hleděla na svět nějakou rourou, která mi omezovala výhled do stran. Po celou cestu jsem nespustila oči z blonďákova obličeje. Prakticky nic jiného jsem po celou tu nekonečnou cestu neviděla. Blonďák se ale tvářil docela lhostejně, jakoby si vůbec nevšiml nebo netušil, jaké potíže mi způsobuje.

Přitom to musel vědět velice dobře, i kdyby neviděl, že slzím jako krokodýl a potím se jako dveře od chléva. Přinejmenším tou rukou, kterou mne držel za hrdlo, musel cítit, že jsm mokrá jako myš, chvěji se jako ratlík, srdce mi buší rychleji než kulomet, polykat sliny musím tak často, jak jen stačím, a mezi polykáním oddychuji zúženým hrdlem těžce jako bernardýn. Nezdálo se mi ale, že by ho to nějak zvlášť zajímalo.

„Jak ju to držíš?“ projevil zájem vousáč.

„Normálně.“ odpověděl blonďák klidně. To, co mi dělal, tedy považoval za naprosto normální.

„Nevěděl jsem, že je možný někoho držet za krk jen jednou rukou!“

„Proč by to nebylo možné? Když je ten krk dost tenkej, aby se ti vešel do dlaně… S každým krkem to samozřejmě nejde, ale když je ženská hezká štíhlá, tak na ni jedna ruka stačí.“

„Můžu si to taky zkusit?“

„Jasně!“ souhlasil blonďák. „Na tom nic není!“

Vzal mne druhou rukou za vlasy a zaklonil mi hlavu, aby měli oba k mému hrdlu lepší přístup. Pak mi pustil krk, aby na něm udělal místo vousáčovi. To byla pro mne úžasná úleva, i když jsem tušila, že dlouho nevydrží. Vzpamatovávala jsem se z toho, co mi v krku způsobil. V té první chvíli, když mi konečně uvolnil žíly v krku, jsem pocítila tak prudký odliv zadržené krve z hlavy, až mi z toho naskákaly mžitky před očima.

Na okamžik jsem vůbec nic neviděla, a také se pode mnou podlomila kolena. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Jen se mi krevní oběh obnovil, už jsem ucítila na hrdle druhou ruku. Hlavu mi blonďák držel za vlasy tak zakloněnou, že jsem tu ruku němě šanci ani zahlédnout. Jen jsem cítila, jak mi sahá po hrdle.

Zpočátku jen lehce. Vousáč si můj krk jen ohmatával a seznamoval se s ním. Přesto to bylo děsné, protože jsem napjatě čekala, kdy mi krk sevře plnou silou jako předtím blonďák.

„Musíš ju chytit co nejvejš těsně pod bradou, a tu ruku jí musíš pořádně zamáčknout do hrdla, abys dosáhl prsty co nejdál!“ poradil mu blonďák.

Vousáč ochotně poslechl. Zatlačil mi ruku do hrdla tak hluboko, až mi zarazil dech, a pak se mi jeho prsty po stranách krku zaryly do hloubky takovou silou, až mi před očima zajiskřilo.

„Správně! To je vono!“ pochválil ho za to blonďák a pustil mi vlasy. „Vidíš, že to jde!“

„Vidím. Dobře se drží.“ souhlasil vousáč. „Má toho v tom krku dost, za co se dají prsty zachytit. Kdyby ale ten krk tak nenapínala, tak by se držela hůř, nemyslíš?“ zapochyboval.

„Neboj. Když tímhle způsobem chytíš ženskou pod krkem, tak ti vždycky napne krk přesně tak, jak potřebuješ. O to se nestarej. Takhle funguje každá ženská naprosto spolehlivě. To už mám vyzkoušený.“

„Dobře.“ přikývl vousáč spokojeně.

„To rád slyším. – Ale – neudusí se, když ju budu takhle držet delší dobu?“ všiml si, jak lapám po dechu.

„Neboj. Však ona si nějak pomůže. Až jí bude doopravdy chybět vzduch, tak ona si dokáže tu dejchací trubici trochu uvolnit. To ucítíš, až se jí to podaří. O tom vůbec nepochybuj. Nebude sice moci dejchat úplně volně, ale stačit jí to bude. Tím si nelam hlavu! Lovkyně perel dovedou zadržet dech na hodně dlouho! Uvidíš, že to vydrží.“

Tak tím jsem si nebyla moc jistá. Vzduch mi už chyběl a dýchat jsem nemohla. Vousáč byl znatelně silnější než blonďák a tiskl mi krk tak děsivou silou, jaké se nedalo vzdorovat.

Kroutila jsem hlavou, jak jen mi to jeho sevření dovolovalo, a snažila se najít takovou polohu, při níž bych se mohla nadechnout. Nakonec se mi podařilo zaklonit hlavu natolik, že se mi průdušnice pod vousáčovou rukou přece jenom trochu pootevřela. V hrdle mi hlasitě zachrčelo, jak jsem se ze všech sil snažila nassát vzduch do plic.

„No vidíš, že si pomohla.“ komentoval to blonďák. „Už zase dejchá docela pěkně. Ženská si vždycky nějak poradí. Nemusíš na ni brát žádné ohledy. Ona se umí o sebe postarat sama. Rozhodně jí to dejchání nijak neusnadňuj! Kdybys jí to hrdlo uvolnil, tak by se ti zabíralo v ruce víc místa a nemohl bys jí ten krk držet tak pevně. Jestli nechceš, aby ti utekla, tak ju nesmíš šetřit ani v nejmenším!“

To mu ani nemusel říkat. Vousáče ani nenapadlo mne nějak šetřit. Přiškrcoval mi žíly v krku mnohem víc než předtím blonďák. Cítila jsem, jak hrozně se mi valí krev do hlavy a jak mi vylézají oči z důlků, protože už tam pro ně nezbývalo místo. Měla jsem pocit, že se mi hlava nafukuje jako balón.

Nevěděla jsem, co mám dělat, aby mi nepraskla. Napínala jsem krk ze všech sil. Víc už to nešlo, a nebylo to nic platné. Zřetelně jsem cítila, že mi vousáč uzavírá dýchací cesty tlakem zdola nahoru. Vystoupila jsem tedy na špičky, abych tomu jeho tlaku unikla. Ani to mi nijak nepomohlo. Neměla jsem ale odvahu toho nechat, a tak jsem se natahov

ala celým tělem do výšky dál. Pamatuji se také, jak zoufale jsem se snažila vyprostit za zády ruce z pout, abych se mohla aspoň nějak bránit. S tak silným drátem se ale nedá dělat nadobro nic. Ruce mi nebyly k ničemu. Zbývaly mi jen krční svaly, a ty na vousáče nestačily. S ústy dokořán jsem lapala po dechu a tep v krku mi divoce bušil do jeho ruky.

„To je perfektní! Já zároveň zřetelně cítím její tep!“ pochvaloval si vousáč.

„Ano. Tak je to správně. Tak máš nepřetržitou kontrolu, že je s ní všechno v pořádku, že jí nic špatného neděláš. Pokud chrčí a tepe a pevně stojí na nohou, tak jí to nevadí. To ju držíš správně.“

Vyvedli nás ven z lesa. Neviděla jsem, kam nás vedou, viděla jsem jen to, čím jsme už prošli. Viděla jsem jen vzdalující se koruny stromů. Že nás zavedli do jakési ohrady, jsem poznala až když jsem za námi uviděla otevřenou bránu. Pak mi vousáč spoutané paže za zády najednou zvedl nahoru a vyvrátil mi je tak vysoko, až mi zapraštělo v ramenou.

Trochu jsem vykřikla bolestí, pokud jen mi to stisknuté hrdlo umožňovalo. Musela jsem se předklonit a tím ještě víc vtisknout hrdlo vousáčovi do ruky. Vystoupila jsem na špičky, abych to vydržela, a vousáč mi ruce tam vzadu nahoře kamsi zavěsil. Najednou jsem se nemohla ani pohnout. Stála jsem na špičkách a natahovala jsem se do výšky, aby mne ramena tolik nebolela. Pak mi vousáč najednou pustil krk a o kousek poodstoupil.

V té první chvíli, když mi konečně uvolnil žíly v krku, jsem pocítila tak prudký odliv zadržené krve z hlavy, až jsem z toho málem ztratila vědomí. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou, a na pár vteřin jsem byla docela ráda, že rukama za zády na něčem visím.

Vzpamatovávala jsem se z toho, co mi vousáč v krku způsobil, a ani mne moc nezajímalo, co mi s těma rukama udělal. Až když se mi krevní oběh v krku obnovil, začala jsem se zajímat, co mám s rukama. Měla jsem ale paže vyvrácené tak vysoko, že jsem nemohla své ruce ani zahlédnout. Nedokázala jsem se ohlédnout tak daleko dozadu. Jen jsem poznala, že je mám nějakým způsbem zavěšené na ohradě.

Zato jsem mohla vidět Radka. Ten měl také paže za zády vyvrácené do výše a navlečené předloktími a spoutanými zápěstími na sloupku ohrady. Také stál na špičkách a ohýbal se do předklonu a také se nemohl ani pohnout. Nebyl nikam uvázaný.

Spoutané paže měl na sloupku zavěšené zcela volně. Kdyby dokázal ruce jen trošku nadzvednout vzhůru, docela snadno by si je uvolnil. Zjevně to ale bylo nad jeho síly, takže mu nezbývalo než se dál trápit v tom nepříjemném postoji, do něhož ho blonďák postavil. Uhodla jsem, že já jsem pověšená na sousedním sloupku úplně stejně. Ani já jsem nebyla schopná zvednout paže za zády ani o centimetr výš.

Zato z toho stisku vousáčovy ruky se mé tělo vzpamatovalo dost rychle. Už jsem zase viděla normálně, zrak se mi rychle vracel, jen hlava mne dál bolela jako střep.

„Vždyť jste mě málem uškrtil!“ řekla jsem vousáčovi vyčítavě.

„To jinak nejde!“ zašklebil se vousáč. „Musel jsem ti přece dosáhnout prsty na šíji, abych tě udržel, takže jsem ti musel trochu přimáčknout hrdlo, aby se mi to podařilo. To se na mně nemůžeš zlobit, že nemám větší ruku!“ vysvětloval mi a z očí mu jiskřilo nehorázné pobavení.

„Je to tak!“ výsměšně potvrdil blonďák. „Za to on nemůže, že se dá člověk nejlíp držet za krk, ani za to, že ti držení za krk vadí víc než třeba držení za ruku! Když jsem tě držel za ruce, tak ses cukala. Když jsem tě držel za krk, bylas klidná jako ovečka. A jestli ti tenhle nejlepší způsob držení působil nějaké nepříjemnosti, tak to si musíš stěžovat na matku Přírodu, že ti tak nešikovně uspořádala tělo, že to nejpřirozenější místo k uchopení a držení máš takhle choulostivý! A ty si stěžuješ na nás!“ nechápavě kroutil hlavou. „Jseš zkrátka na špatné adrese!“

„Musíš mne omluvit, já to ještě moc dobře neumím.“ zakřenil se zase vousáč.

„Já jsem to dělal dneska poprvý v životě, takže mi to ještě moc nešlo. Ale já se to časem naučím.“ sliboval. „Musíš mi poskytnout čas. A taky mi musíš hodně často poskytnout svůj krk na výcvik.“ zachechtal se. „Až tě tak budu držet po desátý, tak už to bude lepší. A taky ty už si na to do tý doby zvykneš, takže už ti to nebude tolik vadit.“

„To je zajímavý, jak se zázračně uklidnila, když jsem ju chytil pod krkem!“ prohlásil blonďák, jako kdyby učinil kdovíjaký objev. Zajímalo by mne, jak by se asi uklidnil on, kdyby ho někdo tak surově popadl za hrdlo. Jeho ovšem asi nikdy nikdo pod krkem nedržel. Nejspíš ani nevěděl, jaký pocit to je.

„Co ty víš, třeba jsme jí splnili její nejvroucnější přání!“ pokrčil rameny vousáč. „Třeba se právě o tohle snažila a naší zásluhou právě dosáhla spokojenosti!“

„Jasně že se o to snažila!“ přikývl blonďák. „O to se přece snaží každá ženská! Víš přece, jak každá zaklání hlavu a nastrkuje ti hrdlo, když si chce s tebou užívat! Jak touží po tom, abys jí ho stiskl!“

„No jo!“ přikývl vousáč. „To už jsem někde slyšel, že to některý lidi vzrušuje, když je někdo drží pod krkem. A tady ten její panák ju asi neumí takhle uspokojit.“

„Určitě!“ přikývl blonďák. „To jsme přece viděli, co s ní dělal, než jsme je chytili. Její hrdlo ho vůbec nezajímalo. Ani se ho nedotkl.“

„Možná, že to vůbec ani neumí.“ vyslovil světobornou domněnku vousáč.

„Jasně že to neumí, jinak by jí to dělal!“ pohrdavě se zasmál blonďák. „To není tak jednoduchý někoho přidusit tak, aby se přitom neškrtil a mohl to tím pádem vydržet tak dlouho, dokud mu vystačí dech. Většina lidí neví, jak se to dělá, neví, jak vzít správně krk do ruky, co na něm stisknout, kde a jak přitlačit, kterýmu místu se vyhnout, co kde na krku nahmatat a cítit, abys mohl sledovat, jak se ti to dušení daří nebo nedaří… Ale kdo to umí správně, ten na to někdy ani nepotřebuje obě ruce, může si druhou nechat volnou a dělat s ní té ženské ještě něco dalšího.“

„Já myslel, že to dokážeš jenom ty.“ přiznal vousáč. „Že mně se to nemůže podařit.“

„Proč?“ podivil se blonďák. „To přece dokáže každej!“

„Měls pravdu!“ podivoval se vousáč. „Opravdu je možné držet někoho za krk jen jednou rukou!“

„Jistěže je to možný.“ souhlasil blonďák. „Ale ne každýho. Většinou jen ženskou, a to ještě nesmí bejt moc tlustá. Musí mít ten krk na to stavěnej. Pěkně tenkej, aby se ti pohodlně vešel do ruky. Tahle má sice svaly na krku trochu silnější, ale to není na závadu. Ona má vlastně celý tělo docela pěkně vytrénovaný, nejspíš poctivě dřela v posilovně, a asi trénovala i krční svaly, protože je má taky pěkně vypracovaný. Ale na nich celkem nezáleží. Ty se při tom nijak neuplatní.“

„To jsem poznal.“ pokrčil rameny vousáč. „O něco se s nimi snažila, napínala je, ale opravdu jsem s nimi žádný potíže neměl.“

„Jo,“ přikývl blonďák. „To dělá každá. Vždycky se snaží se bránit, a nikdy to nevadí. Musíš jí totiž sáhnout až za ty svaly. Až tam, kde jí na krku nahmatáš obratle. Když jí pevně chytíš do prstů ty obratle, tak máš vystaráno. Dál už si jí nemusíš všímat. Držels ju za obratle?“

„No – možná. – Já ani nevím.“

„Nepoznals to? No – napoprvý… To je docela jednoduchý to poznat. Na takovým štíhlým krku na ně dosáhneš vždycky. Takže konce prstů jsi na nich měl. Otázka je, jestli jsi dosáhl ještě kousek za ně. Jestli jsi je dokázal takhle zachytil.“ předvedl rukou dravčí spár.

„To ne.“ zakroutil hlavou vousáč. „To nešlo.“

„Tak to jsi ju moc šetřil.“ prohlásil blonďák. „Příště jí musíš přitisknout dlaň na hrdlo mnohem silněji, abys dosáhl dál. Tahle má na to krk jako stvořenej. Mně padl do ruky jako ulitej. Držel jsem ju za obratle docela snadno.“

„Ale já jsem ju taky udržel docela snadno!“ namítl vousáč.

„Jistě,“ přikývl blonďák. „Nejspíš jsi ju držel za ty svaly, co na krku napínala. Taky to tak jde. Ty svaly ti napne každá, když jí krk pořádně stiskneš, a udělá ti z nich na krku docela pěkné držadlo.“

„Co když je povolí?“

„Nepovolí. To se mi ještě nestalo. Každá se snaží si ten krk bránit, a nepovolí. Tos přece poznal sám. Musel jsi cítit v ruce všechno, co s tím krkem dělala.“

„Nojo! Cítil jsem v dlani, jak jí ta trubice vpředu jezdila nahoru a dolů.“

„Tak to byla chyba. Tu trubici jí musíš přimáčknout tak, aby se nemohla ani pohnout. Tys jí ju nechal volnou a proto jsi jí pak nedosáhl až na obratle. Tahle ženská má tu trubici dost velkou a výraznou, takže ti zabírala v dlani moc místa. Když má ženská tu trubici tenkou, tak jí ju můžeš nechat volně pohyblivou, ale téhle ju musíš pořádně smáčknout, aby se ti do dlaně vešla.“

„Ale to ju uškrtím!“

„Ani náhodou. Jednou rukou nemůžeš nikoho uškrtit. Ani ženskou ne. Když ju držíš jen jednou rukou, tak ona si vždycky najde nějaký způsob, jak si ten krk v tvý ruce natočit tak, aby se jí nic nepříjemnýho nedělo. Nevšiml sis, co ti s tím krkem v ruce dělala?“

„Jistěže všiml! To ani nešlo si toho nevšimnout. Vždyť to bylo jako kdybych držel v ruce klubko hadů, tak se jí v tom krku všechno hemžilo. Ale stejně jí to nebylo nic platný. Tepny se jí cukaly jako divoký, ale s těmi nedokázala udělat nic. Ty jsem cítil pod prsty pořád.“

„Však to je dobře. Tak to má být. Když je cítíš, tak můžeš bejt klidnej. To je s ženskou všechno v pořádku. Čím divočeji se ti pod rukou cukají, tím klidnější můžeš bejt. Tím líp máš takovou ženskou pod kontrolou.“

„Já jsem si ale všiml, že při tom nějak vyvalovala voči a rudnula.“

„Jo, taky jsem si všiml.“ pokrčil rameny blonďák lhostejně. „To dělají všechny. Na tom není nic zvláštního. Tahle to dělala ještě dost málo. Jiné to dělají daleko víc. To záleží na tom, kolik místa jí v ruce necháš pro ty žíly, co v krku má. Když má ženská silnej krk, kterej se ti do ruky skoro nevejde, tak jí tam moc místa pro ty žíly už nezbude. Tahle ale má ten krk celkem tenkej, takže tam má místa dost.

Trochu ale musí zrudnout každá. A kdybys ju držel pořádně, tak by ještě začala docela pěkně chrčet a lapat po dechu. To dělají hlavně ty, které mají tu trubici hodně vystouplou a proto ju musí mít hodně stisknutou. To tahle má a přesto to nedělala.

Myslím, že měla dech docela normální. Zdálo se mě, že ani moc nesípala. Tys jí tam nechával zbytečně moc místa pro tu trubici a pro ty žíly okolo. To není zapotřebí. Tolik ohledů si žádná ženská nezaslouží. Důležité je jen jedno: aby se ti její krk držel v ruce co nejpříjemněji. Všechno ostatní už je její věc, jak si to zařídí a co bude dělat, aby to vydržela.“

„To ano, snažila se, ale zato z ní teklo všechno, co jen v těle měla. Ruku mám celou mokrou.“

„Jo. Tohle už je dost individuální, jak se s tím která vypořádá. Nejen každej člověk, ale i každá ženská je jiná. Některá při tom pořádně pustí šťávu. Na to má každá ženská vlasy, abysis měl tu ruku o co utřít. Taky dost záleží na tom, jakej má krk.

Ženská s krátkým krkem tě obvykle tolik neumáčí. Takové totiž sliny netečou po obličeji, protože zaklání hlavu. Když vezmeš do ruky krátkej krk, tak mu přivřeš ten dejchací ventil nahoře na hrdle. To sice není účelem, ale jinak se krátkej krk do ruky vzít nedá.

Ženská pak musí zvednout hlavu, aby se jí ten dejchací uzávěr zase otevřel. Když pak slintá, tak jí to při té zakloněné hlavě neteče ven z úst, ale dozadu do krku. Tahle má krk dost dlouhej a ty jsi ju asi nedržel až nahoře pod bradou, takže nemusela zaklánět hlavu a pak to z ní všechno teklo ven tobě na ruku. Příště ju musíš držet co nejvejš.“

„Ale je to takovej zvláštní pocit, držet v ruce něčí krk.“ zamyšleně prohlásil vousáč. „Cítit v dlani její hrdlo a v prstech její tep… A pohybující se svaly, a dole zvedající se hruď… A nahoře cejtit každej pohyb hlavy i každý pootevření úst…“

„Napoprvý možná.“ přikývl blonďák. „Ale na to si rychle zvykneš. Popátý už si toho ani nevšimneš. – To už taky budeš mít vyzkoušený, jak se která při tom chová, a už tě nic nepřekvapí.“

Z jedné otřesné prkenné boudy vylezl ještě otřesnější chlap, nejspíš hlídač, a zamířil k nám.

„Co jste to ulovili za krásku?“ zeptal se nadšeně. „Páni, to je kost!“ a už se mi sápal rukama po prsou.

„Bacha, vole!“ zarazil ho vousáč. „Ta je pro šéfa Víš přece, že ten má právo prvního mrdu! A víš taky, jak nelibě nese, když ho někdo o to právo připraví!“

„No dobře, ale sáhnout si přece můžu!“ smlouval hlídač. „To přece grizzly nepozná!“

„To grizzly nemůže poznat! Kromě toho když si s ní pohrajeme jenom rukama, tak tím to jeho právo prvního mrdu nijak neporušíme! Proti tomu nemůže nic namítat, ani kdyby to poznal!“ přidal se vousáč.

Blonďák nakonec ani neprotestoval. Bylo na něm vidět, že ani jemu to není nikterak proti mysli. Svolil k osahávání mého těla sice neochotně, ale až podezřele rychle. Pak už mne nebránil nikdo. Radek byl zavěšený na sloupu ohrady příliš daleko, než aby mohl zasáhnout třeba jen nohama, a jeho křiku ani vyhrožování si nikdo nevšímal.

Chlapi mne obstoupili a jejich ruce se mi rozběhly po těle jako slídící fretky. Ze všeho nejdřív mi každý z nich potěžkal prsa. Ve vynuceném předklonu mi prsa visela od hrudi jako dvě kyvadla, a na obou dvou jsem téměř neustále měla přilepenou něčí ruku, která mi ňadro mačkala v prstech jako hroudu hlíny.

Pokoušela jsem se uhýbat, jenže se zapaženýma rukama uvězněnýma na sloupu se nikam daleko uhýbat nedá. Kromě pohybování se v malém půlkruhu kolem sloupu ohrady jsem nic jiného dělat nemohla. Ani to se ale těm chlapům nelíbilo.

„Přidržte ju někdo, ať stojí klidně!“ ozval se nespokojeně hlídač.

„Jo! Já ju budu držet jako blbec a vy si zatím budete užívat!“ ohradil se vousáč. „A co já? Tak to teda ne!“

„Tak jí zavažte voči!“ navrhl blonďák. „To ju uklidní i bez držení! To se osvědčuje u všech divokejch zvířat!“

Tenhle nápad už se zalíbil. Hlídač hbitě přinesl ze své boudy jakousi špinavou utěrku a tu mi omotal kolem hlavy. Účelu bylo dosaženo. Teď už jsem neviděla, odkud se která ruka po mně sápe, a nemohla jsem jim proto uhýbat. Jen jsem ty ruce na těle cítila. Vynořovaly se z neznámého prostoru kolem mne naprosto bez varování. Mizely a zase se objevovaly někde jinde, na takových místech mého těla, kde jsem je rozhodně nečekala. Osahávaly mne úplně všude. Samozřejmě nejčastěji na prsou, ale jezdily mi po těle i v jejich okolí. Cítila jsem je na žebrech hrudníku, na zádech, na břiše i na zadku.

Něčí ruka mi přejela po pažích a promáčkla mi tam svaly a nervy, které tam mám. Nebyla jsem schopná tomu vzdorovat jinak než jen napnutím svalů na pažích. Měla jsem je vyvrácené tak, že jsem nebyla schopná jimi ani pohnout. Jediným výsledkem ale bylo, že mi ta neznámá ruka promáčkla napjaté svaly ještě jednou, stejně snadno jako poprvé. Jiná ruka se mi přebírala v žebrech na boku, jakoby mi je počítala. Další ruka mi hladila oba bochánky zadku, jiná mne přes ně pleskla.

Pak mi něčí ruka vjela i mezi obě půlky a zezadu až dolů mezi stehna. Další ruku jsem ucítila na hrdle a mimoděk jsem se zachvěla obavou, co mi tahle ruka udělá tam. Naštěstí to nebylo nic hrozného. Jen mi vcelku jemně obepnula krk, chvilku si lehce prsty pohrávala s mým hrdlem a pak zase zmizela. Zato mi něčí prsty nepříjemně silně stiskly jednu prsní bradavku.

Nevím, jestli to byla ta samá ruka, nebo nějaká jiná. Hned nato mi další ruka přiskřípla i tu druhou. Zaťala jsem zuby, abych nevykřikla. Nechtěla jsem těm sviňákům dát najevo, co mi vadí. Obávala jsem se, že by mi to pak dělali už napořád a měli by z toho tím větší legraci. Přesto jsem ale nějak neměla strach. Osahávali mne, ale nijak hrubě. Ty ruce vynořující se z neznáma mne hladily po těle poměrně jemně. Sice neodbytně a vlezle, ale zjevně si dávaly pozor, aby mi neublížily.

Strach z šéfa byl zřejmě mocný. Usoudila jsem, že znásilnění se asi nemusím obávat – aspoň do doby, než se šéf vrátí. Přesto jsem se snažila pokud možno nijak nereagovat na to, co mi dělali. Nebylo to ale nijak snadné. Neznámé ruce mne hladily po stehnech i mezi nimi a já najednou poznávala, že mé tělo na ně začíná reagovat. Způsobem, který jsem v téhle situaci rozhodně nemohla potřebovat.

Jenže přírodě neporučíš. Najednou jsem cítila ten zvláštní pocit v podbřišku, a také že se mi to tam dole mezi nohama začíná otevírat. Ty ruce prostě věděly, kam sáhnout a jakým způsobem, a uměly ženské tělo rozpálit bez ohledu na to, zda si to žena přeje nebo ne.

Zjišťovala jsem, že přestávám být paní svého těla, že mé tělo teď ovládají svými dotyky ty cizí vlezlé ruce, dělají si s mým tělem, co se jim zamane, a mé tělo je poslouchá a přizpůsobuje se jim. Snažila jsem se ovládnout se, snažila jsem se, abych se tam dole zase zavřela, pokoušela jsem se myslet na něco jiného a nevnímat ty ruce, ale nebylo mi to nic platné.

Ty jejich dotyky a hlazení byly silnější. Nebylo kam se před nimi ukrýt, s rukama uvězněnýma ve výšce za zády jsem si nemohla chránit ani jediné místečko na těle. Ty ruce toho nestoudně zneužívaly. Dvě z těch rukou mi jemně modelovaly tvar prsou a já zjišťovala, že už i citlivost mých prsou se změnila tím známým způsobem, že teď po tom hlazení spíš toužím než aby mi bylo nepříjemné. Tedy mé tělo že po něm touží, ne já! Má jeskyňka už musela být dokořán.

Srazila jsem aspoň kolena k sobě a doufala jsem, že na to ti hnusáci nepřijdou. Jejich všetečné ruce se ale k tomu místu zvolna přibližovaly ze všech stran. Nejméně dvě z nich mi kroužily po břiše čím dál níž a už se mi probíraly chmýřím na podbřišku. Další se mi probíjela mezi stehna, a dařilo se jí to navzdory tomu, že jsem se snažila udržet nohy těsně u sebe.

Jinou ruku jsem cítila vzadu na nejnižším místě zadku. Tam už se nohy těsně k sobě srazit nedají, tam má každá žena mezi nohama jakýsi tunýlek vedoucí právě k tomu nejkritičtějšímu místu. Ruku přicházející z tohoto směru prostě nebylo možné zadržet žádným způsobem.

Nedaly se ale zadržet ani ty ruce přicházející zepředu. Ty také dorazily k cíli jako první. Ucítila jsem v tom nejcitlivějším místě svého těla něčí pátrající prsty. Neomylně mi našly můj kopeček rozkoše a zacvičily mi s ním. Celá jsem se napjala. To bylo silnější než já. Ten kopeček už asi musel být pěkně zvětšený, a ta ruka to musela poznat.

„Hele, koukejte! To je fena!“ Zajásal něčí hlas, nejspíš blonďákův. „Tak ona se tady tváří jako mučednice, jakoby se jí dělo kdovíjaký příkoří, a zatím si tady užívá blaho jako v ráji!“

„Ukaž!“ ozval se druhý hlas, a na můj kopeček a jeho okolí se naráz zvědavě sesypaly snad všechny ruce z celého vesmíru.

„No fakt! To je prasnice! To není možný! Tak ona si tady užívá, a nás nechává na suchu!“

„To přece nemůžeme tak nechat!“

Moje nejtemnější obavy se začínaly naplňovat.

„Mám perfektní nápad!“ zajásal jeden z těch tří. „Ale to bysme jí museli sundat ruce s toho sloupu.“ dodal nejistě.

„Jo, a ona pak uteče!“ namítl ihned druhý. „To je blbost.“

„Není to blbost. Neuteče. Se zavázanejma vočima neuteče nikam!“

„To je fakt! Se zavázanejma vočima nemůže nikam chodit!“ pochopil třetí. „Co s ní chceš udělat?“

„Uvidíš! Bude zábava!“

To byl argument nade vše. Zvedli mi paže za zády nahoru, až mi v ramenou zapraskalo. Rychle jsem se vytáhla na špičky co možná nejvýš, aby mi nezničili klouby nadobro. Paže mi ale hned spadly na záda a já pochopila, že jsem od toho sloupu vysvobozená. Hned jsem ale také poznala, že mi to není mnoho platné. Se zavázanýma očima jsem opravdu nemohla udělat ani krok.

Tedy – mohla bych, ale nevěděla jsem, kam. Nevěděla jsem, kam šlápnu, do čeho vrazím, kam spadnu. Nevěděla jsem, co je přede mnou a kam bych měla jít – kdyby mne ti mizerové nechali někam jít. Slepec by mohl rukama před sebou hmatat a cestu si najít.

Já měla ruce uvězněné za zády a nemohla jsem si jimi pomáhat. Ti mizerové to věděli velice dobře. Se zavázanýma očima a s rukama spoutanýma za zády se utéct nedá. Zůstala jsem stát tam, kam mne postavili, a neodvažovala jsem se udělat ani jediný krok.

A pak jsem najednou v ruce ucítila cosi měkkého, teplého a hebkého. V první chvíli mne nenapadlo, co to je. Ohmatávala jsem to. Nahoře to mělo chlupatý pytlík s koulemi uvnitř. To už bylo jasné.

„Hádej, čí je!“ zaslechla jsem povel. Pak se všichni tři rozchechtali, když jsem rukama ucukla.

„Počkej, to nedává smysl!“ zaslechla jsem čísi námitku. „Jak to má uhodnout, když tě nezná? Napřed se jí musíme všichni představit!“

„No jo!“ uznal to další hlas. „Tak hele, kočičko, já jsem Pepíček!“ pokračoval slaďounkým tónem, a v rukou se mi objevil další kus. Byl tvrdý jako kláda, téměř horký a dlouhý, že mi vyplnil celou dlaň. Raději jsem ani nezjišťovala, jak daleko začíná a kde končí.

„A tohle je můj macíček!“ ozval se další hlas a do ruky se mi vecpal další orgán. Byl tlustší, hrbolatý s naběhlými žílami stejně tvrdými jako vše ostatní, a s vespod výrazně vystupující trubicí, která se už začínala nedočkavě cukat.

„Uhni, vole!“ ozval se jiný hlas hrubě. „A mně můžeš říkat kocourku!“ pokračoval tónem najednou neuvěřitelně medovým. To, co mi strčil do rukou, bylo trochu tenší, ale s výrazným rozšířením na konci. Když jsem kolem toho sevřela prsty, celé se mi to v ruce prudce zazmítalo.

„Bacha, volové, za náma jde grizzly!“ zaslechla jsem najednou nějaký jaksi udýchaný hlas, který jsem ještě neznala.

„Což abychom zmizli?“ ozval se jeden z těch známých.

„Pozdě!“ pronesl hrobovým hlasem další.

„Co to tady děláte?“ zahřměl najednou strašlivý hlas, až jsem se lekla. To mohl být jedině šéf – grizzly. „Páni!“ vyjekl pak překvapeně. „Co to tady máte? Kde jste to sebrali?“

„Narušitelka!“ vysvětloval kdosi servilně. „Vlezla sem tajně, bez dovolení! Hlídka ji našla! Při obchůzce!“

„To vy dva?“

„Ano, prosím!“ odpověděl hlas vousáče s takovou ponížeností, jakou bych od vousáče rozhodně nečekala.

„A proč má ten hadr? Sundejte jí to, ať si ji můžu prohlédnout!“

Kdosi mi bleskurychle zezadu rozvázal hadr a do očí mne udeřilo denní světlo. Přede mnou stál statný chlap, ze kterého přímo vyzařovalo jeho šéfovství.

„Hmmm!“ unikl z něj zvuk plný uznání.

Nenápadně jsem mrkla kolem sebe. Všichni ostatní se tak nějak propadali sami do sebe a ze všeho nejvíc připomínali skupinu otroků. Rychle si schovávali ty svoje „poklady“ zpátky do kalhot.

„Tu si dám líbit!“ prohlásil šéf spokojeně. „Ale nevypadá moc nažhaveně!“ řekl nespokojeně. „Co jste s ní tady prováděli?!“

„Nic! My nic!“ ozvalo se ujišťování z hloučku otroků. „Teď jsme ji přivedli!“

„No, nevadí.“ mávl rukou šéf. „Stejně bych na ni teď neměl čas. Tak jí uvážu rajcováka, a ona už pak bude lepší, až se k ní dostanu!“

Nechápala jsem, co mi chce udělat, ale všichni ostatní kolem mne to zjevně věděli. Jeden z nich hbitě přinesl odkudsi klubko tlustého chlupatého provazu a úslužně ho podal šéfovi. Ten mi za zády přivázal konec provazu k poutům na zápěstích a provaz mi protáhl mezi nohama dopředu.

Bez ostychu mi hrábl rukou mezi stehna, abych musela roztáhnout nohy, aby mi tam drsné klubko provazu prošlo. Samozřejmě si přitom neodpustil, aby mi tou rukou důkladně neohmatal tělo v rozkroku a blízkém okolí. Neodvažovala jsem se cokoliv namítat. Se spoutanýma rukama uprostřed tolika chlapů by to asi nemuselo být zdravé. Beze slova jsem se podřizovala a snášela všechno, co se mnou šéf dělal.

Šéf se činil docela zkušeně. Upravil mi provaz mezi nohama tak, aby mi vedl přesně přes ta nejcitlivějsí místa, a natáhl mi ho nahoru přes břicho a mezi prsy k jednomu rameni. Mírně mi ho napnul a já cítila, že se mi dole mezi nohama zabořuje přímo do té rýhy mezi sevřenými okraji mé brány.

Srazila jsem nohy pevně koleny k sobě, ale nebylo to nic platné. Moje brána tam dole zůstávala dál nechráněná a provaz se mi cpal dovnitř bez ohledu na všechno, co jsem se proti tomu pokoušela dělat. Když jsem mimoděk pohnula rukama spoutanýma za zády, provaz se napjal ještě více a zaryl se mi tam ještě hlouběji.

Šéf spokojeně pokývl hlavou a přetáhl mi provaz vzadu po šíji na druhé rameno a přes něj dolů na hruď. Znovu mi provaz utáhl a napjal. Ihned jsem to mezi nohama ucítila. Sklonila jsem hlavu a šíji, aby se mi provaz zase uvolnila. Na to asi šéf čekal a ihned mi provaz přitáhl ještě víc přesně o ten kousek, který jsem skloněním šíje získala. Pak mi ho mezi ňadry pevně svázal dohromady.

Vytvořil mi tím z něj dlouhou smyčku kolem krku. Ta smyčka mne sice ani v nejmenším neškrtila, jen mne trochu tlačila vzadu do šíje, ale zato mi udržovala provaz stále napjatý a stále se mi tlačící do brány dole mezi nohama. Navíc při každém nadechnutí se mi provaz mezi nohama posouval dopředu a dozadu, a posouval se mi tak i v oné rýze brány. Byl hrubý, štětinatý, a já citlivými okraji brány cítila každý jeho chlup, každý pohybující se hrot každé štětiny, každou jeho nerovnost.

Zkoušela jsem se nahrbit, abych měla trup trochu kratší a provaz mezi nohama se mi trochu uvolnil, zkoušela jsem opatrně pohybovat svázanýma rukama a natahovat paže do délky, aby se mi ten provaz necpal tak neodbytně do mých nejintimnějších míst, zkoušela jsem co nejvíc předklonit krk, aby mi tlak provazu na šíji a v rozkroku trochu polevil, ale nebylo to nic platné.

Šéf mne chvíli zálibně pozoroval, jak se snažím a kroutím, pak vytáhl nůž a provaz mi mezi ňadry přeřízl. Už jsem se zaradovala, že to skončilo, ale přepočítala jsem se. Šéf mi jen odřízl klubko zbývajícího provazu, který už teď nebyl zapotřebí. Neodbytnost provazu mezi nohama nepolevila. Pak mi šéf ještě urovnal na těle prsa a smyčku mezi nimi, ale to udělal určitě jen proto, aby mi mohl ohmatat ňadra, potěžkat si je a pohrát si s nimi.

„Tak se mi to líbí!“ pochválil si šéf svoji práci. „Tak mi ji tady zatím pohlídejte, než se vrátím!“ přikázal svým otrokům, kteří kolem mne stáli a s uctivě skloněnými hlavami a servilními úsměvy hleděli na svého šéfa. „Já tady musím jen něco vyřídit, ale hned jsem zpátky a pak se jí budu věnovat!“

„Ano, šéfe, spolehněte se!“ snaživě odpověděl ten, který nazýval svůj orgán macíčkem. „My už se vám o ni postaráme, nebojte se! Bude dokonale připravená!“

„Samozřejmě!“ přikývl šéf spokojeně. „Ten rajcovák rozpálí každou, to mám vyzkoušené!“ dodal a zamířil k jedné kůlně opodál. Chlap s macíčkem mne chytil za provaz na hrudi a citelně mi za něj zatahal. Každý jeho sebemenší pohyb jsem ucítila v rozkroku do všech detailů. Provaz mi tam pronikal do brány stále hlouběji.

„Tak jste to slyšeli, volové!“ prohlásil chlap s macíčkem. „Máme se prý o ni postarat, než se grizzly vrátí! Takže abysme se do toho dali, ne?“

„To je fakt!“ ochotně přikyvoval jeden z těch, co mne sem přivedli.

„Přikázal nám, aby byla nažhavená, než se vrátí! A zpátky bude grizzly za chvilku, tak abysme to stihli!“

„Šéfe, průser!“ ozval se náhle za mnou udýchaný výkřik. Kdosi přibíhal a doháněl odcházejícího šéfa. „Je tady nějaký exekutor!“

„A sakra!“ viditelně se lekl šéf. „Ještě ten by nám tady scházel! Kdo to je? Kde ho máš?“

„Tady!“ přihlásil se zvednutím ruky důstojně vypadající pán v elegantním obleku a s aktovkou, který pomalým krokem přicházel za přiběhlým poslem špatných zpráv. „Vy nevíte, že dlužíte mému klientovi?“

„Ale já přece dluhy platím!“ nejistě namítl šéf. „Zrovna včera jsem jeden zaplatil – teda skoro!“ dodal tišším hlasem. „A který dluh máte na my… tedy kterého klienta zastupujete?“

„To si tady můžete přečíst!“ strčil mu pod nos nějaké lejstro exekutor. „Já se tady zatím trošku porozhlédnu, co by se tady dalo zabavit.“

„Tak mám takový pocit, že grizzly právě zkrachoval!“ ozvalo se tiše z hloučku šéfových podřízených kolem mne.

„No, tak to snad ještě ne!“ odpověděl stejně tiše exekutor, který poznámku zaslechl. „Pokud tady najdu něco dostatečně cenného, co by šlo zabavit…“

„Tady toho už moc nenajdete!“ skeptickým tónem odpověděl jeden z podřízených. „Tady už bylo věřitelů…“

„Hmmm – uvidíme.“ pokrčil rameny exekutor. „Ale ne! To je nádherný kousek!“ vyletělo z něj najednou, když přišel blíž a konečně si mne všiml. „A pak že se tady nic nenajde na zabavení!“ téměř zajásal nadšením.

„Ale tu mi nemůžete zabavit!“ vykřikl šéf, když zvedl nos od lejstra a uviděl, co se děje. „To není majetek firmy!“

„O tom rozhoduju já, co můžu a co nemůžu!“ odrazil ho exekutor. „Našel jsem ji tady, a nic jiného mne nezajímá! Jestli se vám to nelíbí, můžete si podat k soudu žalobu o určení vlastnictví. Když u soudu prokážete, že je vaše, tak ji třeba někdy i dostanete zpátky. Ale já ji teď zabavuji jako odměnu pro sebe za provedenou exekuci!“

„Vždyť jste ještě nic neprovedl!“ namítl šéf.

„To ještě provedu, když po tom tak toužíte!“ uchechtl se exekutor. „Ale odměna je přednější! A prvořadá!“

Bez okolků mne vzal za provaz na prsou. Napoprvé sáhl vedle, ale to určitě nebylo omylem. Určitě to udělal jen proto, aby mi mohl sáhnout na prsa, soudě podle toho, jak si s mým ňadrem na okamžik pohrával.

„Tak pojď!“ pobídl mne, když už držel provaz pevně v ruce, a zatáhl mi za něj, abych musela poslechnout. Provaz mi mezi nohama projel v rýze brány a důkladně mi s ní zacvičil. Musela jsem vykročit za exekutorem. Šel rázným krokem, rukama přitom mával skoro jako při pochodu na vojenské přehlídce, a provazem mi tím v rozkroku přímo lomcoval. Nedalo se tomu nijak zabránit.

Provaz mi při každém mém kroku masíroval bránu tak jako ještě nic a nikdy v celém mém životě, a já vnímala jeho pohyby čím dál víc a čím dál silněji. Už jsem je cítila i na poštěváčku. Nevím, jestli se mi provaz prošoupal bránou až k němu nebo jestli se mi poštěváček sám zvětšil tak, že dosáhl až k provazu, ale teď mi provaz jezdil po poštěváčku nahoru a dolů, dopředu a dozadu se všemi následky, které to na mé tělo mohlo mít, a já to nemohla absolutně nijak ovlivnit.

Došli jsme k autu. Exekutor mne nepříliš jemně zastrčil dovnitř na zadní sedadlo, zabouchl za mnou dvířka a vrátil se do firmy zabavovat další věci. Osaměla jsem v cizím prázdném autě.

Zjistila jsem, že sedět na sedadle s rukama spoutanýma za zády není zrovna moc pohodlné. Nevěděla jsem, jak se tam posadit, jak se opřít, kam dát nohy. Vrtěla jsem se na sedadle všemi možnými způsoby, ale žádný nebyl ten pravý.

Kromě toho při každém mém sebemenším pohybu se mi pohyboval i provaz napjatý přes moji bránu, a masíroval mi poštěváček čím dál silněji. Navíc mne začal po chvíli i trošku studit. Pochopila jsem, že už je vlhký, nepochybně od mé brány. Když jsem stáhla stehna k sobě, jasně jsem cítila, že se mi brána pod provazem otevírá, provaz mi do ní ochotně proniká, dostává se mi k poštěváčku ještě snadněji a dráždí mi ho o to víc. Musím myslet na něco jiného, umiňovala jsem si.

Téma se nabízelo samo: utéct! Šlo by to, nikdo mne tam nehlídal, jen se dostat ven z toho auta. Řekne se to snadno, ale bez pomoci rukou to nejde, a ruce jsem měla uvězněné v poutech. Musím se na sedadle nějak natočit tak, abych těma rukama za zády dosáhla na kliku dveří! Dalo mi to neuvěřitelnou námahu a poštěváček při tom dostal pořádně zabrat, ale nakonec se mi to podařilo.

Pravda, poslepu, protože jsem se nemohla otočit hlavu tak daleko dozadu, abych viděla, na co rukama sahám, ale po hmatu by to měla být klika. Lomcovala jsem s ní na všechny strany, ale nebylo to nic platné. Dveře se ani nepohnuly. Asi tam byla nějaká pojistka, anebo to nebyla ta pravá klika.

Celou věčnost jsem pak ohmatávala dveře po celé šířce a odshora až dolů, nahmatala jsem ještě i jiné kličky a držadla, ale s žádným z nich jsem nepořídila nic. Asi to opravdu nešlo – anebo jsem to neuměla. Přesvědčovala jsem se, že dělat něco rukama spoutanýma za zády není vůbec tak jednoduché, jak by si člověk myslel.

Provaz v rozkroku mi samozřejmě při všem tom mém snažení nezahálel ani chviličku. Mezi nohama jsem už byla nadobro mokrá. Poštěváček jsem měla od neustálého dráždění tak rozcitlivělý, že jsem musela ve své snaze zvolnit. Neovlivnitelný provaz mi ho neúnavně dráždil teď už tak intenzivně, že to bylo na mne moc. Musela jsem úplně znehybnět, aby se to dalo snést. Provaz mi ovšem dráždil poštěváček dál, protože reagoval i na každé moje nadechnutí. Pohyboval se ale méně a působil proto slaběji. Teď už jsem ale nebyla schopná myslet na nic jiného než jen na to, co se mi děje mezi nohama.

Vtom se v okénku dveří objevil obličej. Až jsem se lekla. Pak jsem poznala vousáče, který nás tam v tom údolíčku s blonďákem přepadl a odvedl sem dolů do téhle příšerné firmy. Cvakla klika, dveře se otevřely a cesta na svobodu byla volná.

Než jsem ale stačila poděkovat za vysvobození, vousáč se natáhl dovnitř, a než jsem se nadála, nacpal mi do otevřených úst jakýsi hadr.

„O tvoje řeči nestojím.“ prohlásil na vysvětlenou.

„Na tobě mne zajímá něco úplně jiného. A taky nestojím o to, abys tady nějak ječela a ten exekutor tě uslyšel a třeba mne ještě chytil, když mu tě ukradnu!“

Vytáhl mne z auta jako nějakou věc. Vlastně jsem to ani moc nevnímala, protože jsem jen lapala po dechu. Ten hadr mne přidusil, a navíc byl odporně hnusný, chuť měl přímo na zvracení. Nevím, jestli byl od oleje nebo od nějaké jiné motorové špíny, ale to, co mi naplnilo ústa, bylo naprosto nepopsatelné. Všechnu svou pozornost jsem musela věnovat jen tomu, abych udržela žaludek v klidu, a také abych dostala přes ten hadr nějaký vzduch do pllic.

„Tak polez!“ pobídl mne vousáč a táhl mne za provaz na prsou pryč. Ani mi předtím neohmatal prsa, takže musel mít pořádně naspěch. Musela jsem za ním téměř poklusem. Můj poštěváček dostával při každém kroku přímo koňské dávky.

Ráda bych zvolnila a trochu si ho šetřila, ale nebyla jsem svou paní. Vousáč mne táhl za sebou na provaze jako dobytče a ani jednou se neohlédl, co se mnou je. Když jsem se opozdila, provaz se napjal a poštěváček dostal takovou dávku, až mi to zacloumalo celým tělem.

Nezbývalo mi než se snažit držet s vousáčem krok a lepit se na něj co nejtěsněji, abych měla provaz volnější. I tak jsem cítila, že mi mezi nohama šťáva z brány jen prýští a pohybující se provaz mi v ní přímo plave. Každým krokem se mi po těle šířil zvláštní příjemný pocit, jako kdybych prožívala něco krásného.

I ten vousáč přede mnou se měnil. Alespoň jsem měla dojem, že už není tak hrozivý jako ze začátku. Čím jsme byli dál od auta, z něhož mne vytáhl, tím se choval mírněji. Teď už mnou tolik necloumal, zdálo se mi, že se chová ohleduplněji. Také už mne netáhl tak rychle jako ze začátku. Jakoby se přizpůsobil rychlosti mé chůze. Šli jsme teď jen tak rychle, jak jsem zvyklá já.

Procházeli jsme nějakou okrajovou částí firmy, kde už bylo téměř liduprázdno. Možná bych měla mít strach, kam mne to ten vousáč chce zavléct, ale já byla až překvapivě klidná. Najednou jsem tomu vousáči naprosto důvěřovala. Měla jsem pocit, že mne zachraňuje. Proto ze začátku tak spěchal, abychom nebyli přistiženi. Teď už nám to nehrozí, takže už mne netáhne tak hrubě.

Ano, tam u toho auta se mnou zacházel drsně, ale to přece bylo jen proto, abych nezdržovala. Teď teprve se začíná projevovat jeho pravá povaha! Jistě, zacpal mi ústa jakýmsi roubíkem, a byla to určitě ta nejpříšernější věc, jakou jsem kdy v ústech měla, ale to bylo také jen proto, abych na nás svým křikem někoho neupozornila. To všechno vlastně bylo nutné, a on mi to určitě nedělal rád. K tomu ho donutily okolnosti, zatímco jinak je to docela hodný člověk!

Možná to byl vliv toho provazu na poštěváčku, že mi všechno kolem mne najednou připadalo pěkné. Možná to bylo jen takové utěšování, protože jsem moc dobře věděla, že jsem tomu vousáčovi vydaná na milost a nemilost.

Se spoutanýma rukama a zacpanými ústy bych nebyla schopná se ubránit ničemu, co by si usmyslel, a to ani kdyby byl proti mně jen on sám. Přesto jsem necítila žádné obavy z toho, co mne čeká. Vlastně jsem už vnímala jen to, co dělal ten provaz s mým poštěváčkem. Skoro jsem se už začínala i těšit, co mne tady v té firmě potká dál.

Došli jsme k jakési plechové boudě. Vousáč odemkl dveře a vtáhl mne dovnitř. Bylo tam šero, špinavými okny pronikalo dovnitř jen málo světla. Bouda byla téměř prázdná, jen pár rozbitých beden se válelo vzadu u stěny.

„Tady zůstaneš, a budeš čekat, až pro tebe přijdu.“ přikázal mi vousáč a nechal mne stát uprostřed boudy. Udělal pár kroků k odchodu, ale pak se ještě otočil a vrátil se.

„Pro jistotu ti ještě svážu nohy.“ oznámil mi uvážlivě. „Kdybys náhodou neměla rozum.“

Sebral na zemi kus jakéhosi starého plastikového lanka a omotal mi ho kolem kotníků tak, jak jsem tam stála. Utáhl mi ho nepříjemně silně, lanko mne tvrdě tlačilo vpředu do holení i vzadu do achilovek. Myslela jsem, že je to jen chvilkové přitažení a že mi ho ještě aspoň trochu uvolní, ale on mi ho nechal tak a odešel.

„Možná, že to nebylo nutné, ale – takhle budu klidnější.“ řekl mi jakoby omluvně na rozloučenou.

Osaměla jsem uprostřed boudy a nemohla jsem udělat ani sebemenší krůček. Lanko mne tlačilo do nohou dost bolestivě a já nevěděla, co mám proti tomu dělat. Trochu jsem se kroutila na místě, abych tomu tlaku nějak unikla, a můj poštěváček tím dostal pořádně zabrat. Ty krásné pocity z něj po chvíli převládly a pak už nadobro přehlušily všechny nepříjemnosti, které mi vousáč způsobil.

I na ten hadr v ústech jsem si zvykla. Krása z poštěváčku přebíjela všechno. Přes ten hadr jsem musela dýchat hodně zhluboka, abych vystačila se vzduchem, na plný hrudník, čímž se mi promaz posouval po těle mnohem víc než dřív, a to byl přímo balzám pro můj poštěváček.

Už mne ani nezajímalo, co mám kolem sebe a co se se mnou děje. Poštěváček hoblovaný provazem při každém mém nadechnutí či vydechnutí mi zaplavoval celé tělo samými příjemnými pocity. Tím více zhluboka jsem musela dýchat, a tím víc si užíval můj poštěváček a já s ním. Kdybych neměla ústa zacpaná tím hadrem a mohla vydávat nějaké zvuky, asi bych teď vzdychala blahem.

Venku se ozvaly nějaké hlasy. Vnímala jsem to jako nepříjemné vyrušení a chtěla jsem dál zůstat v tom příjemném stavu, ketrý mi dopřával můj poštěváček. Ty hlasy ale sílily. Nakonec mne přemohla zvědavost. Chvíli jsem poslouchala, ale hlasy byly nejasné a nebylo jim rozumět. Ráda bych se podívala z okna, co se tam děje, jenže to bych musela napřed k tomu oknu nějak dojít. Znovu se mi připomněly mé svázané nohy.

Nemohla jsem udělat ani krok, ale třeba bych mohla poskakovat, napadlo mne. Pokusila jsem se poskočit sounož o kousek dopředu. Podařilo se, neupadla jsem, jsem gymnastka a rovnováhu umím udržovat, ale kdybych neměla zacpaná ústa, asi bych vykřikla bolestí. Když jsem při skoku napjala lýtka, lanko svazující mi nohy se mi zařízlo do kotníků tak bolestivě, jak jsem to rozhodně nečekala. Zůstala jsem stát jen pár centimetrů od místa, kde mne vousáč nohy svázal, a přemýšlela, co dál.

Bolest kotníků byla zlá, ale zvědavost byla silnější. Odhodlala jsem se k dalšímu poskoku. Přemístila jsem se o další decimetr k oknu a pouta se mi znova zařízla do kůže. Zjistila jsem, že se to dá vydržet. Poskakovala jsem dál a okno se blížilo. Hadr v ústech spolehlivě tlumil všechny zvukové projevy mé cesty. Vydávala jsem je z plných plic, nijak jsem se neomezovala, spoléhala jsem se na ten hadr. Snad i něco bylo slyšet, ale slyšela jsem to jen já.

Konečně jsem byla u okna. Bylo sice hodně špinavé, ale trochu přes něj bylo vidět. Ráda bych ho trochu očitila, abych viděla lépe, ale ruce jsem měla uvězněné za zády a nemohla jsem s nimi dělat nic. Na okno ve výši mého obličeje jsem jimi rozhodně nedosáhla. Ani jsem se o to nepokoušela. Pak mne napadlo, že takové špinavé okno vlastně působí jako polopropustné zrcadlo, které jsem znala z detektivek. Zevnitř ven bylo vidět, ale nikdo zvenku nemohl vidět, co se děje uvnitř. Já mohla jakž-takž sledovat, co se děje venku, ale mne přitom neviděl nikdo.

U sousední boudy stál malý náklaďáček a parta dělníků na něj nakládala nějaké krámy. Vytahovali je z boudy a bez ladu a skladu je házeli na korbu náklaďáčku.

„Bacha, chlapi, takhle to nemůžete dělat!“ křičel jeden z nich na ostatní. „Vždyť se to všechno rozbije!“

„Nezdržuj!“ okřikoval ho jiný. „Každou chvilku tady může bejt ten exekutor a zabavit to! Když si to chceme zabavit sami pro sebe, tak musíme pohnout, abysme byli pryč, než se tady objeví!“

„Držte hubu, volové, ať sem nepřivoláte grizzlyho!“ překřikoval je třetí.

„Pohněte, volové, ať už jsme pryč!“

„Vždyť už je to skoro všechno!“ namítl jeden, co právě vynášel z boudy jakousi bednu. „Už tam nic není!“ oznámil druhý, který vyšel z boudy s prázdnýma rukama.

„Tak jedem, volové, ať nás tady někdo neuvidí!“

„Neměli bysme se podívat ještě tamhle?“ ukázal jeden směrem ke mně. „Tam by se třeba taky dalo něco zabavit!“

Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se lekla, že mne za oknem zahlédli a že mne chtějí také tak zabavit. Nejen že bych proti tomu nemohla nic dělat, ale na těch svázaných nohách bych nemohla ani utéct. Běhat sice umím dobře, nohy mám pěkně vytrénované, jednou jsem i jeden závod vyhrála, ale všechna ta natrénovaná rychlost mi teď kvůli tomu lanku na kotnících není nic platná. Mohli by si se mnou dělat, co by je napadlo.

Naštěstí obava z exekutora a z šéfa, který by je zde mohl přistihnout, převládla. Chlapi se navěsili na korbu náklaďáčku a na krámy na ní a odjeli pryč.

Znova se rozhostilo ticho a klid. A znova se mi také přihlásil o svá práva poštěváček. Provaz na něm jsem měla už tak dokonale promazaný svou šťávou, že mi po poštěváčku klouzal jako po másle. Jestliže mi ze začátku vadila jeho drsnost a tvrdé ostré nepoddajné chlupy, které z něj trčely na všecny strany a škrábaly mne, teď byly všechny nepříjemné pocity pryč a zůstávalo jen to blaho, které mi každý pohyb toho provazu působil. Ty blahodárné pohyby naštěstí neustávaly, protože se odvozovaly přímo od mého dýchání, ale teď mi už přestávaly stačit.

Sice jsem dýchala jak nejhlouběji a nejrychleji mi to hadr v ústech dovoloval, ale můj poštěváček se dožadoval stále větší a větší síly. Už jsem poznala, že si mohu pomáhat rukama. Sice jsem na ten provaz prsty nedosáhla, ale měla jsem ho přece přivázaný k zápěstí, takže když jsem napjala paže a trochu je zapažila, provaz se napjal, nádherně se mi zabořil do brány mezi nohama, posunul se mi tudy dozadu a přejel mi po poštěváčku tak dlouhým tahem, až mi ta nádhera z něj projela celým tělem a jen roubík mi v ústech zarazil výkřik blaha.

Přišla jsem i na to, jak si ten provaz posunout zpět. Vedl mi přes šíji, takže stačilo pořádně zaklonit hlavu a vypnout prsa. Provaz se mi po těle posunul vzhůru, za zády mi přitáhl paže k tělu, ale především mi zase nádherným dlouhým tahem přejel po poštěváčku, až jsem se celá vzepjala blahem. A teď zase napnout lokty, sklonit hlavu a zapažit – jéé, to je ono! – a teď zase zaklonit hlavu a vypnout prsa – joj! Víc! Znova! Ještě!

Samozžejmě mnohem lepší by bylo, kdybych si mohla poštěváček pohonit rukou tak, jak jsem zvyklá. Můj poštěváček po tom toužil tak zoufale, až se mi z toho celé tělo napínalo. Jenže rukama spoutanýma za zády jsem si na něj nedosáhla, ať jsem se snažila sebevíc a kroutila tělem jak jem jsem mohla.

Vždycky jsem byla pyšná na své tělo, jak je mám pružné a ohebné, jak jsem si ho perfektně vypracovala a co všechno s ním dokážu udělat, ale na svázané ruce to teď nestačilo. Musela jsem se spokojit jen s tím vzrušovacím provazem, co mi šéf na tělo uvázal. Bylo to sice mnohem namáhavější než přímá práce rukou, ale já už bez toho nemohla být.

Ani mne nezajímalo, jak při tom vypadám. Musel ale být na mne zajímavý pohled. Prohýbala jsem se celým tělem do obrovských oblouků dopředu a dozadu, balancovala na spoutaných nohou, svíjela se rozkoší, ze všech sil zapažovala spoutané prázdné ruce, tlumeně vyjekávala blahem a těžce sípala přes hadrový roubík. Naštěstí tam nikdo nebyl, kdo by mne viděl. Anebo možná naneštěstí, protože kdyby tam někdo se mnou byl, mohl by mne uspokojit on, když já jsem sama svýma rukama nemohla.

Kolem mne bylo příšerné prázdno. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli tam neuvidím někde něco, čím nebo o co bych si mohla poštěváček uspokojit lépe a silněji než tím šéfovým provazem, ale nenašla jsem nic. Ty rozbité bedny v koutě se nehodily. I kdyby se mi podařilo najít na nich nějakou vhodnou hranu či roh, pro mé svázané nohy byly ty bedny příliš daleko. Musela jsem tedy dál zůstat u svého prohýbacího tance, od kterého už mne od toho věčného zapažování bolely svaly na pažích jako kdybych tahala pytle kamení. Přestat ale nebylo možné. To bych přece přišla o tu rozkoš, kterou mi ten provaz působil!

Najednou mne ale vyrušil zase zvuk motoru nějakého auta. Vyhlédla jsem ven. Auto projelo kolem, ale pak zacouvalo zpět a zastavilo přímo u mé boudy. Hrklo ve mně. Byl to zase takový malý náklaďák. Z kabiny vyskákalo pár chlapů, ale jiných, než ti, co tu byli předtím. Zamířili přímo ke dveřím mé boudy. Teď mne tady najdou, hrklo ve mně. Tak, jak jsem: nahou a spoutanou. Dokonale připravenou k použití! Udělat jsem nemohla už nic. I kdybych nebyla spoutaná, stejně už by bylo na všechno pozdě. Někdo zvenku zalomcoval zamčenými dveřmi.

„No fakt! Tady ještě nikdo nic nezabavoval!“ zaslechla jsem radostný výkřik. „Má někdo od toho klíče?“

Ticho naznačovalo, že asi nemá. Rozhlížela jsem se kolem sebe, kam bych se mohla ukrýt. Téměř prázdná plechová bouda ale moc možností nenabízela. Času taky moc nezbývalo. Jak dlouho může trvat, než ti venku seženou klíč? Nebo než najdou něco, čím by dveře vyrazili?

„Bacha, grizzly!“ zazněl zvenku varovný výkřik. Vyhlédla jsem ven. Šéfa jsem sice nezahlédla, ale jinak tam bylo jako když střelí do vrabců. Náklaďáček už se rozjížděl a všichni na něj ze všech stran rychle skákali jako žáby do rybníčku.

Náklaďáček odjel a rozhostilo se zase ticho a klid. Než se mi ale stačil poštěváček zase ozvat, objevil se za rohem vzdálenější boudy šéf s exekutorem. Pomalu procházeli uličkou a nahlíželi do všech dveří a vrat, které cestou míjeli. Vypadali, jakoby něco hledali. To určitě hledají mne! napadlo mne okamžitě. Byla jen otázka času, kdy dojdou k boudě, v níž jsem byla uvězněna.

Musím rychle zmizet! Nesmějí mne tady najít! To mi bylo jasné. Jenže jak? Se svázanýma nohama? A kam? V prázdné zamčené boudě? Byla jen jediná možnost: Ta hromada rozbitých beden v koutě. Snad se mi podaří se do nich nebo za ně nějak skrýt, a snad oni nepůjdou dovnitř a nebudou ty bedny prohlížet! Jenže jak se tam dostat? Stejně jako jsem doskákala sem! napadlo mne. Na bolest v krutě stažených kotnících a achilovkách jsem musela zapomenout.

Nedalo se odhadnout, za jak dlouho se zde šéf s exekutorem objeví. Naštěstí se projevila moje gymnastická průprava, anebo jsem se už naučila pohybovat se v poutech, takže mi cesta k bednám rychle ubíhala. Skákala jsem kupředu téměř bez přestávek, balancováním a chytáním ztracené rovnováhy jsem se zdržela jen asi třikrát, a na zem jsem se nezřítila ani jednou. Gymnastika je výborná věc, a teď už vím, že ještě mnohem užitečnější, než jsem si myslela doposud. Při balancování na kladině jsem tam sice nemívala svázané ruce, ale něco jsem se tam asi naučila.

Hromada beden nesahala až ke stěně, byla tam úzká ulička. Tam bych se snad mohla vejít! napadlo mne. Zalézat nějak do té hromady už nemůžu, šéf s exekutorem už jsou určitě blízko a rachocení těch beden by mohli zaslechnout. Opatrně jsem se posadila na zem, což se spoutanýma rukama i nohama vůbec není tak jednoduché, jak jsem si předtím myslela.

Lehla jsem si do uličky za bedny a doufala, že žádná část mého těla za hromadou nevyčuhuje. Přesvědčit se o tom jsem už nestihla. Ve dveřích zarachotil zámek, musela jsem znehybnět. Z té spěšné a rychlé cesty k bednám, při níž mi roubík v ústech propouštěl jen minimum vzduchu do plic, jsem byla šíleně udýchaná, přímo jsem lapala po vzduchu, a teď jsem musela ještě navíc zadržet dech, aby ti dva nezaslechli mé těžké supění přes ten příšerný hadr. Měla jsem pocit, že mi prasknou plíce, ale musela jsem zůstat potichu.

„Tady taky nic není!“ šéfův hlas zazněl trochu překvapeně, anebo se to mně tak zdálo.

„To vidím! Nikde nic není!“ odpověděl exekutor nespokojeně. „Můžete mi říct, jak vlastně může ta vaše firma fungovat, když nikde nic, ale zhola nic nemáte?!“

„Měli jsme!“ ospověděl šéf. „Jenže právě takoví exekutoři jako vy mi postupně všechno sebrali. Vidíte sám, že už tady nikde nic nenechali! To jsem rád, že to uznáváte, že takhle moje firma fungovat nemůže! Už jste mne nadobro přivedli na mizinu, co ještě chcete dalšího?“ V jeho hlase jsem ale neslyšela nějaké zoufalství, spíš vychytralost.

Debata pokračovala ve stejném duchu dál a hlasy se vzdalovaly. Nevšimli si mne. Nebezpečí bylo zažehnáno. Vzduch by mi vyrazil z plic jako ze sopky, kdyby mi ho ten hadr v ústech nezadržoval. Tak strašně jsem potřebovala čerstvý vzduch do plic! Jenže napřed jsem musela vydechnout ten starý, a v tom mi roubík nasáklý mými vlastními slinami šíleně překážel. Vzduch se dal přes ten mokrý hadr protahovat jen šíleně pomalu.

To nemůžu tak dlouho vydržet! A vtahování čerstvého vzduchu bylo stejně nekonečné! Když jsem pak konečně ucítila v plicích první molekulu nového kyslíku, najednou byl konec. Měla jsem hruď vzedmutou na maximum, až na doraz, Víc vdechnout už nešlo. Musím napřed víc vydechnout, to mi bylo jasné. Ale jak to mám tak dlouho vydržet?!

Musela jsem zmobilizovat všechnu svou vůli, abych dokázala tak dlouho protlačovat vzduch z plic přes ten mokrý hadr ven. Bylo to šílené a tělo se mi už z nedostatku kyslíku začínalo na zemi nekontrolovatelně křečovitě zmítat, když jsem konečně mohla zase začít pomalu nadechovat. To bylo tak nepopsatelné blaho, když jsem zase měla v plicích první doušek čerstvého vzduchu!

Jenže to dlouho nevydrželo. Tělo mi tu trochu kyslíku spotřebovalo jako když mlaskne, a začalo se dožadovat dalšího. Tomu mokrému hadru v ústech se to ovšem vysvětlit nedalo. Nezbývalo než začít s dalším nekonečným výdechem.

Ani nevím, jak dlouho jsem takhle bojovala o vzduch s tím hrozným neprodyšným hadrem. Na zem padaly chuchvalce pěny z mých slin, které mi při každém výdechu v tom hadru vznikaly. Při každém nádechu se mi pak ta pěna valila do krku a měla snahu prodrat se mi až do plic. Musela jsem tu obludnou pěnu polykat i několikrát na jeden nádech, čímž jsem ztrácela nenahraditelný čas, během něhož mé tělo spotřebovávalo kyslík a já během polykání nemohla žádný nový získávat.

Při tom lapání po dechu se mi provaz vedený přes můj vzdouvající se hrudník posunoval po těle a mezi nohama tak silně jako snad ještě nikdy. Poštěváček mi na to bouřlivě reagoval, takže ještě dřív, než se mi dech uklidnil, už mi tělem probíhaly vlny rozkoše způsobované tím šéfovým provazem. Zpočátku jsem ani nemohla poznat, jestli je to blaho od zhluboka nassávaného čerstvého kyslíku v plicích anebo od stejně hluboce provazem hoblovaného poštěváčku.

Nicméně jakmile jsem přestala mít potíže se vzduchem, hned jsem zase začala se svým prohýbacím tancem, aby se mi vzrušovací provaz pohyboval mezi nohama co nejvíc. Ani jsem se nezdržovala vstáváním na nohy a prohýbala jsem tělo dopředu a dozadu přímo vleže na boku na zemi. Objevila jsem, že je to tak mnohem lepší. Nemusela jsem se zdržovat udržováním rovnováhy na svázaných nohou, mohla jsem se prohýbat daleko rychleji a daleko víc, a také zapažování bylo snadnější, protože jsem nemusela překonávat váhu paží a zvedat je vzhůru. Jen ty bedny mi překážely.

V uličce mezi hromadou beden a stěnou boudy nebylo dost místa pro mé prohýbání. Musela jsem tedy vylézt z uličky ven. Zpočátku jsem si myslela, že se svázanýma rukama i nohama není možné se plazit po zemi, ale když jsem si pak pomáhala rameny a koleny a hlavně vydatným kroucením a prohýbáním celého trupu do stran, dařilo se mi posouvat se po zemi po centimetrech kupředu. Musela jsem při tom vypadat jako vlnící se had, ale z uličky jsem se dostala a zůstala jsem nakonec ležet na zemi o kus dál. Tady už bylo na extázi z provazu a prohýbání těla místa dost.

Užívala jsem si tu nádheru jak nejvíc to šlo. Ještě nikdy jsem extázi pomocí provazu mezi nohama nezažila, a určitě proto byl můj poštěváček neúnavný. Naučila jsem se ten správný rytmus pohybů, naučila jsem se, jak co nejlépe prohýbat tělo a co nejúsporněji zapažovat tak, aby mi k tomu stačila ta trocha kyslíku, kterou mi roubík v ústech dopřával.

Naučila jsem se, jak nejlépe dýchat, aby vzdouvání mých prsou bylo co nejúčinnější jak z hlediska protlačování vzduchu mokrým hadrem, tak z hlediska posouvání provazu po těle a po poštěváčku. Výsledkem byla jediná dlouhá a nepřetržitá extáze, při níž mne nezajímalo, jak dlouho už to trvá ani co se kolem mne děje. Zajímal mne jen můj poštěváček a ty vlny nádhery, které mi pronikaly do všech koutů těla.

Naštěstí se kolem mne nedělo nic. Zůstávala jsem v boudě sama, a když moje extáze skončila vlastně jen pro naprostou únavu a bolest všech svalů, které se mi na té extázi podílely, bylo už kolem mne šero.

V boudě bylo sice šero vždycky, ale tohle byl nadcházející večer. Ležela jsem nehybně na zemi a poslouchala okolní ticho. Nikoho jsem neslyšela, nikde nikdo nebyl. Dveře byly pootevřené, jak je šéf s exekutorem nechali. Uvědomovala jsem si, že se mi tím nečekaně nabízí cesta k útěku.

Jen kdybych neměla svázané nohy! Posadila jse se na zemi a zadívala se na své nohy. Kotníky jsem měla rozedřené lankem, kterým jsem je měla svázané. Nebylo divu po tom poskakování, když jsem prchala před šéfem a exekutorem. Lanko jsem měla na kotnících skutečně hodně utažené. Tohle ten vousáč moc dobře neudělal, když mi ty nohy svazoval.

Při představě, že bych se měla znova postavit na nohy a jakou silou by se mi to lanko zase zarylo do kůže a do achilovek, mi přeběhl mráz po zádech. Jenže tady zůstat nemůžu! Nehledě na to, co by se mnou tady asi chlapi zítra dělali, až by ráno přišli do práce. Představa, že bych měla strávit celou noc tady na betonové podlaze v té příšerné špinavé boudě, nahá, spoutaná, bezmocná, neschopná ubránit se čemukoliv, co by mne tady potkalo, byla nesnesitelná. Musím pryč!

Po zemi se plazit jako červ ale nemůžu. To jsem zkusila kousek tady v boudě, a i od toho kousku jsem měla odřené prsy. Tak choulostivou částí těla nemohu plnou vahou dřít o zem na tak velikou vzdálenost, jaká mne nepochybně čekala. Musím se postavit na nohy!

Prohlížela jsem si lanko na kotnících. Uzel na něm mi vousáč udělal zepředu. Viděla jsem na něj dobře, ale rukama spoutanýma za zády by na něj nedosáhla ani hadí žena, natož já. Tak ohebné tělo z gymnastiky přece jen nemám. Lanka se tedy nezbavím, nohy budu mít svázané dál.

Z gymnastiky umím vstát se země bez pomoci rukou, dokonce i dost elegantně. Z lehu na zádech jsem švihla svázanýma nohama prudce do vzduchu, setrvačností se překulila na chodidla a už jsem stála na nohou. A v ten ráz jsem zase ležela na zemi. Svázanými kotníky mi projela tak prudká bolest, až jsem se překvapením zase zhroutila na zem.

Chvíli jsem nehybně ležela na zemi a srovnávala si v hlavě, co se stalo. Kotníky rozedřené od vousáčova lanka mám už tak rozbolavělé, že každé další napnutí toho lanka mi působí nečekanou bolest. Jenže s tím nic nenadělám. To lanko si nedokážu uvolnit tak, aby se nenapínalo a aby mi poskytovalo dost místa pro achilovky, a na nohy se postavit musím. Aspoň už teď vím, co mne čeká, a ta bolest už mne nepřekvapí. Kotníky to budou muset vydržet.

Znovu jsem se postavila na nohy. Bolelo to, ale teď už jsem se na nohou udržela. Pokusila jsem se poskočit kupředu. Zabolelo to mnohem víc než ze začátku, když jsem skákala k oknu, ale podařilo se. Zaťala jsem zuby do hadru a poskočila dál. Věděla jsem už, že mne čeká daleko horší cesta, než jsem si myslela, ale postupovala jsem každým skokem blíž ke dveřím, a to bylo hlavní.

Ocitla jsem se před boudou. Stmívalo se a kolem bylo liduprázdno. Byla jsem za to osudu vděčná. Rozhodně jsem netoužila někoho z téhle firmy potkat v tom stavu, v jakém jsem byla: s nahými prsy trčícími kupředu a nabízejícími se každému, kdo mne uvidí, s rukama bezmocně uvězněnýma za zády, s mokrou bránou otevřenou mezi nohama dokořán a zakrytou jen tím šéfovým provázkem, s ústy zacpanými, abych nemohla volat o pomoc, a s nohama svázanýma, abych se nemohla bránit ani jimi.

Snažila jsem se rychle odskákat někam pryč. Tak rychle, jak jen mi to zpěněný mokrý hadr v ústech dovoloval. Plíce mi praskaly námahou, jak jsem se snažila protáhnout co nejvíc vzduchu přes ten hadr, prsa neomezovaná podprsenkou se mi při každém poskočení divoce házela nahoru a dolů, na svázaných nohou jsem se potácela a kymácela celým tělem na všechny strany, abych udržela rovnováhu.

Musel na mne být fantastický pohled. Vůbec si nedovedu představit, co by pohled na takové potácející se spoutané nahé ženské tělo udělal s jakýmkoliv mužem. Naštěstí jsem žádného nepotkala.

Byla už tma, když jsem doskákala na to místo, kde jsem Radka spatřila naposledy. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli ho tady někde neuvidím. Pronikalo sem trochu světla ze vzdálených domů na obzoru a z pouličního osvětlení jakési vzdálené silnice. Věděla jsem, že Radek tady někde musí být. Na svobodu ho nepropustili, protože to by mne pak hledal a určitě také našel a pomohl mi. Určitě ho také nikam neodvezli, protože co by s ním dělali? Měli přece zájem jenom o mne. To znamená, že ho tady někde nechali uvězněného, aby jim nepřekážel.

Asi bych zkusila na něj zavolat, aby se mi odněkud ozval, jen kdybych neměla celá ústa do posledního místečka vyplněná tím prokletým mokrým hadrem. Takhle se mi podařilo s vypětím všech sil a plic vymáčknout ze sebe jen jakési slabé zakňučení. Napínala jsem hlasivky jako při nejstrašnějším křiku a přesto ten výsledný zvuk určitě nebylo slyšet ani metr ode mne. Po chvíli nepředstavitelné námahy jsem toho nechala. Nemělo to cenu. Musela jsem vymyslet něco jiného.

Doskákala jsem k nejbližší boudě a zastavila se před dveřmi. To byla nepříjemná překážka. Já už ale v té době byla zkušená harcovnice, už jsem se uměla pohybovat v poutech skoro stejně dobře jako bez nich. Člověk se učí rychle. Několika poskoky na místě jsem se otočila zády ke dveřím, spoutanýma rukama za zády jsem našla kliku tentokrát i bez ohlížení se přes rameno, a opatrně stiskla.

Bylo zamčeno. Všechna moje námaha byla marná. I kdyby tam uvnitř byl Radek, přes ty dveře bych se k němu nedostala. Ztěžka jsem oddechovala námahou a můj poštěváček mi radostně hlásil každý sebemenší pohyb mé hrudi či rukou za zády. Nebýt těch nádherných pocitů mezi nohama, asi bych se tam u těch dveří rozbrečela zklamáním. Takto jsem zůstala stát a velice dlouhou dobu jsem si užívala těch nádherných pocitů, které mi ten šéfův provaz působil, když se mi při každém nadechnutí zařezával mezi nohama do rozevřené mokré brány.

Najednou jsem ve večerním tichu zaslechla jakési podivné zvuky. Nejdřív jsem si myslela, že to mňouká nějaká kočka. Ty zvuky ale nebyly tak docela kočičí. Byly o dost hlubší. Rozhlížela jsem se kolem sebe, co asi může takové zvuky vydávat a hlavně odkudpak asi vycházejí?

Po chvíli už jsem si byla skoro jistá, že přicházejí z té boudy naproti. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli mám utéct a kam, ale zvědavost byla silnější. Opatrně jsem doskákala k boudě a nahlédla dovnitř. Byla tam ale ještě černější tma než venku. Neviděla jsem tam nic.

Nedalo mi to. Doskákala jsem ke dveřím a pokusila se otevřít. Bylo to šílené, co jsem dělala. Jestli tam vevnitř někdo je, co asi se mnou udělá, až mne uvidí a až pozná, že se mnou může dělat naprosto cokoliv, protože se mu moje tělo nabízí bez jakýchkoliv překážek a bez jakéhokoliv odporu? Jenže zvědavost mi nedala. Vypjala jsem se na špičky, abych rukama za zády dosáhla na kliku, a stiskla jsem ji.

Bylo odemčeno. Klika cvakla a dveře se otevřely. Tak prudce, že jsem málem upadla na zem, protože jsem se o ty dveře opírala zády, abych dosáhla na kliku. Vpadla jsem dovnitř asi s nepatřičným rámusem a měla jsem co dělat, abych se udržela na svázaných nohou vzpřímená.

Ty zvuky jsem teď slyšela mnohem silněji. Nepochybně jsem byla na správné adrese. Když jsem se v té tmě trochu rozkoukala, uviděla jsem vzadu v místnosti jakýsi malý pohyb. Někdo tam byl, jen jsem nemohla poznat, co tam dělá. Vlastně jsem viděla jen ten pohyb, a ten mi nic nepřipomínal. Nemohla jsem poznat, co znamená. Ani ty zvuky mi nic nenapovídaly.

Dlouhou chvíli jsem ten pohyb upřeně pozorovala, ale nic dalšího už se tam nedělo. Odhodlala jsem se tedy přiskákat blíž.

Uviděla jsem muže, úplně nahého, visícího za ruce a za nohy na provaze odněkud se stropu. Muž měl ruce i nohy za zády svázané všechny čtyři dohromady a od nich mu vedl provaz nahoru do tmy. Visel asi půl metru nad zemí obličejem dolů, tělo měl prohnuté do krutého oblouku, hlavu bezvládně svěšenou k zemi. Byl ale nepochybně při vědomí, protože občas nepatrně pohnul paží nebo nohou, ovšem bez jakéhokoliv výsledku. Jen se na provaze mírně houpal a pomalu otáčel kolem dokola. To byl ten pohyb, který jsem zpočátku viděla.

Pokusila jsem se přidřepnout na svázaných nohou k zemi, abych mu viděla do obličeje.

Byl to Radek.

Kdybych nebyla svázaná, vrhla bych se k němu, abych mu pomohla a vysvobodila ho. Musela jsem ale zůstat sedět na zemi. Nechtěla jsem upadnout na zem. Byla jsem ráda, že se dokážu udržet na svázaných nohou a že se dokážu aspoň nějak pohybovat. Nechtěla jsem se zase bezmocně válet po zemi. Přemýšlela jsem, co mám dělat.

Provaz mezi nohama jsem měla v téhle poloze napjatý a zabořený do těch nejcitlivějších míst svého těla tak hluboko jako ještě nikdy. Můj poštěváček jásal. Dívala jsem se na Radka a viděla jsem na něm jen jeho ptáčka. Visel mu volně k zemi, přímo z něj čněl jako jeho dominanta. Radek byl v poutech tak prohnutý, že na něm takhle zespodu nebylo vidět vlastně nic jiného než ten trčící ptáček. Visel dolů v takové poloze, že vypadal jakoby byl tvrdě postavený a v plné pohotovosti.

Jestli je opravdu vztyčený, jsem ale nemohla zjistit. Neexistoval způsob, jak bych se k němu v těch poutech mohla dostat. Kromě toho jsem si říkala, že bych v naší situaci asi měla myslet na jiné věci. Můj rozdrážděný poštěváček mi ale nedovoloval myslet na něco jiného. V poutech si ale musím nechat zajít chuť, to mi bylo jasné. Kdybych nebyla svázaná, uměla bych Radka osvobodit docela snadno. Jenže to by mne musel někdo napřed rozvázat. Radek by to uměl rychle, ale to by nesměl být sám svázaný. To nemělo řešení.

Radek zvedl hlavu, podíval se na mne a poznal mne. Nemohl to ale nijak dát najevo, protože měl ústa přelepená páskou a proto mohl vydávat jen nosem to kočičí mňoukání.

Bylo mi jasné, že je to na mně. Radek nemohl dělat absolutně nic, zatímco já se už přecejenom uměla trochu v těch poutech pohybovat. Co bych asi tak mohla těma svázanýma rukama dokázat? Radka neosvobodím, tak vysoko těma rukama za zády nedosáhnu. Jedině tu pásku s úst bych mu mohla strhnout. Víc nedokážu.

Stalo se.

Radek chvíli volně dýchal otevřenými ústy a olizoval si zalepené rty.

„Strč mně sem ty ruce!“ poručil si pak.

Pochopila jsem a nastrčila mu před uvolněná ústa svá drátem spoutaná zápěstí. Radek se do toho drátu zahryzl a hlodal a hlodal. Sice mi nebylo jasné, čeho tím chce dosáhnout, protože takové hlodáky neměl, aby jimi dokázal přehryzat drát, ale nechala jsem ho, ať se snaží. Stejně se nic jiného dělat nedalo. Jen to bylo dost únavné. Já těma rukama za zády nemohla moc pohybovat a Radek při každém sebemenším pohybu se začal na provaze otáčet a unikat mi z dosahu rukou a já ho nemohla následovat. Pak se mi ale podařilo rukama nahmatat jeho krk a přidržet si ho za hrdlo.

Ucítila jsem, jak se jeho krk v mé ruce napjal a prohnul, a pak jsem ucítila jeho ústa na svém zápěstí. Pak už to šlo lépe. Já jsem ho držela pod krkem a on zuby rafal do drátů na mém zápěstí. Mohla jsem ho držet za krk jen levou rukou, pravá mi v poutech trčela někam doprázdna. Tou jsem nenahmatala nic.

Zato tou levou jsem jasně cítila v prstech Radkovo vystouplé hrdlo a držela jsem mu ho jako klíště. Jeho krk se mi v ruce prohýbal, napínal a uvolňoval, ohýbal se a kroutil do všech stran, že jsem měla co dělat, aby se mi z ruky nevykroutil a já ho zase neztratila. Chvílemi jsem cítila na okraji dlaně i jeho usilovně pracující čelisti.

Pak se mi najednou zazdálo, že svírající tlak drátu na zápěstích nějak polevuje. Zdálo se mi to nemožné, Radek přece nemá místo zubů štípací kleště, ale skutečně už jsem mohla zápěstími v poutech trochu posunout. Drát mi sice pořád ještě držel zápěstí u sebe, ale už jsem jimi mohla pohybovat. Už jsem dokonce mohla zápěstím druhé ruky v poutech otočit a dosáhnout pravou rukou na Radkův obličej a krk.

Pomocí druhé ruky jsem teď mohla nahmatat, co mi tam Radek s těmi dráty dělá. Nepokoušel se je přehryzat, jak jsem se domnívala. Jen za ně zuby tahal na různých místech a tím mi je postupně ohýbal a uvolňoval. Už jsem mohla zápěstími v poutech otáčet docela volně. Pak jsem přestala tou druhou rukou Radkovi ohmatávat krk a zkusila jsem ji z uvolněných pout vytáhnout. Drát se mi bolestivě zadřel do kůže na hřbetě ruky, ale – podařilo se! Najednou jsem měla ruce volné!

Současně se mi tím uvolnil i provaz mezi nohama. Můj poštěváček zaprotestoval. Přišel o svoje potěšení. Najednou jsem pocítila příšernou touhu něco si do té otevřené rozmáčené brány vrazit. Radkův ptáček čněl vyzývavě do prázdného prostoru. Volnýma rukama už bych na něj mohla dosáhnout, a kdyby nebyl vztyčený, už bych ho mohla Radkovi i postavit, ale víc by zatím pořád ještě nešlo. Tohle nebylo ono.

Cítila jsem se tam dole mezi nohama strašně prázdná. Moje otevřená brána přímo zoufale volala po naplnění. Snad ještě nikdy v životě jsem netoužila tak strašně moc, abych tam něco měla. Aby se mi tam něco pohybovalo, nejmíň tak jako ten provaz, ale nejraději ještě mnohem víc a mnohem hlouběji. Musela jsem co nejrychleji osvobodit Radka, aby už konečně mohl do mne proniknout a důkladně mne nabodnout na ten svůj kůl.

Horečně jsem zápasila s uzly na Radkových provazech. Nemohla jsem se dočkat. Ze všech nejdřív povolil uzel na Radkových kotnících. Jakmile uvolněné Radkovy nohy padly na zem a Radek se mohl postavit, už jsem na nic nečekala a vrhla se na jeho ptáčka. Vzala jsem mu ho do dlaní a pilně hladila a masírovala, aby se co nejrychleji postavil. Radek se sice v první chvíli tvářil dost překvapeně, protože jsem mu nechala ruce svázané na zádech, jak jsem byla nedočkavá, ale rychle se přizpůsobil.

Vždycky vyznával názor, že je potřebné využít každé příležitosti, která se člověku nabízí, takže se mu ptáček vztyčoval docela ochotně. Jakmile byl jen trochu použitelný, rychle jsem se přitiskla k Radkovu tělu a na ten jeho kolík jsem se sama nabodla. Celým tělem mi projel tak nepředstavitelný příval slasti, že jsem nikdy ani nepomyslela, že bych mohla někdy v životě něco tak úžasného zažít. Na to jsem celou tu dobu čekala! O tom jsem celou tu dobu snila! Celé tělo se mi na Radkových prsou zkroutilo blaženou křečí.

Zarazila jsem si toho Radkova ptáčka tak hluboko do těla, jak jen to bylo možné. Cítila jsem, jak se mi snad všechny vnitřnosti v těle svírají rozkoší. Radek se mi v náručí prohnul do oblouku a zastrčil mi ptáčka do těla ještě hlouběji. Byl to tak fantastický pocit mít v těle něco tak nádherně pohyblivého! Začala jsem na Radkově ptáčkovi poskakovat jako divá, jak jen mi délka nohou stačila.

Radek spolupracoval jak mohl, prohýbal se a vlnil se mi v sevření mých paží jako užovka. Asi by mne také chtěl obejmout a přidržet, ale ruce měl pořád ještě svázané za zády. I když se kroutil a lomcoval vzadu pažemi ze všech sil, ruce mu dál zůstávaly bez užitku uvězněné na zádech. Veškerá iniciativa tak byla jenom na mně. To se mi ještě nikdy nestalo, a zjišťovala jsem, že se mi to docela líbí, když si mohu všechno řídit jen podle sebe a nikdo mi to nenarušuje nějakými svými touhami a potřebami.

Jak jsem objímala Radkovo tělo, jasně jsem rukama za jeho zády cítila, jak cloumá pažemi, jak napíná svaly, jak zápasí s pouty na zápěstích a jak se snaží roztrhnout je a vyrvat z nich ruce. Doufala jsem, že se mu to ještě dlouho nepodaří. Tohle byl báječný nový zážitek a já chtěla, aby trval ještě dlouho. Já si ho chtěla užívat co nejdéle.

Cítila jsem že mi Radkův ptáček dosahuje v těle stále dál a dál. Jistě, nacpala jsem si ho do sebe nedočkavě ihned, jakmile to bylo jen trochu možné, kdy ještě nebyl v plné kráse. Chápala jsem, že teprve teď dorůstá do plné velikosti, síly a pevnosti. Bylo to proto čím dál krásnější a krásnější. Jasně jsem cítila, jak mi v těle tvrdne a mohutní. Nechávala jsem si od něj míchat vnitřnostmi a nabodnutá na něm jsem se svíjela nekonečnou blažeností.

Nedokážu říct, jak dlouho to trvalo. Užívala jsem si tu nádheru a přála si, aby trvala věčně. Radek se svázanýma rukama měl asi jiné starosti, takže nepostupoval k vlastnímu orgasmu tak rychle jako jindy. Píchal do mne svým ptáčkem pilně a vytrvale jako poctivý pracovník, ale sám se nijak nenažhavoval. To jsem na něm poznala, natolik ho znám, abych uměla poznat, co prožívá.

V té chvíli mi to ale nijak nevadilo, že tu nádheru neprožívá se mnou. Aspoň to tak rychle neskončí, říkala jsem si. Aspoň si té nádhery užiji více a déle! Naštěstí Radkův ptáček zůstával stále plně akceschopný, stále tvrdý a pevný a neúnavný jako míchadlo kuchyňského robota. Prohýbala jsem se na něm a nechávala si od něj promíchávat vnitřnosti ve všech koutech těla a všemi směry. Radek neumdléval a vpředu obsluhoval mé tělo stejně usilovně a vytrvale jako se vzadu snažil osvobodit si ruce z pout.

Pak se najednou prohnul do oblouku a vypjal na špičky, takže mne nabodnutou na svém kůlu téměř vyzvedl do vzduchu, protože já tak vysoká nejsem. Vydal strašlivé zařičení a začal se tak divoce zmítat, že jsem ho udržela v náručí jen s vypětím všech sil. Jeho kůl mi začal řádit v těle tak divoce, až jsem z toho dostávala obavy. Za nic na světě jsem ale nechtěla o to přijít.

Držela jsem se Radka jako klíště a prožívala to jeho řádění jako tu nejbáječnější věc na světě. Naštěstí nehrozilo, že by Radek ve své extázi ze mne vypadl. O to už jsem se postarala a nalehla na ten jeho kůl plnou vahou těla. Navíc Radek má ten svůj kůl patřičně dlouhý, takže vypadnutí mi nehrozilo ať se Radek v mém náručí zmítal sebevíc. Zato teď mi ten kůl dělal v těle takovou paseku, až mi to málem vyráželo dech.

Pak se Radek pomalu uklidnil. Já pokračovala ve své krasojízdě na jeho kůlu dál, ale už to nebylo ono. Ten kůl už se mi v těle nepohyboval a navíc jsem cítila, že se citelně zmenšuje. Cítila jsem ho stále míň a míň, až ze mne vypadl docela. Byl konec. Když jsem Radka pustila z náručí, klesl na kolena a bylo vidět, že by nejraději klesl až na zem a zůstal ležet vyčerpáním, kdyby neměl pořád ještě ruce za zády přivázané k tomu provazu visícímu od stropu.

Takhle zůstal jen klečet na zemi se svázanými pažemi vyvrácenými za zády vzhůru a visícími za zápěstí. Nechala jsem ho chvíli tak, protože mi v těle ještě doznívala ta nádhera, kterou jsem právě zažila. Nebyla jsem v té chvíli schopná myslet na nic jiného. Kromě toho Radek je chlap, takže musí být schopen něco vydržet.

Ještě jsem si chvíli hrála rukou se svým poštěváčkem, abych si tu slast vychutnala do poslední kapičky. Podařilo se mi vypracovat si ještě jeden orgasmus a ještě jednou na chvíli pobýt v rajské zahradě. Pohled na zhrouceného Radka visícího za paže mi v tom nijak zvlášť nepřekážel. Teprve až když jsem byla toho blaha nasycená a brána mezi nohama se mi zavřela, začala jsem se zase věnovat Radkovi a rozvázala jsem mu ruce.

Ani se moc nezlobil. Ani už nechtěl ležet na zemi a odpočívat. Asi i jemu bylo jasné, že na to teď není čas. Bylo potřeba nějak se dostat odtud, než nás tady někdo najde.

Byli jsme ale oba úplně nazí, stále tak, jak jsme byli původně sami spolu odpoledne v lese. V tom stavu bychom těžko mohli chodit po ulicích a nebudit nežádoucí pozornost. Naše šaty zůstaly tam v lese a teď v noci nebylo možné jít je tam hledat. Museli jsme něco najít tady.

U stěn bylo i ve večerním šeru vidět několik typických plechových skříní, v jakých si obvykle pracovníci nechávají své soukromé věci, většinou právě oblečení. Skříňky byly sice zamčené, ale Radek našel v koutě železnou tyč a jednu skříňku vypáčil. V té jsme sice nenašli nic zvláštního, žádné šaty tam nebyly, ale hned v sousední jsme byli úspěšní. Byla tam kompletní policejní uniforma. A v další skříňce jsme našli druhou.

Dost nás to překvapilo, v takovéhle firmě bychom se nadáli ledasčeho, ale tohle bychom zde rozhodně neočekávali. Jediné, co nás napadalo, že asi nebudou pravé. Vyadaly ale dokonale.

Jiná možnost nebyla. Do něčeho jsme se obléci museli, tak jsme se navlékli do těch uniforem. Vyšli jsme z boudy jako dva policisté. Doufali jsme, že cestou nikoho nepotkáme, anebo že ve tmě nastávající noci nás nikdo nepozná.

Další potíž byla v tom, že jsme nevěděli, kam máme jít. Areál téhle firmy byl dost rozlehlý, všelijakých bud, ohrad a hromad všeho možného zde byla spousta a šipka ukazující k východu nikde žádná. Bloudili jsme areálem, ve tmě viděli jen pár metrů před sebe, a východ nikde. Už jsme ztratili směr, v bludišti cest a uliček bysme už určitě nenašli ani tu boudu, ze které jsme vyšli, a pořád jsme žádný východ nenacházeli.

Pak jsme ve tmě někde poblíž vedle nás zaslechli nějaký tichý hovor. Někdo tam byl. Podle hlasů nějací dva muži. V první chvíli jsme chtěli rychle uprchnout od nich co nejdál, aby nás neuviděli, ale pak jsme si uvědomili, že bez jejich pomoci se tady asi nevyznáme. Musíme se jich zeptat na cestu, rozhodli jsme se. Pustili jsme se tedy k nim.

Ti dva chlapi byli v pilné práci u jedné boudy. Byli jsme už hodně blízko, když si nás všimli. Jakmile nás uviděli, zařvali hrůzou, zahodili všechno, co měli v rukou, a dali se na útěk. Chtěli jsme běžet za nimi, abysme se zeptali na cestu, ale zmizeli nám ve tmě dřív, než jsme se stačili vzpamatovat z překvapení a rozběhnout se. Zůstali jsme tedy na místě a ze zvědavosti jsme se podívali, co tam dělali.

Na zemi tam leželo cosi železného rozbitého. Snad nějaký trezorek, tomu se to podobalo asi nejvíc. Mezi rozházeným nářadím se povaloval jakýsi kufírek. Když jsme ho otevřeli, užasli jsme. Naráz jsme si připadali jako v nějakém filmu. V kufříku byly bez ladu a skladu naházené balíčky pětitisícovek. Radek se rychle rozhlédl kolem sebe, komu asi patří, kdo po nás půjde, aby je dostal zpátky. Kolem ale bylo naprosté ticho a klid.

Ten kufřík určitě patřil těm dvěma, kteří utekli nepochybně před našimi uniformami, říkali jsme si. Asi to byli nějací amatérští exekutoři, kteří se také pokoušeli v téhle firmě zabavit, co se dá, co zde ještě zbylo. Jenže co teď s tím kufříkem? Nechat ho tady? Aby ho tady sebral nějaký jiný zloděj? Asi bysme ho měli někam odevzat, ale nevěděli jsme komu. Vzali jsme ho tedy s sebou, že s ním něco podnikneme zítra. Teď, tady v té tmě a v neznámé pofidérní firmě se s ním asi nic jiného dělat nedalo.

Naštěstí jsme si všimli, kterým směrem ti chlápci prchali. Tušili jsme, že ti asi velice dobře věděli, kde nechal tesař díru, a že určitě neprchali nikam jinam. Vydali jsme se tedy tím směrem a skutečně jsme rychle našli díru v plotě, kterou bylo možné se protáhnout ven.

Ocitli jsme se na ulici. Na nároží jsme si přečetli, jak se jmenuje, a dál už to bylo snadné. V nočních ulicích už jsme nepotkali nikoho, takže jsme v policejních uniformách dorazili domů bez dalších dobrodružství.

Tu firmu jsme už druhý den nenašli. V denním světle jsme se na té ulici nedokázali zorientovat, kterou z těch nespočetných děr v té řadě nejrůznějších ohrad a jiných pofidérních firem jsme v noci potmě vylezli. Zůstaly nám tedy na památku našeho dobrodružství dvě krásné divadelní policejní uniformy, se kterými si nevíme rady, co s nimi, a hromada peněz, s nimiž si naopak velice dobře víme rady, co s nimi.

Ale tak nádherné blaho, jaké jsem zažila tehdy s tím šéfovým provazem mezi nohama, to už se mi nikdy zopakovat nepodařilo. Radek to sice zkoušel jak nejlíp jsem mu to uměla popsat, jenže já to nevím. Já jsem si to tehdy neprohlížela. Nenapadlo mne, že to bude tak důležité.

Nevíte někdo, jak se to dělá?

Image by Arthur Halucha from Pixabay