Roman vyndal z trouby makové buchty a oprášil si zástěru. Miloval vaření. A zejména pečení. Nejen buchty a koláče. Jeho chloubou a specialitou byl domácí chléb. Roman byl vynikající kuchař a dobře to věděl. Rád se svými výtvory chlubil. Protože žil sám, nosil sousedům, kamarádům i kolegům do práce. Těšilo ho uznání a zároveň pocit, že ostatním skutečně chutná. Rád dělal lidem radost.
V zaměstnání se ale Roman nikomu nepřiznal, že rád vaří. Obával se, že se stane terčem posměchu. Věděl, že problém je v jeho hlavě. Spousta mužů přece vaří, nejslavnější šéfkuchaři jsou převážně muži. Nedokázal se však smířit s představou, jak on, statný muž, si v převážně ženském kolektivu vyměňuje s kolegyněmi recepty.
Vymyslel si proto důvěryhodné krytí. Všem tvrdil, že vaří a peče jeho přítelkyně. Každý pátek na poradě se znuděným výrazem rozdával buchty a koláče či jiné domácí speciality. Prý přebytky od partnerky, které už doma nikdo nechce. V duchu se však tetelil radostí, když viděl, jak si všichni pochutnávají. Přítelkyni sice neměl, ale ať si ostatní myslí, že ano. Aspoň si nechají narážky, že je divný.
Spokojenou páteční náladu narušila prostořeká kolegyně. Přes zbytek koláče v ústech na Romana vesele zašveholila. “Ta tvoje je výborná kuchařka. Ale nikdo z nás ji nezná. Proč před námi ten svůj poklad skrýváš? Přiveď nám ji někdy ukázat. Třeba příští čtvrtek. Máme přece domluvený ten večírek. Doufám, že jsi nezapomněl a přijdeš. A rovnou ji vezmi s sebou. Aspoň se nebudeš vymlouvat, že tě s ženskými nepustila.” kolegyně se hlučně zasmála a olízla si z prstu zbytky marmelády.
Roman zesinal. Žil už dlouho sám, rodiče navštěvoval jen párkrát do roka. Vlastně mu to celkem vyhovovalo. Rád by sice poznal spřízněnou duši, ale než dívku nemilovanou, tak raději žádnou. Se svou poslední přítelkyní žil skoro pět let.
Byla hodná a měl ji celkem rád, ale nějak to mezi nimi nejiskřilo. Později si připustil, že si ji našel pod tlakem okolí. Strašně se mu ulevilo, když ho tenkrát opustila kvůli jinému. Zatím se mu nedařilo potkat ženu, která by ovládla jeho srdce.
Toho dne si Roman chystal večeři a hluboce přemýšlel. Pak dostal konečně ten správný nápad. Sežene si dívku na inzerát. Představí ji na večírku. A udělá to hned, než ho opustí odvaha. Odstrčil talíř, umyl si ruce a běžel k počítači. Sepsal inzerát, a teprve potom se šel spokojeně najíst. Vytvořil dokonalý plán.
Rande pojme odlehčeně. Dívku, která mu odpoví, požádá o doprovod na večírek. Pokud mezi nimi nevzniknou hlubší sympatie, nabídne jí přátelství. S ženským kolektivem má bohaté zkušenosti, umí ženy oslnit správnou směsí citlivosti, šarmu a smyslu pro humor.
Roman nepochyboval, že zvládne okouzlit i dámu dosud neznámou. Představí ji kolegyním a bude mít od nich klid. A třeba zrovna tahle bude ta pravá družka pro život.
Stanovit rande na prvního máje připadalo Romanovi jako příhodný nápad, zároveň romantický i vtipný. Sejdou se pod největší třešní na náměstí u parku. Dostatečně na veřejnosti, aby se dívka z inzerátu nebála přijít a přitom klidné místo s trochou soukromí.
Když by vůbec nenašli společné téma rozhovoru, může Roman prolomit rozpačité ticho zdvořilým polibkem na tvář pod třešní. Pak se dívka určitě rozpovídá. Z několika dopisů, co si vyměnili, ale Roman neměl strach. Očekával jemnou a citlivou duši.
Roman se v dobrém rozmaru ubíral náměstím. Zatím se vše dařilo podle plánu. Vypravil se včas, což u něj nebývalo úplně zvykem, slunce prohřívalo den na příjemně jarní teplotu. Roman pln očekávání se blížil k třešni. Na lavičce spatřil záda sedící osoby s krátkým účesem.
“Dobrý den, já jsem Roman.” představil se, když přistoupil k lavičce.
Osoba na lavičce vstala, otočila se a napřáhla k němu ruku. Pak se pro Ivana na chvíli zastavil čas.
Hleděli si do očí, jejich ruce se blížili k sobě zcela nekontrolovaně. Roman sevřel nabídnutou ruku, pevně ji držel a nechápal, co se s ním děje. Rozechvělá kolena, sevřený hrudník, stál hypnotizován pohledem osoby. Osoba konečně promluvila.
“Ahoj, jmenuji se Ivan.” představil se Romanovi s milým úsměvem.
Roman se vzpamatoval, pustil Ivanovi ruku a zeptal se:” Proč tu není Ivana? A kdo jste vy?” “Ivana přijít nemohla. Ale jsem tu já.” pravil Ivan a odmlčel se.
Roman nevěděl co dělat. S tímto scénářem nepočítal. Čekal z dopisů sympatickou Ivanu a místo ní tu stojí cizí muž s nádherným hlasem, hlubokým pohledem, roztomilým úsměvem. Pak se zalekl vlastních myšlenek.
“Co se to se mnou sakra děje?” ptal se v duchu Roman sám sebe.
Ivan ho mlčky pozoroval, a pak prolomil trapné ticho. “Když už jsme se sešli pod třešní, je škoda to nevyužít.” Přitiskl svá ústa na Romanova a dlouze ho políbil.
S Romanem se zatočil svět. Vůbec se nebránil, nemohl se ani hnout. Cítil, jak neznámý jemně saje jeho rty. vniká jazykem do Romanových úst a nevynechá uvnitř žádné místo. Po chvíli se Ivanova ústa oddálila.
“Promiň”, pravil omluvně: “Byl jsem si z tvých dopisů celkem jistý, že jsi jako já. Ale jestli jsem se zmýlil, hned přestanu.”
Roman neříkal nic. Vzal do dlaní Ivanovu hlavu, přitlačil jeho ústa na své rty a vnořil jazyk hluboko do Ivanových úst.
Roman pevně objímal Ivana a vášnivě ho líbal. V rozkroku začal cítit silné napětí. Veškerá dávno potlačená sexuální energie se náhle probudila a drala se ven. Pochopil, že už moc dlouho nevydrží. “Chci tě.” zašeptal Ivanovi: “Teď hned a tady. Máš poslední šanci odejít, pak za sebe už neručím.” Místo odpovědi se k němu Ivan ještě pevněji přitiskl a pohladil ho po zadku. Opustili tedy prostor pod třešní a přesunuli se hlouběji do parku. Ukryti za hustým šeříkovým porostem padli oba muži do trávy a začali ze sebe roztouženě strhávat oblečení.
Roman se náhle zarazil. “Co je?” podivil se Ivan.
“Jestli nechceš pokračovat, tak mi to řekni. Budu respektovat tvé hranice.”
“Chci tě, v tom problém není.” ujistil ho Roman rychle: “Já jen, no, ještě nikdy jsem nebyl s mužem.” Ivan nevypadal, že by ho sdělení vyvedlo z míry. “Dobře, tak já tě povedu. Ničeho se neboj. Je to zpočátku trošku nezvyk, ale budu jemný. Důvěřuj mi.” a začal Romana znovu líbat po celém těle.
Roman už byl vzrušením nepříčetný. Připadalo mu, že ho Ivan schválně dráždí. “Už. Prosím.” zaskučel Roman. “Nebuď nedočkavý.” usmál se na něj Ivan a olízl mu bradavky. Roman už skoro nevnímal.
“Buď hned nebo na tebe skočím.” skuhral a sápal se na Ivana.
Ivan jeho útok s úsměvem uzemnil. Přetočil Romana na bok, kolenem mu přidržel kopající nohy a strčil mu do zadku prst. Roman vyjekl překvapením a přestal se mrskat.
Ivan začal prstem v Romanově konečníku pohybovat. Zkrotlý Roman poslušně následoval rytmus jeho prstu pomalými pohyby těla.
Náhle ucítil v zadku mazlavou hmotu. “Vazelína.” vysvětlil Ivan a pokračoval v pohybu prstem.
Náhle Romana volnou rukou objal v bocích a důrazně ho přitiskl k sobě. Vytáhl prst a opatrně začal zasunovat do Romanova konečníku svůj penis. Pohyby teď byly mnohem intenzivnější. Ivan konečně přirazil a Roman vykřikl. A znovu. Ivan přirážel a Roman už nevnímal nic než úžasné pocity vrcholného štěstí.
Oba muži se zmítali tělo na tělo v dokonalém souladu. Ivan kromě přirážení Romanovi dlaněmi hnětl koule. Roman už nevydržel. Křečovitě se vzepjal a začal stříkat. Jeho tělo sebou ještě několikrát zaškubalo a pak se svezl do trávy v naprostém uvolnění. Téměř ve stejném okamžiku dosáhl vyvrcholení i Ivan.
Roman s Ivanem leželi vedle sebe, ve svém malém ráji, obklopeni šeříkem. Drželi se za ruce a opět si hleděli do očí. Nemluvili. Nebylo třeba slov. Něco takového Roman nikdy z žádnou ženou nezažil. Tolik vášně a vzájemného porozumění. Je čas přiznat pravdu. Sobě i světu. Už se nebude bát posměchu za to, že rád vládne v kuchyni. A doufal, že Ivan neodmítne pozvání dělat mu doprovod na firemní večírek.
