Eric se probudil někdy uprostřed noci. Kdo ví, co bylo tím důvodem, možná šramot kdesi v zahradě, hlasité zatroubení auta v ulici. Podíval se na budík na nočním stolku. Do tmy svítící písmena oznamovala 3:25 ranní. Měl ještě dost času na spánek, budíček v dětském domově byl až za tři hodiny třicet pět minut. Dostatek času k tomu ještě nabral sílu. Když se ale chtěl znovu zahrabat do peřin, znovu zaslechl ten zvuk, co ho ze sladkého spánku probral i předtím. Tiché ovšem ve ztichlém domě až nepřirozeně silné klepání na dveře.
V polospánku se rozhodl nočního návštěvníka ignorovat, ale otravné klepání neustávalo. Nezbývalo mu, než se vyhrabat z pelechu, projít dveřmi a zde poslepu odemknout dveře do svého pokoje. S vrznutím dveře pootevřel, do očí se mu zabodlo ostré světlo z jasně osvícené chodby. Zaclonil si oči dlaní a párkrát zamrkal, aby byl schopen alespoň rozeznat nočního návštěvníka. Rozcuchané vlasy, stejný postoj, jen krvavé oči, které se na něj teď dívaly, jako kdyby ho Lewis, jeho dlouholetý rival, chtěl sežrat jako půlnoční svačinku.
Kdysi byli kamarádi, ale v momentě, kdy byl Eric permanentně vyzvedáván nad svého kamaráda, který vypadal téměř identicky až na hnědé až rudé oči, se vše změnilo. „Lewisi… je půl čtvrté ráno… co chceš?“ dostal ze sebe Eric rozespale a pootevřel rty, aby si mohl zívnout, každopádně k tomu nedostal příležitost. V jeden moment se chystal svou kopii poslat do háje, v ten další se ho od sebe snažil odstrčit. Nechápal, jak se to stalo, ale náhle světlo z chodby v důsledku zabouchnutí dveří zmizelo. Za zády cítil studenou zeď, což byl jasný protiklad k Lewisovým rtům, horkým rtům, které se s náruživostí třely o ty Ericovo.
Nemohl ho odstrčit ani, kdyby chtěl, chlapec před ním měl moc síly, jak mu tiskl jeho vlastní dlaně vedle své hlavy. „L-Lewisi!“ vyjel po něm poplašeně, když se útočník stáhl, aby se trochu nadechl. I Ericovi se prudce zvedal hrudník, tváře chytly tmavší odstín červené, když si uvědomil, že se mu to nejspíš líbilo stejně jako Lewisovi. Nechápal to. Jak… jak by se mu mohlo líbit něco tak násilného a to zrovna od Lewise? „Pusť mě,“ i přes to zjištění sebou nepřestával v železném sevření cukat, aby se mohl osvobodit. Lewis se je zle usmál, než se k němu zase naklonil a spojil jejich rty v hrubém polibku. Využil faktu, že Eric se pokusil nahlas protestovat, a pronikl svým jazykem mezi jeho pootevřené rty. Hbitě prozkoumával každé zákoutí jeho pootevřených rtů a příjemně ho překvapilo, že se Eric nebrání tolik jako na začátku.
Aniž by tedy pustil ruce tmavookého, aniž by přerušil polibek, se začal pomalu sunout k posteli, ve které Eric ještě před chvílí klidně spal. Šťouchnul do Erica, aby se musel naznak svalit na matraci, on sám si na něj sedl obkročmo. Chlapec pod ním měl tedy možnost pocítit jeho začínající vzrušení a lehce znervózněl. Teď měl možnost se bránit, Lewis mu už ruce nedržel. Tak proč jen klidně ležel, zatímco si druhý stahoval košili na spaní, a jednoduše mu jednu nevrazil?
Nechápal to, nerozuměl tomu. Neměl rád ten pocit, nesnášel ho, nenáviděl, ale teď se na něj nedokázal soustředit. Jakmile byl Lewis zbaven svršku svého oblečení, opět se dal do práce na svém společníkovi. Sklonil se k němu a jazykem zkoumavě přejel po jeho ušním lalůčku. Spokojeně se usmál, když se Eric pod ním spokojeně zachvěl a naklonil hlavu na stranu, aby se mu dostalo lepšího přístupu. Hned na první pokus odhalil jeho slabé místo. Proto se tam také chvilku zdržel – Ericovo ucho neušlo ani jeho zubům, rtům, což ho nutilo rychle dýchat, aby ty příjemné pocity dokázal nějak ukočírovat. Jen u ucha se ale Lew nezastavil.
Přejel rty přes jeho krk, zastavil se zde a přisál se na jemnou kůži rty, aby druhého chlapce označkoval. Šikovné prsty sklouzly k lemu Ericova trička a Lewis se od něj odtáhl, aby mu tričko přetáhl přes hlavu. Nijak neváhal, opustil rty oblast jeho krku a přes klíční kost se přesunul k jedné z Ericových bradavek. Jen co se jí zlehka dotknul jazykem, ucítil, jak se Ericovo tělo napjalo, z jeho rtů se vydralo spokojené zavzdychání a sevřel prostěradlo v pěst. Proto pokračoval, opečovával ji jazykem, rty, zlehka zuby.
Druhou neopomněl sevřít v prstech a užívat si tak Ericových hlasitějších vzdechů. Oběma dvěma začínala být látka boxerek nepříjemná, ale když se Ericovi prsty přesunuly k lemu těch svých, dočkal se od Lewisa nepříjemného zavrčení. Nesnesl v posteli jakoukoliv iniciativu od toho druhého, což mu dal dostatečně najevo silným skousnutím jeho bradavky. Po bolestném zakňučení nezbylo Ericovi nic jiného, než zase sevřít v rukou prostěradlo a počkat, než mu je jeho útočník stáhne sám.Ten neměl potřebu nijak prodlužovat jejich strádání v přebytečné látce, poslední jejich oblečení brzy skončilo na zemi vedle košilí. Lewis si ale nevšímal asi největšího Ericova problému, který nutně potřeboval uvolnit, místo toho dál laskal tělo pod sebou. Rty přejel přes břicho, zastavil se u podbřišku, dokud se přesunul na vnitřní stranu stehen.
V ten moment už z Ericových rtů vyšel tichý sten, v zádech se prohnul jako luk a zvrátil hlavu dozadu. Pokrčil nohy a roztáhl je, aby dal Lewisovi najevo, co nejvíc potřebuje. Že ho potřebuje cítit uvnitř svého těla, co nejvíc. Lewis se jen spokojeně usmál. Vždycky všichni podlehli. Rty se přesunul k jeho péru. Neodpustil si, aby na něj napřed škádlivě nedýchl, ale když se Eric nadechoval k tomu, aby se ohradil, přejel lehce po jeho ztopoření jazykem.
To už ze sebe Eric nedostal ani slovo. Druhý začal s intenzivním olizováním Ericovy chlouby, který ze sebe jen dostával zvuky, o kterých netušil, že je schopný ve svých hlasivkách vytvořil. Až po nějaké chvíli hraní si s jeho kamarádem dole Lewis usoudil, že to stačí, a konečně pohltil jeho délku do svých nedočkavých úst. Nasadil ani rychlé ani pomalé tempo, ale takové, aby si oba dva stačili vychutnat, co se to právě teď děje.
Tohle netrvalo moc dlouho, ale Lewis nechtěl aby Eric vyvrcholil předčasně. Jak už se během své činnosti přesvědčil, výdrž nebyla jeho silnou stránkou. Pár vteřin si užíval zmateného pohledu Erica, než k němu natáhl své prsty a jemně mu pootevřel ústa, aby se do nich dostal ukazováčkem a prostředníček. Eric rychle pochopil, jazykem si začal s prsty ve svých ústech pohrávat a slinit je tak, aby příprava proběhla rychleji a bezbolestněji. Lewis se jen mlsně olízl.
Pohled na to, jak Eric víc jak ochotně sliní jeho prsty, aby do něj mohl proniknout, pošpinit ho zevnitř – člověk, kterého se vždycky snažil překonat, dohnat ho, ponížit, pod ním bude za chvíli sténat jako laciná děvka. Po chvíli usoudil, že už to stačí, opatrně vyndal prsty z jeho úst a přetnul pavučinku slin, která se k nim od rtů Lewise táhla. Vypodložil si jeho bedra polštářkem a víc mu roztáhl nohy, než se přesunul k jeho vstupu a jedním prstem do něj pronikl.
Jakkoliv se doteď zdálo, že k Ericovi něco cítí, Eric teď na vlastní kůži poznal, že v tomhle žádné city nejsou. Bylo to jeho poprvé, potřeboval by víc času na to se uvolnit, ale na to Lewis nedbal. Místo toho už po krátké chvíli přidal jak druhý, tak i třetí prst a Ericovi nezbylo nic jiného, než se té bolesti spojené se zvláštním potěšením a nepříjemným pocitem přizpůsobit. Lewis totiž nic nedbal na jeho spíš bolestné kňučení, když vytahoval prsty z jeho těla a nahrazoval je svým nemalým ptákem.
Eric pevně sevřel oči k sobě a snažil se to nějak ustát, ovšem v ten moment se už Lewis se slastným sténáním dával do pohybu, nehledě na to, že muž pod ním není připravený na objem jeho ztopoření. Pokojem se brzy rozléhal dvojí zvuk – spokojené sténání a tiché kňučení spojené se slzami na tváři tmavookého. Ten se cítil slabý, poražený, zostuzený.
Jako slabochovi mu tekly slzy, cítil jen strašnou bolest ve svém nitru, zatímco Lewis si jednou v životě připadal jako král – Eric se s trhnutím probudil na posteli. Přejel si prsty po těle, byl oblečený, v pořádku, na svém krku necítil žádnou lehce bolestivou značku od Lewisových rtů. Tázavě se podíval na hodiny. Málem se mu ovšem zastavilo srdce, když spatřil, že hodiny ukazují 3:25 a pokojem se ozvalo klepání typické pro Lewise…
