Konečně nastal pátek. Po pěti náročných zářijových dnech, na doposud pro mne neznámé střední škole, jsem se už v myšlenkách viděl, jak s Markem, synem našich sousedů, jedeme na kole z domu rodičů na hrad Křivoklát.
Vítr pomalu pohupoval větvemi vzrostlých kaštanů a protřepával každý lístek křoví lemující cestu mezi školou a mostem vedoucím k autobusovému nádraží. Pomalu jsem se šoural zarostlým zeleným parkem rovnou k místu odjezdu autobusů.
Měl jsem spoustu času, jelikož můj autobus odjížděl ze zastávky až za hodinu. V hlavě jsem plánoval naši trasu, abychom k hradu dojeli v klidu a správně. Vyprahlá prašná cesta zahalovala mé bílé tenisky i ponožky do okrově hliněného oparu a já touto prašnou mlhovinou mířil dál.
Najednou mě cosi vytrhlo z přestav o výletu a vrhalo zpět do reality parku. Mráz přebíhající po mých zádech obracel můj pohled zpět. Avšak nikde nikdo v dalekém ani blízkém okolí nebyl nebo jsem ho tedy alespoň nezpozoroval. Pokračoval jsem dále parkem a blížil se k mostu.
Někdo mě sleduje?
Ale neustále mě něco nutilo se otáčet za sebe a zjišťovat, kdo se mě vlastně snaží sledovat a následovat. Ohlížel jsem se zas a znova a připadalo mi, jako by někdo pořád stál za mnou. Při každém ohlédnutí jsem však byl svýma očima přesvědčován, že se mi jen mé představy kalí rozum, jelikož za mnou celou dobu nikdo nešel.
Pocity se po několika krocích opět vracely a já nedokázal s klidem jít kupředu. Prázdnota parku mě nechala nakonec klidným a já pokračoval na most pro pěší přes potok. Zleva mě na jeho konci míjela dvě auta od zimního stadionu a já se rozhlížel na obě strany, abych mohl v klidu přejít na druhou stranu silnice.
Po betonovém chodníku na vzdálenějším konci jsem se blížil kolem místního bazénu k autobusovému nádraží a pozoroval holohlavého otce, který se svými dvěma dětmi mířil dovnitř aquaparku.
Dodávka
Když jsem odvrácenou hlavu vrátil opět zpět do směru chůze, všiml jsem si černé dodávky, která přede mnou začala přibrzďovat. Přední espézetka se cestou někde ztratila. Dodávka se leskla ve slunci jako by před chvílí vyjela z myčky. Vpředu seděli dva muži v černých tričkách s krátkým rukávem.
Za volantem seděl krátkovlasý muž s černou kšticí a spolujezdcova holá hlava se na slunci leskla stejně jako lak auta. Holohlavý muž, který neřídil, v ruce držel mapu a přes čelní sklo mě pozoroval. Odvrátil hlavu ode mne a řekl něco řidiči. Zastavili přímo u mne a spolujezdcovo elektrické okénko se spustilo dolů.
Ozval se mužný hluboký hlas: “Čau, hledáme cestu na Křivoklát. Jedeme tady tudy správně?”
Pootočil jsem svůj pohled do směru, který vede právě k hradu a chtěl upažením pravé ruky naznačit, že jedou opravdu správně, že tudy tam dojedou.
Než jsem ovšem stačil cokoli říci, otevřely se postranní dveře dodávky a dvě chlapské postavy v černém s černými kuklami stály přede mnou na chodníku a jeden z nich natáhl ruku držící nějaký bílý hadr a přitlačil mi ho k mé puse a nosu.
Nos rychle zaplavil divný chemický odér a já pocítil slabost v nohách, že se mi okamžitě podlomily. Sunul jsem se k zemi. Aniž by se mé tělo dotklo země, skončil jsem v rukách druhého muže s kuklou. Obratně mě naložili do nákladní části auta a já mlhavě jen slyšel, jak zaklaply za námi dveře a jak se auto rozjelo.
V zadní části dodávky nebyly sedačky. Jen široká matrace, která zabírala skoro celou plochu nákladního prostoru. Na mém těle, které jsem vlivem látky na hadru, kterou mi přikládali k nosu, nedokázal ovládat, cítil a vnímal, že jedna osoba sedí na mých nohách, zatímco dva páry rukou svazují mé ruce za zády.
Nedokázal jsem se hnout, cokoli říci nebo se bránit. Během chvíle jsem cítil, že mi neznámou gumovou věc nacpali do úst a upevnili vzadu na temeni hlavy, aby mě umlčeli. Mé nohy začali roztahovat a natahovat k rohům dodávky tak, že jsem na břiše dodávky měl nohy od sebe a kopíroval písmeno Y. Cesta probíhala houpavě.
Upevněn s nohami od sebe ke stěnám dodávky jsem se na matraci pohupoval ze strany na stranu a občas během jízdy, jako náklad, mi dávkovali znovu a znovu zápach chemické látky na bílém hadru pod nos, která mě opakovaně odrovnávala a dostávala do mdlob. Z podivného spánku mě trochu probrala tekutina, která mi stékala po hlavě, krku, rukou i nohou.
Vsakovala se do mého bílého trička a černých šortek i ponožek. I když ne plně vědom, jsem během chvíle zjistil, že na mne močí a hrozně se tím baví. Jeden z mužů mi nožem po bocích rozřezal šortky a strhl je ze mne.
Na zadku černých boxerek mi vyřízl díru, rukami ji roztahoval a někdo z ostatních mužů mi směřoval proud moče na moji díru. Smáli se a hecovali. Jeden z nich si zjevně oblíbil močení do mých vlasů a na hlavu. Jeho moč mi stékala do úst ucpaných roubíkem a já cítil její pachuť.
Snažil jsem se odvrátit tvář na druhou stranu, ale jeden z nich mi hlavu vrátil zpět a mne zasáhla další vlna proudu teplé moče.
Všichni se hlasitě smáli a někdo vypustil: “Jen chlastej, zmrde! Jen si dej! Užívej si to. Tos ještě nikdy neměl.”
Když ustrnulo jejich chcaní na mé tělo, celou dodávku zahalil klid. Ticho bylo přerušeno škrtajícími zapalovači. Matrace vlhla víc a více a moje zbylé oblečení také. Kolem mě se tvořily sloupy kouře z cigaret a já se kymácel ze strany na stranu na matraci, jako bychom jeli po nějaké lesní cestě.
Do kouřového ticha jeden z mých únosců pronesl svou otázku: “Co kdybych ho už teď vojel?”.
Ozývali se různé hlasy: ”Nechceš si počkat?, Stejně je to ještě daleko. Zamrdáme si už teď!” Někdo z nich na mne nalehl a šeptal mi to ucha: “Kundo, teď ucejtíš, jak mrdaji pořádní chlapi panenský zkurvený prdele. Neboj, užiješ si to a ještě se ti to bude líbit.” Kroutil jsem zmámený hlavou, vrčel přes roubík a snažil se z pout vyprostit. “Ale jooo!”: zašeptal někdo slizce do mého ucha.
“Vomrdáme ho s gumou nebo bez?”: pronesl jeden z nich do pléna.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: “Vem ho se šprckou, ještě není připravenej. Navostro si ho podáme doma.” Jeden z mužů přešel k mým roztaženým nohám a slyšel jsem šustění celofánu a gumové skřípání za mými zády.
Hned jsem ucítil tlak vzduchu na svém konečníku a zároveň mi stékalo cosi kolem řitního otvoru. Za houpání auto mi flusal na díru a prstem své sliny roztíral i uvnitř mojí zadnice. Snažil jsem se házet sebou ze strany na stranu, abych tomu zabránil, ale dva další muži mě zalehli a dali pokyn třetímu: “Dělej, teď můžeš. Teď už se nebude vzpouzet!” Druhý hlas mi do ucha šeptal: “Jestli nebudeš držet a nenecháš se mrdat, tak tě zmrskáme a pak ti je tam stejně narveme proti tvé vůli, že ti natrhneme prdel! Takže se nech pěkně omrdat, čubko.”
Jeden z násilníků se o mne opřel zády a slyšel jsem jak otvírá nějakou plastovou nádobu. Snažil jsem se stahovat obě půlky k sobě. Během chvíle jsem opět byl zasažen známým zápachem z hadru. Povolil půlky a během okamžiku jsem byl opět mimo sebe.
Z tohoto stavu mě pomalu probíralo pohupování po matraci a šílená bolest v díře. Chtěl jsem křičet a nemohl. Na chlapa, co mě právě mrdal, pomalu přicházel orgasmus.
Začal víc a drsněji narážet svůj vocas do mé díry a nahlas řvát: “Drž, ty kurvo, už budu stříkat. Udělám se v tvojí díře.”
Jak to dořekl, začal škubavě zarážet svůj ocas do mé díry, že se mi bolestí otevírala pusa dokořán, avšak křičet jsem nemohl. Auto pojednou zastavilo.
