JarynXXL:
Venkovní dveře krčmy U Parašutistů se otevřely do ulice a vypotácela se z nich do tmy postava. Okamžitě se jí zmocnil silný vítr a společně se sprškami ledového deště poodhrnul její plášť a odkryl tak dosti nuzné šatstvo i notně sešlapané, mnohokráte u příštipkáře opravované škorně.
Jediné, co působilo na tomto muži trošku solidním dojmem, byl krátký kordík, zavěšený u pasu. Muž si rázně narazil do čela lovecký klobouk s bažantím perem, co nejpečlivěji se zahalil do pláště a pak přešel klopýtavě přes ulici a namířil na Karlovo náměstí.
Byl to chudý student Martin. Před chvílí propil své poslední peníze a dokonce zůstal i něco dlužen. Stále ještě slyšel hospodského:
“Táhni k čertu!”
Stejné rozloučení slyšel také na koleji, odkud ho vykázali. Předtím ukončil několik semestrů, dařilo se mu občas si přivydělat nějaký peníz ve skladech se zbožím na okraji města, pak se mu ale přestalo dařit. Nešel daleko pro ostřejší slůvko a uměl ho říci pěkně nahlas a tak pro něj brzy nikde práce nebyla. Navíc byl podzim a v kapkách, které ho bodaly do tváře, byl cítit led. Předkloněn dopředu, zahnul doprava a kráčel po náměstí.
Neměl kam jít a proto ani sám nevěděl, proč zamířil právě na tuto stranu. Pronásledován stále silnějším větrem a deštěm, ocitl se před velkým temným domem na rohu. Dobře věděl, stejně jako všichni v okolí, co je to za dům a jak hroznou má pověst.
Avšak ještě na jaře, v tomto domě panoval živý ruch. Bydlel v něm podivínský doktor Faust, Johan Faust. Vědělo o něm, že je až neskutečně bohatý.
Přijížděli za ním kupci zdaleka a nabízeli mu své cizokrajné a mnohdy prapodivné zboží. A to co jiní kupují po špetkách, kupoval on po celých hrstech a platil vše výhradně zlatem, které prý si sám vyráběl. Dům se přes den jen hemžil sloužícími, jen se však setmělo, museli všichni odejít a v domě zůstával sám pouze jeho pán a to vždy až do druhého dne do rána a tak to šlo ze dne na den.
V noci pak byla vídat na tabulkách oken v horním patře silnou a podivnou záři a z komínů vycházel hustý a smrdutý dým. A v horkých dnech, kdy zůstalo pootevřené někde nějaké okno, pak zaslechli občas okolojdoucí monotónní mužský hlas, pronášející jakési podivuhodné litanie z cizích slov, jimž nikdo nerozuměl.
A tak to šlo až do onoho dne v Máji. I když to byl den, jako každý jiný ale navíc bylo krásně a teplo, hned od rána. Také noc byla teplá a v oknech nahoře opět zářila ona rudá záře a zněla znova ta podivná slova.
Krátce před půlnocí bylo slyšet, jako by se Faust s někým hádal, až křičel podivné příkazy, ale pak vše utichlo, až do chvíle, kdy zvony oznámily půlnoc a jako by někdo čekal, až dozní ozvěna posledního úderu a vše pak bude v nejhlubším tichu a tmě, až tu se nečekaně rozlehl z hloubi domu silný a šílený řev. A jen se rozezněl, tak přinášel všem strach a hrůzu, kdekoho probudil, aby pak náhle umlkl, stejně náhle jako se rozezněl. Někdo v něm prý dokonce poznal hlas doktora Fausta, jiní zase tvrdili, že to nemělo s lidským hlasem nic podobného.
Ráno pak museli nechat dům otevřít, byl zamčen zevnitř a klíč trčel v zámku. Poté prohledávali ve strachu dům, ale nikoho v něm nenašli. Zavolali strážníky, ale ti také hledali marně. Zjistilo se, že kromě Fausta v domě nic neschází. Dokonce oblečení, které měl toho večera na sobě, nalezli pečlivě složené na židli u jeho postele a noční košili nepoužitou, v nohách postele.
Pouze povlečení, peřina a polštáře byly rozmetány po pokoji neznámou silou. A v této ložnici, propojené s laboratoří, učinili jediný záhadný objev. Na podstavci z mramoru, který nechal nedávno přivézt doktor Faust z Itálie a do kterého nechal vytesat jediné slovo – ženské jméno – Markétka, tak na tomto podstavci stála ženská socha, vytvořená v životní velikosti z temného, lesklého kovu. Byla to mladá žena, či dívka oblečená v nádherných šatech, pečlivě sešněrovaná v útlém pase a tím, se zdůrazněným pevným poprsím v hlubokém výstřihu. Na hlavě se složitým účesem, pokrytým kovovou síťkou, jako z pavučiny. Nikdy předtím tuto sochu nikdo v domě nespatřil, ale protože se již dříve mluvilo o tom, že z domu vede podzemní chodba až do Podskalí k řece, aby tak mohly doktoru Faustovi přivážet a odvážet tajemné černé lodě záhadné předměty. Proto si mysleli někteří, že se tak dostala v onu noc do domu i socha, až na to, že s ní nebyl schopen nikdo na podstavci ani jen pohnout, jak byla těžká.
Všichni však záhy dům opustili a už v něm nikdo nepřebýval. Povídalo se, že je po nocích vidět, jak se v něm rozžehují svíce a zároveň zní z domu podivný, nevysvětlitelný zvuk, který rozechvívá dům a děsí všechny v jeho okolí. Říkalo se, že to pláče Faustova duše, která nemůže pro své hříchy opustit dům.
Martin stál přímo naproti a díval se do temných oken na patře a třásl se chladem. Začali bít půlnoc a s jejím posledním úderem bylo vidět, jak v domě vyskočily plaménky svíček a začaly znít podivné zvuky, jako by někdo rozřezával pilkou dlouhou mosaznou tyč a byla v tomto zvuku i jakási naléhavost a vzrušení. Ačkoliv zvuk chvílemi zanikal v chrčení dešťové vody, padající z chrličů na chodník, přece jen měl student pocit, jako by jej předtím už někdy slýchal, nemohl si ale vzpomenout, kde to bylo a co znamenal.
“Stejně mne za ním všichni posílali!”, pomyslel si Martin a přešel přes ulici.
Chtěl se však pouze přitisknout ke vratům, aby byl lépe chráněn, vrata se však otevřela, pod tlakem jeho těla. Student zahlédl uvnitř černé sloupy, lemující z obou stran průjezd. Vstoupil. Vítr za ním hned vrata zabouchl a tak se ocitl v hluboké tmě a v temné noci, nic nepomáhala ani dvě kruhová okna, nahoře, po stranách vrat. Martinovi se ve tmě podařilo, po několika krocích, nahmatat kliku. Stiskl, nebylo zamčeno a tak vstoupil dovnitř malé místnosti.
Okno ze dvora přece jen trochu odhalovalo jednoduché vybavení: ustlaná postel, kovaná truhlice a jedna židle. Zřejmě komora pro fortnýře. Martin zavřel dveře, zatarasil je truhlicí. Klobouk položil na židli, zatímco kordík opřel o bok postele, aby ho měl hned po ruce. Pak vklouzl, tak jak byl i ve škorních, do postele. Díky tomu že měl v sobě ještě stále dost truňku a také, že si přikryl hlavu polštářem a tak ho tajemné zvuky tak nerušily a umožnilo mu to tvrdě usnout.
Probudil se bezmála v poledne. Venku byl krásný, jasný den s modrou oblohou, vyčištěnou včerejším deštěm a zářící slunce, které pronikalo do všech pokojů a chodeb. A tak se student vydal na prohlídku domu. Do dveří s nápisem Laboratoř, se ale neodvážil, zato ve sklepeních kde si svítil zapálenou svíčkou, našel plno lahví vína a také sud ve kterém zbylo na dně něco kysaného zelí od loňska.
Zahnal tak trochu hlad a vynesl si něco lahví do komůrky a pil, dokud se nesvalil opilý na postel a tvrdě usnul. Probudil se, až byl opět bílý den. Měl sice děsivé sny, ve kterých se mu zjevily záhadné bytosti, a opětovně zněl onen zvuk. Že bylo ale opět slunečno a zvenčí byl slyšet ruch ulice, povozy, lidské hlasy, tak se nakonec přece jen odvážil vstoupit i do laboratoře. Byly to vlastně dvě propojené místnosti.
V první byly regály a plno křivulí a všelijakých nádob i nářadí. Ale i nádobky s chemikáliemi a různobarevnými tekutinami. Při stěně digestoř a velká výheň a zařízení na odlévání kovu a na stole kahan, který šlo zapálit. Vedle byla ložnice, nebo spíše knihovna s regály plných knih, ve které stála mohutná postel s temného dubu, se čtyřmi spirálovitými sloupky, držící nebesa z černého sametu, vyšívaného stříbřitými hvězdičkami. Martin se vždy při vstupu do každé místnosti díval s obavami na jejich strop, zda v něm nebude černý otvor, o kterém se povídalo v okolí. Ale stropy byly v pořádku, jen v laboratoři byl silně začazen.
U postele stála opravdu na podstavci krásná kovová dívka. Martin, který již předtím viděl venku na schodišti kovového bubeníka, který navíc vybubnovával poledne, nepociťoval ze sochy žádný strach. Dokonce se mu zdálo, že se obě podobají, jako by to byli sourozenci. Socha stála uprostřed, před dvěma okny a za ní mezi těmito okny byl zavěšený podivný barevný plakát a na kterém byla natištěná jakási hrůzná a podivná bytost, ale ta se bubeníkovi a panně vůbec nepodobala. Na plakátu četl student nápis: Iron Maiden a naspodu byly toho plakátu přišpendlené různě veliké lístky a papíry, popsané a pokreslené zřejmě samotným Faustem. Byly tu chemické a matematické vzorce a výpočty a záhadné nečitelné poznámky a také nákresy různých částí lidského těla – ženského těla a také ozubených kol a převodů a nejrůznějších táhel a pák, těm ale student nerozuměl.
Prohlížel si dívku zblízka a netušil, co to může byt za kov. Nikde nebyla žádná spára, ani nýtek. Zdálo se mu však, že vidí na rukou, ňadrech a obličeji žilky, značil se také každý vlásek a také řasy na zavřených očích.
Socha byla na podstavci a tak byla mnohem vyšší než Martin. Když se tak díval vzhůru, zazdálo se mu, jako by v jejích ústech zahlédl nějaký záblesk. Přenesl proto schůdky od knihovny a vystoupal po nich nahoru, až k obličeji sochy.
Panna měla pootevřená ústa, bylo vidět okraje pravidelných, drobných zubů a za nimi jazyk, ale bylo vidět až dál až do otvoru, který mizel hluboko v hrdle. Na jazyku ležela lesklá mince. Martin ji opatrně, za pomoci špičky kordíku, který nosil stále sebou, vysunul ven a zachytil do ruky.
“Non olet”, pomyslil si a že byl stále ještě den, tak spěchal do tržnice a nakoupil si to nejnutnější k jídlu.
Strach ho sice stále neopouštěl, přesto přenesl peřinu i polštář z komory do laboratoře na mohutnou, pohodlnou pohovku, potaženou starou rozpraskanou kůží. U výhně našel několik pytlů
dřevěného uhlí a kahan šel zapálit také a bylo zde také dost měděného nádobí a tak si mohl, poté co přinesl ze studny na dvoře ve džberu vodu, připravit i něco teplého a víno k tomu. Ne, nemohl si stěžovat. Výheň mu navíc pomohla příjemně vytopit místnost.
Ještě než se setmělo, pečlivě uzamkl dveře do
Faustovy ložnice. To bylo to místo, ze kterého měl největší obavy. Zavěsil si také na krk černý kovový křížek na kožené šňůrce, který koupil v tržnici od podivného, šikmookého cizince. A k tomu stále kordík při ruce. Večer pak po jídle posilněn, nebo spíše oslaben vínem, hluboce usnul, když si předtím, jako obvykle přetáhl polštář přes hlavu, aby nic neslyšel.
Dalšího dne, zase až za plného světla, vstoupil do ložnice, kde chtěl překontrolovat, zda něčím nebylo hnuto. Jaké však bylo jeho překvapení, když nalezl v Markétčiných ústech další minci.
Tentokrát ji vydloubl beze strachu malíčkem a spěchal na trh. A tak to šlo den po dni, měsíc, za měsícem. Markétka se stala jeho dobrou vílou, jeho přítelkyní. Dokonce ji už pokaždé, když si bral minci, políbil a děkoval sladkými slůvky.
Neodolal a hladil její ňadra stoupající z výstřihu a několikrát se mu zdálo, že v nich dokonce slabě slyší tlouci její srdce. Její šat však byl zároveň s ní odlit z jediného kusu kovu a byl jako kus oceli – chladivý, tvrdý a nepoddajný. Také pečlivě naskládaný krajkový krejzl na jejím hrdle byl na tom stejně.
A tak přešla i zima a začalo jaro a Martinovi se podařilo i něco ušetřit. Vína měl dost, na zahradě stihl sklidit ještě na podzim nějaké ovoce a denně nová mince mu umožňovaly žít si spokojeně. A tak si jednoho dne vyrazil k Parašutistům. Objevil tam své tři nejlepší přátele ze studií a to se ví, že je pozval k sobě na víno. Příjemně ho bavil jejich strach, který jim viděl v očích, když vstupovali do domu. A to ale v tu chvíli ani oni, ani on netušili, že je to právě rok, co zmizel záhadně doktor Faust.
Víno jim všem však postupně rozvázalo jazyky a rozjasnilo mysl.
Martin je prováděl všude po domě. Zde jeho přátelům vadila pouze spousta myší a krys, které běhaly po domě a sháněly si něco k snědku, zatímco překotně prchaly před světlem a novými příchozími. Martin na ně byl ale už zvyklý a ony na něj také.
Nakonec jim ukázal také Markétku. Tajemství s mincí však nevyzradil.
Když už byl hodně opilý, tak k ní vylezl na podstavec, objímal ji a líbal ji a představoval ji ostatním, jak svoji nevěstu.
Hrůznost místa, kde tak činil, ale i to, že se už setmělo, přimělo jeho přátele, aby se rychle rozloučili a spěchali pak přes náměstí a dál, aby posléze potopili své černé myšlenky do černého flekovského piva.
Martinovi však návštěva dodala kuráže, vydráždila mysl a nemohl pak, ačkoliv toho hodně vypil, usnout. Byl proto vzhůru i o půlnoci. S posledním úderem zvonů, rozsvítily se v celém domě samy od sebe svíce a vedle v ložnici, za zamčenými dveřmi, se ozvaly podivné temné údery, jako by něco těžkého padalo na podlahu. Pak bylo slyšet vrzat postel. Student se vylekal, myslel si, že se vrátil nějakou tajnou chodbou doktor Faust. Ale pak zazněly ony podivné zvuky, které už znal a které zněly domem každou předcházející noc. A byly to vzdechy!
Někdo vedle hodně trpěl! Přitom ale ty vzdechy naplňovala, kromě bolesti také vášeň, vášeň až do nepříčetnosti. Martin si zacpával uši, ale co se to tam dělo? Musel hledat odpověď.
Protože mu víno dodávalo odvahy, tak s kordem v ruce odemkl a pomalu vstoupil, strnul. Na podlaze se válely kusy kovového oblečení, spodní prádlo z nejjemnějšího pancíře, krejzl zaseknutý krajkou do dřevěné podlahy a Markétka sama nebyla na podstavci, ale ležela úplně nahá v posteli a pod zády měla nastlány
Faustovy polštáře. Jediná hořící svíce v místnosti stála na nočním stolku a její svit zaléval celou dívčinu postavu. Pohybovala se. Martin si myslel, že ho nevnímá, pak si ale uvědomil dvojici rudých teček vyzařujících z míst, kde měla dříve zavřená víčka. Měla je dokořán a sledovala každý Martinův pohyb. Martin, pak co udělal několik kroků, směrem k posteli, se opět zarazil a zůstal stát bez hnutí. Pohnula se dívka a vzala do levé ruky skleněný flakón a něco z něj nalila dolů pod bříško.
Pak flakón postavila vedle svíce a Martin tak z něj mohl přečíst: Olej na jízdní kola a šicí stroje. A až v tuto chvíli si student uvědomil, kde skončil olej. Panna si s ním zavlažila štěrbinku, proto, aby se tak prsty její pravé ruky mohly zasunout hlouběji dovnitř a pak s těmito prsty uvnitř, mohla jemně kroužit a dostávala se pak pomocí oleje stále hlouběji.
Olej měl i jiný smysl, tlumil zvuky, chřestění řady zubů ozubených kol a pastorků, které byly ukryté kdesi hluboko v kovovém těle a zněly z otvoru.
A tak přišla další dávka oleje a prsty hluboko zaryté, jako by si s nimi hodlala něco ze sebe vytrhnout.
Měla pootevřené rty, ty rty, které mu byly zvyklé přinášet každého rána peníz a ze kterých nyní zněl onen povědomý zvuk, stále silněji a naléhavěji. Ve zvuku přibývalo vzrušení a prostupoval celým domem, a který pronikal také Martinem. Až nyní si uvědomil, že jej slýchával od žen, se kterými prožíval občas chvíle rozkoše v dobách, kdy se mu ještě dařilo. Ale tehdy dával minci on. Svíčka, svým mihotajícím se oranžovým světlem, působila tak, že Markétka, kterou před tím už tolikráte líbal a laskal, když byla ještě nepoddajnou a studenou, mu teď začala připadat jako živá.
Její, oči dívající se přímo do Martinových, její stále silnější vzdechy a ty pohyby, nahoru a dolů. Ven a dovnitř. Vše začalo na Martina působit a on pocítil, poznenáhlu, ve svém těle silné vzrušení a nedokázal se pak tomuto ubránit a penis se mu vztyčil. Bylo poznat, že panna tento pohyb na jeho šatu zahlédla. Oči jí zazářily a s ještě větším úsilím se začala nořit do hlubin své štěrbinky. Olej k tomu vytvářel mlaskavé zvuky. V Martinově mozku se promíchal alkohol se vzrušením.
Přistoupil k posteli, až ho bočnice začala tlačit do holení. Ta bolest mu dělala dobře a jeho oči sledovaly už jen jediné místo, místo kde se ztrácely Markétiny prsty v hlubině. Vypadalo to, jako by štěrbinka byla živoucí, tvořená lesklou rtutí, nebo nějakou jinou jí podobnou substancí.
Poodstoupil a vyzul si škorně, odkopávaje je pod postel. A pokračoval pak spěšně ve svlékání, dokud nezůstal stát u postele nahý. A stáli tak tam oba, on i jemu! A právě jemu začala věnovat své nejžhavější pohledy. Její prsty přestaly kroužit a začala si je v prudkých pohybech zarážet stále hlouběji do sebe, jako by tak chtěla naznačit své nejvroucnější přání. Martin jí rozuměl.
Díval se na její dmoucí se ňadra, zvedající se bříško, tepající v chvějivém světle svíce. Našpulila svá pootevřená ústa, jako ku polibku, vytáhla ruku s prsty lesknoucími se od oleje a rozpřáhla zeširoka svou náruč, stejně jako rozevřela, co nejvíce, svá chvějící se, lesklá stehna. Štěrbinka mezi nimi se nenasytně chvěla a nastavila zeširoka proti Martinovi svůj temný otvor. Martin se naklonil nad postel, strhl z krku křížek, který mu překážel. Když tu, v celém domě, jako jediným dechem, zhasly svíce. A ve chvíli kdy byl celý dům ponořen v tichu a temnotě se ozval se z jeho hlubin příšerný řev, řev který pronikal až nahoru do vinohradských ulic, budil spáče, děsil ty, co nespali.
Řev, ve kterém byla strašlivá bolest, ale i úžasná vášeň, kterou vystřídalo neskutečné utrpení. Ti co jej slyšeli na vlastní uši, později tvrdili, že to byl člověk, jiní zase, že takhle nedokáže řvát ani zraněné zvíře. Ale jak se tento řev náhle ozval, tak náhle i umlkl.
Druhý den byla neděle a tak si Martinovi kamarádi, když se probudili, na něj vzpomněli a hlavně také na jeho víno. A že byl jasný den, tak za ním opět zamířili. Tloukli na vrata, nikdo se neozval. Nebylo zamčeno a tak vstoupili dovnitř. Volali, prohledali celý dům, ale nikde nikdo. Jen ve Faustově ložnici,
naházeno na zemi u postele, nalezli Martinovo oblečení a boty. Mezitím byl i jeho kordík a černý křížek s utrženou koženou šňůrkou. Veškeré povlečení,
polštáře a přikrývka byly rozcupovány a rozházeny po místnosti, všude leželo peří. Jedno pírko se dokonce zachytilo na nosánku kovové dívky a zářilo v paprsku slunce dopadajícího dovnitř okny.
Martin však nebyl nikde, zmizel stejně, jako před rokem doktor Faust. Jediným svědkem, byla mlčící kovová socha a ta mluvit neuměla, nebo nechtěla. Kamarádi přivolali strážníky, přišlo i několik bývalých sloužících a společně prohledávali dům. Proklepávali stěny sklepení i v místnostech, odtahovali nábytek od stěn, srolovali koberce, ale nikde nic nenalezli. Všichni se však shodli v jednom, že se v domě nic neztratilo
Jediné, čeho si ale jeho přátelé všimli, bylo, že tentokrát nezahlédli v celém domě ani jedinou myšičku, jedinou krysu. Všichni tito tvorové byli co nejhlouběji zalezlí ve svých děrách a prasklinách, kde se chvěli hrůzou a neodvažovali se vylézt ven.
Jedině tito tvorové totiž znali tajemství hrůzné noci, tajemství druhého ubohého lidského tvora, kterého v domě pohltila nenasytná díra.
