Když Paní řekla, že dnes budeme pokračovat v tréninku, ještě jsem byl Marek.
Aspoň jsem si to myslel.
Měl jsem v ruce balík absorbčních podložek Fetish Pad. Černý, nenápadný, skoro až příliš praktický na to, aby byl erotický. Ale Paní se na něj podívala způsobem, který mi okamžitě stáhl břicho.
„Polož ji na gauč,“ řekla tiše.
Neptal jsem se proč.
Jen jsem poslechl.
Podložka zašustila, jak jsem ji rozložil, a přitom jsem cítil, jak mi běží po zádech ten známý mráz očekávání. Je to směšné – obyčejná absorpční vrstva a já mám pocit, že se připravuju na oběť bohům.
Paní to ví.
Její drobný úsměv mi to potvrdil.
„Lehni si.“
Udělám to. Na záda. Automaticky roztáhnu nohy, jak to po mně chce vždycky.
A ona stoupne nade mě, ruce v bok, a jen mě pozoruje.
Pomalé, hladové, vlastnické pozorování.
„Víš, proč ji dnes používáme?“
Hlas jí zněl měkce, což u ní nikdy neznamenalo nic bezpečného.
„Aby… nebyl nepořádek,“ odpovím tichým hlasem.
Paní se zasměje – tichounce, něžně, ale se špičkami oceli.
„Ne, Marečku. Protože když ležíš na ní, nemáš žádnou výmluvu. Žádný limit. Nic, co by tě chránilo.“
Nakloní se ke mně.
„Podložka je tu proto, aby ses už neměl kam schovat.“
A tehdy se to stalo.
Ta změna.
Její ruka mi sjela po hrudi.
Jenom přes tričko.
Nic víc.
Ale dotkla se mě způsobem, který mi vždycky přepne dech do jiného rytmu.
Dotek, který říká: tohle tělo patří mně.
„Sundej to,“ přikázala.
Tričko šlo pryč, a já byl najednou nahý jen z poloviny, ale psychicky úplně.
Paní sáhla na stůl a vytáhla breastplate — ta těžká, silikonová prsa, která mě už minule proměnila do něčeho, co jsem si nedovolil pojmenovat.
Když mi je navlékala, byla tichá.
A to je u ní vždycky znamení, že se něco důležitého děje.
Silikon sklouzl po ramenou.
Usadil se na hrudi.
Zatížil mě.
A já udělal tu hloupou chybu, že jsem se podíval dolů.
A v tu chvíli jsem přestal být Marek.
Prsa se mi houpala při nádechu.
Jako by tam patřila.
Jako by patřila mně.
Nebo spíš: jako bych patřil já jim.
Paní si klekla vedle mě, položila dlaň na moje silikonové ňadro a jemně ho stiskla.
Cítil jsem to víc v hlavě než na těle.
„Tak,“ řekla s klidem, který mě rozložil. „A teď… jsi moje Alice.“
A já… jsem to přijal.
Beze slov.
Beze vzdoru.
Jako pravdu, která se neodmítá.
Paní mi přejela bradou dvěma prsty, zvedla ji nahoru.
Tenhle drobný pohyb je pro mě spouštěč.
Když mě takhle drží, mám pocit, že mě vyrývá do nové podoby.
„Podívej se, kde ležíš,“ šeptla.
Podložka.
Černá.
Nehlučná.
Připravená vzít všechno, co ze mě udělá.
„Víš, proč tě chci právě tady?“
Zavrtím hlavou.
„Protože dnes už nebudeš řešit nic. Ani co se stane, ani co se stéká…“
Dlaní přejede přes silikon mého nového těla.
„…ani kdo vlastně jsi.“
Cítím, jak se mi stáhne dech.
Jak se mi ruce bezděčně položí k bokům.
Jak se celé tělo měkce podvolí.
„Alice,“ řekne Paní.
A pak ta věta, která mě rozbije úplně:
„Od teď budeš dělat přesně to, co řeknu. Podložka tě podrží. A já si tě vytvaruju.“
A já, ležící na černé ploše, s ženským tělem, které mi navlékla…
jen kývnu.
„Ano, Paní.“
A poprvé necítím stud.
Necítím mužství.
Necítím odpor.
Cítím jen to, že padám.
Do role, do které jsem byl přetvořen.
Do Alice.
A Paní se usměje tak, že mě to celé přesune z těla do hlavy:
„To je moje hodná holčička.“
A já vím, že příště nezůstane jen u prsou
— ani u podložky.
Image by Klaus Hausmann from Pixabay
