I. Ošukaná Alice (dozvuk)
Zůstala jsem na všech čtyřech i poté, co Paní ustoupila.
Ne proto, že bych musela.
Protože tělo ještě nebylo hotové s tím obrazem.
V zrcadle jsem pořád viděla Alici. Rozhozené vlasy, zvednutá záda, prsa, která se houpala s každým zpomaleným nádechem.
Tvář lehce otevřená, oči lesklé – ne slzami, ale stavem.
Tělo bylo těžké. Ne unavené. Použité správně.
Každý sval věděl, kde byl, a hlava už se nesnažila to přehlušit.
Byla jsem ošukaná ne pohybem, ale významem.
Tím, že jsem zůstala v pozici, i když už nebyl důvod.
A to bylo nejintenzivnější.
II. Ponechaná na místě (připomenutí role)
Paní se ke mně vrátila tiše.
Neklekla si. Nesklonila se. Jen stála za mnou a já cítila její přítomnost jako pevnou linii v prostoru.
Položila mi ruku na záda. Ne hladivě. Vlastnicky.
„Zůstaň,“ řekla klidně.
Ten hlas nebyl rozkaz.
Byl to název role.
Zvedla mi hlavu, aby můj pohled zůstal v zrcadle.
„Tohle si zapamatuj,“ dodala tiše. „Tohle je tvoje místo, když jsi Alice.“
Nebylo v tom varování.
Bylo v tom ukotvení.
Její prsty mi sjely z krku na rameno a pak pryč.
Odstoupila.
Nechala mě tam.
S obrazem.
S tělem, které ještě dýchalo podle ní.
A já pochopila, že mě neponechala samotnou.
Ponechala mě v roli.
III. Návrat Marka (navenek)
Později – mnohem později – mi Paní dovolila vstát.
Neřekla stačí.
Řekla: „Můžeš.“
Ten rozdíl byl zásadní.
Zrcadlo jsem minula, aniž bych se na sebe podívala.
Alice zůstala tam. V tom obraze. V tom postoji.
Oblečení bylo obyčejné. Pohyby pomalejší. Tělo se přizpůsobovalo světu, který Marka potřebuje funkčního, ne otevřeného.
A přesto…
něco zůstalo.
V ramenou.
V chůzi.
V tom, jak jsem se vyhýbala pohledům.
Paní se ke mně naklonila, když jsem kolem ní prošla.
„Teď jsi Marek,“ řekla tiše, skoro mimochodem.
Krátká pauza.
„Ale Alice ví, kde je.“
Přikývl jsem.
A bylo to pravdivé.
Protože Marek se vrátil jen navenek.
Uvnitř zůstala stopa. Obraz. Role.
A já věděl, že až Paní znovu řekne to jméno…
Alice se vrátí okamžitě.
