Paní se nepohnula hned.
Stála přede mnou a dívala se dolů s tím klidem, který znamenal jediné:
že se dívá ne na pohyb, ale na výsledek.
Její ruka mi zůstala ve vlasech ještě chvíli poté, co jsem se zastavila. Nezadržovala mě. Jen si ověřovala, že jsem tam, kde mě chce mít.
„Dobře,“ řekla tiše.
To slovo se ve mně rozlilo pomaleji než jakýkoli dotyk.
Odstoupila a já zůstala klečet. Nehroutila jsem se, nesnažila se o kontakt. Čekala jsem. Dech se mi srovnal do měkkého, pravidelného rytmu.
Paní to viděla.
Vzala dildo s návlekem. Ne jako náhradu.
Jako pokračování.
Když si zapínala strapon, nedívala se na mě. Nemusela. Věděla, že se dívám já. Každý pohyb byl klidný, sebejistý, bez spěchu.
A já pochopila, že teď už nejde o to, co zvládnu.
Jde o to, kým jsem v tom obraze.
„Na všechny čtyři,“ řekla klidně.
Poslechla jsem okamžitě. Kolena na podložku. Dlaně pevně opřené. Záda rovná, boky přesně tam, kde mají být.
Ten postoj už nebyl cvičený.
Byl automatický.
Paní ke mně přišla zezadu. Necítila jsem její ruce hned. Jen přítomnost. Váhu. Směr.
A pak mi lehce zvedla hlavu.
„Dívej se,“ řekla.
Přede mnou bylo zrcadlo.
Neviděla jsem Marka.
Neviděla jsem žádný přechod, žádný rozpor.
Viděla jsem Alici.
Prsa, která se hýbala s každým nádechem. Krk natažený, ústa pootevřená, pohled lehce rozostřený, ale soustředěný.
Tělo, které bylo nastavené k použití, a přesto klidné.
Paní se postavila těsně za mě. Její ruce mi spočinuly na bocích – ne aby mě vedly, ale aby si zkontrolovala polohu.
„Tak,“ řekla tiše. „Takhle.“
V zrcadle jsem viděla, jak se obraz uzavírá.
Jak všechno zapadá.
Nešlo o pohyb.
Šlo o to, že jsem vydržela pohled.
Nepřestala jsem se dívat. Ani když se mi dech zrychlil. Ani když tělo reagovalo.
Protože jsem chápala, že Paní se nedívá proto, aby viděla mě.
Dívá se proto, aby viděla výsledek své práce.
„Vidíš?“ řekla klidně, skoro spokojeně.
„Tady už žádný Marek není.“
A měla pravdu.
V tom zrcadle byla jen Alice.
Na všech čtyřech.
S kozami.
S tělem, které přesně vědělo, proč je tady.
A já poprvé necítila stud ani odpor.
Jen hluboký, tichý souhlas s obrazem, který zůstal stát i ve chvíli, kdy Paní nakonec ustoupila.
Protože ten obraz…
už byl můj.
