JarynXXL
V tu chvilu se Riplejová probrala, ale né sama vod sebe. Byl to pohyb, cizí pohyb, kerej cítila na svym těle. Něco jí pomalu, ale nezadržitelně, stahovalo tričko s těla.
Táhlo to nahoru a tak silně, až se jí triko přešouplo přes hlavu. Vokamžik tma a pak bolest na roseknutým čele a náhly prudky světlo ju donutilo začít používat mozek, kerej ale jen pomalu spínal svý vobvody po předchozím pádu a prudkym nárazu.
A byl to chlad, kerej to urychlil! V nákladovym prostoru bylo vo poznání chladnějc, než v obytný části stanice a teď, jako by se jí tisíce ledovejch jehliček zabodlo do vobnaženy horní části těla. Nejvíce zespoda do prsou a bradavky se v tom chladu spřímeně natrčily. Co to je, co se to s ní děje? Ale stále nenacházela vodpověď.
Její mysl se vopět propadla do šedý mlhy a když znova procitla, uvědomila si, že leží na kovový podlaze a má na sobě pouze kalhotky. Co se stalo s jejím vostatním voblečením a botama? Ale kalhotky, jako by vobživly – napjaly se a začaly sjíždět dolů, přes stehna až ke kolenům. Co se to děje? To přeci nemůže bejt samo sebou? Prudkej chlad pocítila taky v vodhalený štěrbince, kterou teď už nic nechránilo. Zděšeně pohlídla ke svejm zdalujícím se kalhotkám, kerý se mezitím voctly na úrovni jejích kotníků…
Háky! Černý háky svíraly kalhotky z vobouch stran za gumu a prudce je sesmýkly s jejích nohou! Byla nahá! Úplně nahá! Neměla na sobě ani nitku a chlad se proto dotýkal bezvostyšně každýho místa na jejím těle! Kovová podlaha ju nejenom klačila, ale studila snad eště víc než vokolní atmosféra. Háky! Kde se tu vzaly? A tu jí to došlo! Nebyly to háky, ale černý hnusný chvějící se pařáty, kerý ji svlékly.
Ty pařáty už ale někdy předtím viděla – byly jí povědomý! Hlava bolela, ale mozek musel sepnout! A bylo to jako elektrickej výboj! Prudká bolest přivolala vzpomínku! Raděj by znova ztratila vědomí, ale už to tu bylo! Už věděla vodkud to zná!
S námahou se povotočila. Hlava a vlasy v jednom chumáči, přilepila krev k podlaze. Bolelo to a přesto se podívala. Druhý elektrický výboj ji propálil mozek! Uviděla to!!! Vlastně celou dobu se jí zdálo, že slyší u svýho ucha jakési podivné chrčení.
A byla to ona! Ta hnusná, černá, odporná a uslintaná tlama!
Řady zubů, kerý vypadaly, jako by se prohly v úšklebku, zatímco voči teho hnusnýho tvora posměšně sledovaly celou tu dobu ty pařáty, kerý ju slíkaly! Chtělo se jí zvracet! Celý dlouhý minuty svýho bezvědomí byla v náručí teho vodpornýho tvora. Tiskl se k ní vodzadu a slíkl ji úplně donaha. “Co po mně muže chtit?” ptala se sama sebe Riplejová. Vždyť před nějakou chvílí viděla tuto bytost tam dole, jak snáší vajíčka – hnusná vajíčka z kerejch se měly narodit eště hnusnější bytosti – a jedna z těch bytostí – jejich královna ji teď měla ve svý moci. Nechápala proč ji svlíkla.
Asi ji teď roztrhá a sežere! Připravila se na bolest. Místo teho pocítila pohyb na svý štěrbince. Nebolelo to! Spíše velice něžně šimralo! Ta bestyje měla v těch svejch pařátech jemnej cit! “Co ale po mně muže chtít? Je to královna, jen rodí další a na rozmnožování má někoho jinýho…”, to už ale Riplejová ucítila na svejchch nahejch zádech, přes černej satén s kerýho měla vobluda ušitý trenky, silnej klak.
Vobluda se chtěla rozmnožovat, ale bylo to úplně jinak…” Riplejová sebrala všecky síly, aby na vobludu vykřikla tu nejsprostší kletbu kerá ju v tu chvilu napadla: “Ty hnusnej voplzlej hermafroditu!!!”
Vobluda si teho ale vubec nevšimla a podle dalších pohybů si Riplejová uvědomila to nejstrašnější! Vobluda nechtěla rozmnožovat sama se sebou! Vobluda se chtěla rozmnožovat s ní!!!
Toto poznání dodalo Riplejové na síle, vytrhla se vobludě, kerá to nečekala a několika skokama se jí podařilo doběhnout a vsoukat se do mechanickýho nakladača, kerej stál vopodál. Zapla hlavní vypínač – všecky kontrolky se rozzářily. Voddechla si a vykročila v nakladaču k vobludě. Ta, nebo ten, či vlastně voni, se mezitim postavil, když ho masa nakladača přitiskla ke stěně stanice.
“No počké! Jak ty mně, tak já tobě!” vykřikla a využila vobludovy nehybnostě a zasunula mu vocelový prsty mohutnejch mechanickejch paží z vobouch stran za gumu jeho trenek a prudce přitlačila na knoflík spouštění. Trenky byly důle, stejně rychle a snadno, jak předtem její kalhotky.
Už se s něma nezdržovala – věděla že musí jednat rychle, než se voblud spamatuje. Přes konstrukcu nakladača a vovládací panel viděla jak se tam dole tyčí vobludův nestvůrnej černej penis! Bleskově nasadila vocelový prsty nakladača k jeho kořenu.
Vopatrně při tem sledovala digitální tlakoměr, aby to nepřehnala a nerozdrtila ho. Vobluda tento stisk úplně vodzbrojil. Stiskla posun – NAVRCH – a přerušila, až už předkožka skorem zakrejvala vobludův antracitovej žalud a pak – DULE a vopět přerušila, až se žalud tyčil v plný velikosti v záři elektrickýho vosvětlení. A pak přepla na autopilota a ten vykonával tytok pohyby bez vomrzení, nespočtukrát za sebou.
Voblud se pokoušel dostat svou tlamu přes konstrukci nakladača, ale zdálo se, jako by to dělal jen tak, na voko a pak přestal a stiskl svý rty a sípaje, začal s tý hnusný tlamy pořád víc slintat. Neuhýbal, poddal se pohybům autopilota a Riplejová si uvědomila, že voblud přiráží. Sama teď měla ruky volný, stála zeširoka rozkročená, cítila mezi nohama chlad, ale sama nemohla víc dělat. Nemohla? Ale baže mohla! Nejdřív jen tak, jako náhodou projela podél svý štěrbinky jedním prstem a skončila na svym poštěváčku, kerej se třásl chladem.
Dotek mu dodal tepla. Voblud její pohyby taky zaregistroval. S tlamy se mu vydralo silnější zachrčení a začal přirážat eště usilovnějc. Riplejová věděla, že se na ňu nemože přes nakladač dostat, ale že vidí přesně tam, kam se dotejkala svejma prstama.
Takřka provokativně se pousmála a ponořila do sebe více prstů a navzdoru chladu se začla před vobludem rozevírat. Na konstukci bylo cejtit, jak se voblud třese. Riplejová poznala, že se blíží vokamžik na kerej čekala a aby všecko urychlila, začala k vobludovi tiše, ale přesvědčivě, promlouvat. Věděla, že chlapa dovedou erotický řečičky pořádně nabudit:
“No vidíš ty zkurvysyne, jak tu stojíš jak tvrdý Y…”
Voblud jí nerozuměl, ale tón jejího hlasu ho viditelně vzrušoval. “Chtěl si mě tu mrdat, jak poslední kosmickou kurvu a teď tu stojíš jak školáček, kerýmu prvně honí spolužačka…” Riplejová spomalila pohyb autopilota.
“Tvuj hnusnej vojebanej čurák se ti chvěje a chtěl by se dostat až tam – no jenom se divé, jak až si ju roztahnu. Seš věčí, ale já su roztahovací. Nevim kam mrdáš sám sebe, nestačila sem si tě prohlidnout…, ale vim, že na tebe bych stačila ždycky! Na lickejch kosmickejch stanicích je ždycinky chlapů víc jak bab a podle čeho myslíš, že je při vstupních testech vybírají? Ty pojebeš sám sebe a posnášiš vajca, ale to je pořád jenom dvoječka a nebo vlastně jednoška, že? Ale když letíš v kosmický lodi, nebo seš někde na planetě a je nuda, co myslíš, že všici ti astronauti dělaj? Ano! Todle!” a voblud viděl, jak v ní mizí celá její ruka, až po zápěstí a pohybuje se podle rytmu autopilota, kerýmu ale Riplejová začla přidávat ceres!
Voblud stál zapřenej ramenama do futer nákladovejch vrat a vobě nohy do podlahy a měl je při tem silně roztažený. Stejně jako Riplejová, kerá je měla vod sebe, jak nejdál jí to povolovala kostrukca nakladača a zatím co se rozléhalo v celym nákladovym prostoru silný mlaskání – voblud se začal chvět. Riplejová byla zkušená astronautka a tak už byla připravena.
Voblud si ani neuvědomil, že zatímco ho dělá jednou rukou nakladača, tak druhou vopřela v blízkosti vovladání vrat, ale mluvit nepřestala: “No eště chvilu a ukážeš mi jak hustej a sametovej máš výstřik s tý tvý černý roury! Vytřu tě vetřelcu, uvidíš! Mužeš mě to klidně nastřikat do pusy, su na to zvyklá a nebo tady přímo sem – podivé, jak ju mám připravenou…” A voblud zareagoval přesně ve chvilu na kerou čekala. Stačily pak jenom dva, tři rychlý pohyby s páčkama na vovladači. Vrata za vobludem se rozevřela a neskutečně silná a prudká ejakuace ho vyrazila ven do mezihvězdnýho prostoru.
Cvak! Jen zatajit dech, a vrata se zavřely a pak počkat, až se amosféra zahustí. Až teď pocítila úlevu a sucho v krku. Zároveň si ale uvědomila, že mezi nohama má zato vlhko pořádně. Vytáhla si proto ruku a pohlídla na ňu. “Povedlo se mu to – miřil dobře – věděl kam – sviňa jedna!”
Chlad zasychajícího semene ju uvědomil, že ju prochlustnul pěkně vodspoda až navrch. Přizdvihla ruku, kerou vod teho měla celou a zvědavě přičuchla – pak si špičkou jazyka lizla. “Hmmm, skorem jak lický.” V ten vokamžik zatoužila být s jiným člověkem, nebo aspoň tvorem člověkovi podobnym! Nedaleko ležel Bišop a hejbal se – fungoval! Bohužel, ale jenom horní polovina těla…
Image by Sergei Tokmakov, Esq. https://Terms.Law from Pixabay
