Ozvalo se zapípání, odklopilo se víko spací komory a Petr se posadil. Rozespale se rozhlížel a vzpomínal kde je. Není divu, že se cítil zmateně. Po několika měsících v hibernaci se mu jen pomalu navracely vzpomínky, kam vlastně letí. Jeho úkolem byla návštěva mimozemské kolonie, se kterou Země ztratila spojení. Nebylo to poprvé, kdy došlo ke zhoršení komunikace s planetou, na které trvale žilo asi pět stovek osadníků. Petrovou pracovní náplní bylo prověřit systémy, zprovoznit a vylepšit spojení mezi kolonií a domovskou planetou.
Na misi letěl sám. Kolonie se nacházela ve značné vzdálenosti od Země a společnost nechtěla zvyšovat zbytečně náklady o větší loď a další členy posádky. Nepředpokládaly se žádné komplikace. Jeden odborně zdatný člověk v malém letounu je levné a elegantní řešení, jak celou trapnou záležitost se závadami na komunikačních systémech vyřešit.
Údaje v počítači Petrovi ukazovaly, že je téměř u cíle. Povrch planety byl uzpůsoben pro pobyt člověka bez nutnosti ochranných pomůcek.
Celá planeta se velmi podobala Zemi, jen na ní trvale panovalo příjemné letní počasí. “Jako na Havaji” zaradoval se Petr a začal se připravovat na přistání. Pracovní cesta se mu jevila jako jedna velká dovolená. Navzdory předpisům se rozhodl nesoukat do ochranného oděvu a vzal si na sebe pouze plážové kraťasy a bavlněnou košili. Nepodařilo se mu sice dosud navázat kontakt s cílovou planetou, ale tak proto sem přece přiletěl, opravit komunikační systémy. Dosedl na přistávací plochu a vyšel ven.
“Zdravíme pozemšťana” ozval se za ním náhle ženský hlas. Petr sebou leknutím trhl a otočil se za hlasem. Spatřil skupinku pěti žen,odhadem kolem třiceti let, které se k němu s úsměvem blížily. Na sobě měly lehké jednotné uniformy, zřejmě tedy pracovnice údržby. Trošku ho zarazilo, že v týmu vidí pouze ženy, ale neměl čas o tom více přemýšlet. Ženy ho těsně obklopily. Petr se roztřásl, aniž by věděl proč. To, co z dálky považoval za úsměv, jevilo se mu zblízka jako škleb šelmy na lovu. Pokusil se ustoupit, ale bez úspěchu. Cítil na sobě lačné pohledy, které hltaly jeho svalnaté tělo vylézající z pod košile. Oči těch žen ho přímo pálily v rozkroku. Začínal litovat, že porušil pravidla a nevyrazil raději v ochranném oděvu.
Jedna z žen k němu přistoupila a surově ho políbila. Lačně přejížděla rukama i rty po jeho těle. Petr se nezmohl na odpor, cítil, jak se proti své vůli vzrušuje. Pak ho něčí ruce svlékly, držely a žena s ním vášnivě lačně až hladově souložila. Po vyvrcholení zůstal jen bezvládně viset v rukách, co ho stále držely. Vyždímaný, slabý a dokonale zmatený. Vůbec mu nedocházelo, co se právě stalo. “Je nás zde 250 osadnic”. zašeptala mu žena do ucha. “Původní mužští kolonizátoři utekli na sousední planetu a vzali nám všechny dopravní prostředky, abychom je nemohly následovat. Jsi první muž po pěti letech. Budeš si tu žít jako král.” slibovala a svůdně mu olízla bradu. Petr ztratil vědomí.
Zazněl signál a Petr se posadil. Rozespale se rozhlížel a vzpomínal, kde je, právě se probudil z hibernace. Náhle zaslechl veselý ženský hlas: “Zdravíme pozemšťana”. Zavrávoral a svalil se zpátky na lůžko. Několik rukou ho zvedlo a jako loutku odvádělo do růžově nazdobeného pokoje. Těsně před dopadem na měkké lůžko mu bleskla hlavou myšlenka: ” Pokud neopravím ty komunikační systémy a nenavážeme spojení se Zemí, vyšlou další tým odborníků.” Doufal, že zásahový tým budou tvořit výhradně muži.
