Se sestřenkou Kristýnou jsme byli od mala pořád spolu. Naše rodina trávily každý léto na chatě, všichni říkali, že jsme „jak bratr a sestra“, ale my to nikdy tak úplně necítili.
Ona byla drobná mladší blondýnka s výraznýma modrýma očima. Já, ten starší, co spíš předstíral, že nevidí, jak roste v ženu. V pubertě se to zlomilo. Všechno to „nevinné hraní“ bylo najednou až moc nabité. Líbání. Doteky. Prsty pod tričkem nebo kalhoty. A pak přišlo víc.
Víc, než by kdokoliv z naší rodiny unesl. Nikdo nic nepoznal, ale stačilo pár let a začalo to skřípat, hlavně když si našla nového kluka.
Svatba
Najednou byl s našimi hrátkami utrum, což mě mrzelo. Až na její svatbě před pár lety se to trochu zvrtlo. Věděl jsem, že mám poslední možnost. Byl to jeden z těch večerů, kdy se všechno před tebou rozpadá, ale zároveň to nechceš pustit.
Měl jsem pocit, že jestli něco neudělám, tak už nikdy nepocítím ten její pohled, který mě vždycky zapálil. Ona to věděla. V tom zmatku jsem ji stáhnul do prázdného kumbálu, nebyl tam ani strach, ani odpor.
Jen ticho, dech, a to staré napětí, které jsme oba roky zahrabávali. Když se o mě opřela v těch svatebních šatech, bylo to něco nepopsatelného. Bylo to zakázané až na dřeň, nabité emocemi, skoro až zoufalé. „Proč jen musíme být příbuzní?“ Mi neustále zní v hlavě. Pak to skončilo. Ona se vrátila k hostům.
Já se tvářil, jako by se nic nestalo. A nikdo nic nepoznal. Tato hezká chvilka už se nikdy neopakovala, ale rád na ni vzpomínám. Nikdo se to samozřejmě neměl dozvědět. Pořád na to myslím. Osud ale s námi měl jiné plány.
Odhalení
Po pár měsících jsme se potkali na rodinné oslavě. Přišel jsem tam s takovým tím vnitřním klidem člověka, co si myslí, že má všechny hříchy bezpečně zamčené někde hluboko. Kristýna přišla později, upravená, jinak, dospěleji, ale když mě viděla, ty oči.
Ten starý pohled tam pořád byl. Seděli jsme naproti sobě u stolu, nenápadný úsměv, odvrácené pohledy. Vibrovalo to, a pak přišel ten nečekaný zvrat. Teta Pavla, ta, co strká vždycky nos tam, kam nemá, nadhodila mezi řečí:
„Hele, Kristý, a tobě se na té svatbě vlastně co stalo? Někdo mi říkal, že jsi byla nějaký čas pryč. Dokonce prý s někým.“ Zastavilo se mi srdce.
Kristýna se zarazila jen na zlomek sekundy, ale já to viděl. Ten jemný šok, ten nádech navíc, drobné napětí v ramenou. Pak hodila úsměv a řekla: „Ale prosím tě, byla jsem tam stovka lidí. Kde, kdo se ztratil.“ Jenže teta pokračovala. „No, prý jste byli někde v kumbálu.
A spolu. Víš, jak ty drby jsou. Že bys tam byla s …“ A podívala se na mě. Zmerčil jsem periferně, jak její manžel Pavel, čerstvý ženich, zvedá obočí. A v tu chvíli to mezi mnou a Kristýnou lítalo jak blesky. Ne slova.
Jen to tiché: „Do prdele. Někdo nás fakt viděl.“ Její prsty se pod stolem lehce dotkly těch mých. Nenápadně, ale cíleně. Byl to dotek člověka, který se snaží říct: „Drž se. Nezpanikař. Jsem v tom s tebou.“
Pavel si toho ale všimnul a hodil po nás podezíravý pohled. Kristýna se podívala na mě tak upřímně, tak nervózně, až to bolelo. Protože to, co jsme udělali, nebyla jen úletová nadrženost. Oba jsme věděli, že to mělo něco navíc. Něco, co mezitím narostlo, i když to oba zakopáváme pod koberec.
Teta si usrkla vína a řekla směrem k celé tabuli: „No nic, já jen že jsem slyšela, že jste tam nebyli sami.“ A mrkla na mě. Bylo ticho, nikdo nechtěl nic říct.
Reakce
Pavel byl nejdřív v klidu, ale už mu docházela trpělivost. Po tetiném projevu přestal jíst a dýchat a do věci se vložil. „Co to má jako znamenat?“ utrousil tiše. Kristýna ztuhla.
A Pavlův pohled pak přeskočil na mě. Žádná maska, žádný úsměv, jen syrový, podezřívavý, až nepřátelský výraz. Jako by přemýšlel nad tím, jak mi jednu ubalí venku na terase. „Vy dva…?“ začal. Nedokončil to. Já se snažil udržet poker face, ale Pavel sledoval každý můj pohyb.
Každé mrknutí. Každé mikropohyb, co by normální člověk ignoroval, tak on ne. „Tak proč jste se na sebe tak podívali?“ pronesl ostře. Kristýna to zkusila zahrát do autu: „Prosím tě, Pavle, to jsou jen drby. Teta si vždycky něco vymyslí.“
„Jasně. Drby. A co ten dotek pod stolem? Myslíš, že jsem slepý?! Hele, jestli je na tom něco pravdy, tak to poznám.“ řekl tiše. „A věř mi, nechceš, abych to poznal.“ Pavel se zvedl, odsunul židli a řekl jen: „Jdu si zakouřit. A pak si promluvíme.“
Pavel se vrátil z venku po pár minutách, ale ty minuty stačily na to, aby se atmosféra u stolu úplně změnila. Sedl si, opřel lokty o stůl a chvíli jen zíral na Kristýnu. Nikdo jiný se neodvážil ani pohnout. A pak to přišlo: „Řekni mi pravdu,“ pronesl tiše.
Nebyl to křik. Nebyl to výbuch. Byl to chlap, který stojí na hraně a nechce spadnout. Kristýna zvedla oči. „Nic mezi námi teď není,“ řekla pevným hlasem. „Ale ano. Něco mezi námi kdysi bylo. A to je celé.“ „A proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se.
„Protože to bylo dávno před tebou, a protože se to vzhledem k našemu vzájemnému vztahu moc nehodí. Můžeme to prosím hodit za hlavu?“ „Dobře,“ řekl. „Tak to beru. Ale i tak je to nechutné, už se to nesmí nikdy opakovat!“ „Samozřejmě,“ dodala. Usmál jsem se. Trochu smutně. Trochu s úlevou. Tohle byl mezi námi definitivní konec.
