Klícka byla zamčená už šestý den.
Ne proto, že by to Paní nařídila pokaždé znovu.
Prostě se to stalo stavem.
Ráno jsem vstal tiše, abych sám sebe nijak nevyrušil. Tělo už se nesnažilo reagovat. Nebyl důvod. Dole bylo ticho, hladké prázdno, které se stalo normou.
Nahoře silikonová prsa, lehce stažená pod tričkem.
Dole růžová nub klícka, dokonale schovaná, jako by tam nikdy nic nebylo.
Alice.
Ne jméno.
Funkce.
V koupelně jsem si zkontrolovala zamčení – ne s nadějí, spíš ze zvyku. Klíček byl pryč. Samozřejmě.
Paní ho nosí jinde, než bych kdy dosáhla.
Na kuchyňské lince ležel lístek.
„Dnes uklidíš. Pomalu. Důkladně.
A budeš připravená.“
Nepotřebovala jsem víc.
Úklid má zvláštní rytmus, když jste zamčená.
Každý pohyb je uvědomělejší. Každé ohnutí těla jinak rozložené. Prsa se houpou, klícka připomíná hranice.
V hlavě je ticho.
Dělala jsem přesně to, co se ode mě čekalo.
Koupelna. Kuchyň. Prádlo.
Záchod – ten dnes byl v programu.
A pak čekání.
To je ta nejtěžší část.
Ne proto, že by byla nudná.
Ale proto, že v čekání se ukáže, kým jste.
Seděla jsem na gauči rovně, kolena u sebe, ruce složené v klíně. Kalhotky hladké, růžové. Žádná boule. Žádná připomínka mužnosti.
Jen tělo, které bylo připravené.
Když se ozval klíč v zámku, ani jsem se nepohnula.
Jen jsem zvedla hlavu.
Paní vešla klidně. Bez spěchu.
Kabát přehodila přes židli. Kabelku položila na stůl.
A pak jsem si všimla kalhot.
Byly tmavší, než když odcházela.
Nevěděla jsem, jestli si toho všimla, že se dívám.
Ale usmála se.
Ten úsměv byl tichý. Vědoucí.
„Tak,“ řekla a sundala si boty. „Vidím, že jsi byla hodná.“
Přikývla jsem.
„Ano, Paní.“
Přišla blíž. Stoupla si přede mě.
Já se automaticky narovnala. Ne proto, že bych musela.
Protože jsem chtěla být viděná správně.
Paní si mě prohlížela.
Prsa. Postoj. Kolena.
A pak se její pohled zastavil níž.
„Pořád zamčená?“
„Ano, Paní.“
Nepotřebovala kontrolovat. Věděla to.
„Dobře,“ řekla klidně. „To se mi líbí.“
Otočila se ke mně bokem a já znovu zahlédla ty vlhké kalhoty.
A něco se ve mně pohnulo – ne tělem, ale hlavou.
Takové to tupé, tiché bodnutí. Směs žárlivosti, vzrušení a vědomí místa.
„Víš,“ řekla, jako by mluvila sama k sobě, „on byl dnes docela… pozorný.“
Mlčela jsem.
To bylo správně.
„Ale ty,“ pokračovala a konečně se na mě znovu podívala, „ty jsi moje.“
Položila mi dva prsty pod bradu. Zvedla ji nahoru.
Ten dotyk mě vždycky rozebere víc než cokoli jiného.
„Podívej se na mě, Alice.“
Podívala jsem se.
A v jejích očích nebyla krutost.
Jen jistota.
„Klícka zůstává,“ řekla klidně. „Ještě dlouho.“
Polkla jsem.
„Děkuju, Paní.“
Usmála se.
A přejela mi dlaní po prsou – jen letmo, jako by si kontrolovala, že všechno je tam, kde má být.
„Připrav mi čaj,“ řekla. „A pak si klekni. Chci, abys tu byla, až se převléknu.“
Otočila se směrem k ložnici.
A já, zamčená, prázdná dole, plná nahoře a klidná v hlavě, jsem vstala a šla splnit povinnost.
Protože klícka už nebyla trest.
Byla to definice.
A Paní…
Paní se právě vrátila domů.
