Předstírala jsem, že jsem neslyšela nic podezřelého a dál jsem, rádoby uvolněně, projížděla videa na Youtube. Všechny moje smysly však byly napnuté až k prasknutí. Teď! Znovu ten zvuk! Někdo byl v mojí kuchyni a ze všech sil se snažil, abych o něm nevěděla.
Protáhla jsem se a zvedla prázdnou sklenici. Koutkem oka jsem přitom zároveň zkontrolovala světlo na alarmu. Svítilo, což znamenalo jediné – dovnitř se dostal někdo opravdu dobrý. Hlasitě jsem zazívala a vstala ze židle, zběsilý tlukot mého srdce se už uklidnil.
Klidně jsem prošla ložnicí i chodbou a ještě několikrát jsem zazívala. Zahlédla jsem ho, až když jsem stavěla sklenici do dřezu, stále jsem však na sobě nedala nic znát. Namísto křiku jsem si povzdechla a otevřela lednici. Světlo, které se z ní linulo, nejspíš ozářilo celou jeho tvář, já jsem se však neotočila, dokud jsem lednici znovu nezavřela. Byla stejně prázdná, jako moje mysl.
Vrátila jsem se do ložnice. Prošla jsem přitom kolem něj tak blízko, že kdyby chtěl, mohl mě chytit za ruku. Naskočila mi husí kůže, přestože jsem věděla, že to neudělá. Kdyby mě chtěl zabít, využil by momentu, kdy jsem k němu stála zády, oslněná světlem z lednice. A protože to neudělal, věděla jsem, že nepřišel proto, aby mi ublížil.
V ložnici jsem se zarazila, protože jsem nevěděla, co mám teď dělat. Byla jsem přesvědčená, že přišel proto, aby mě zabil. Chtěla jsem se bránit, jeho neaktivita mě ovšem uvrhla do zvláštní pozice. Posadila jsem se na kraj postele a zamyslela se.
„Co tu chceš?“ zeptala jsem se nakonec. Namísto odpovědi se ozvala rána, jak vrazil do botníku na chodbě. Když zaklel, došlo mi, že je to opravdu on. Idiot! Proč za mnou chodil? A jak se vůbec dozvěděl, kde mě najde?
„Nemám kam jít,“ zakňoural z chodby. Odfrkla jsem si a naštvaně mu vyšla vstříc. Pořád jsem ho ještě mohla zmlátit.
„Uvědomuješ si vůbec, že kdyby se někdo dozvěděl o tom, že jsi mi sem vlezl, přišla bych o práci?!“
„Čím víc budeš křičet, tím bude pravděpodobnější, že to někdo zjistí,“ ujistil mě nejapně a nervózně si olízl rty. „No tak,“ dodal po několika sekundách mého odmítavého mlčení. „Jen se osprchuju, najím a vyspím na gauči. Ráno až vstaneš, budu pryč.“
„Ne.“ Přesně jak jsme se to učili. Žádná odmlka, žádné ale – dostal odpověď, kterou nemohl pochopit jinak, než tak, jak jsem ji myslela.
„Nemám na sobě žádnou štěnici, jestli ti jde o tohle,“ zamračil se. „Nikdo neví, že jsem tady.“
„V tom případě nechápu, proč nejsi někde jinde.“
„Protože se potřebuju umýt, najíst a vyspat. V bezpečí,“ dodal a loupl po mě svýma temnýma očima. „Tohle je to nejbezpečnější místo, jaké znám.“
„Snažím se mi vlichotit?“ zeptala jsem se pobaveně.
„A funguje to?“
„Ne.“
„V tom případě zní i moje odpověď ne,“ mrknul.
„Říkám ti to naposledy,“ povzdechla jsem si a zamračila jsem se na něj. „Odejdi.“
„Když mě tu necháš, povím ti, jak jsem se dostal dovnitř.“
Zaváhala jsem. Jen vteřinku, ale stejně to byla fatální chyba. Než jsem se totiž stačila vzpamatovat, ten blbec se vítězoslavně usmál a přímo před mýma očima se začal svlékat.
„Jdu do té sprchy,“ oznámil mi, poslal mi vzdušný polibek a zabouchnul se v koupelně. Naštvaně jsem zavrčela, v duchu jsem si však řekla, že je asi lepší, když ho mám alespoň trochu pod kontrolou. A pokud měl můj alarm nějakou vadu, potřebovala jsem ji znát.
Znovu jsem se vrátila do kuchyně a otevřela lednici. Kromě mléka, ovocného džusu a vodky v ní byl ještě kečup a tři vejce a cibule. Znovu jsem zavrčela – a jako odpověď se ozval domovní zvonek.
Ztuhla jsem.
Od té doby, co tady bydlím, na mě moc lidí nezvonilo. Mnohem častěji mi sem chodili nezvaní návštěvníci skrz požární schodiště a kuchyňské okno (tak, jako dnes). Srdce mi hlasitě bušilo.
On zvonek také zaznamenal, protože když jsem vyšla z kuchyně, stál na chodbě. Byl nahý a kapala z něj voda. Tvářil se stejně ostražitě jako já. Posunkem jsem ho poslala zpátky do koupelny, nebyl čas. Zvonek se znovu ozval. Nahmatala jsem svůj Sig Sauer p290rs, který ležel schovaný na botníku pod kabátem, chladivá rukojeť zbraně mě trochu uklidnila. Pomalu jsem otevřela.
Na prahu stála moje sousedka Mary Sue a tvářila se, jako by jí uletěly včely. Náš vztah nebyl moc dobrý, protože mi řekla, že pracuje v pekárně. Ověřila jsem si to a nebyla to pravda. Východiska byla jen dvě – dělá něco, za co se stydí, nebo tady bydlí, aby mě hlídala. Nebyla jsem si jistá, co z toho je horší.
„Ano?“ zeptala jsem se. Neusmála jsem se ani náznakem.
„Ach,“ oddechla si. „To jsem ráda, že jsem tě zastihla. Funguje ti satelit? Mě ne a nemůžu přijít na to, proč!“
„Já nemám televizi, takže ti asi nepomůžu,“ odvětila jsem uštěpačně. Mary Sue lehce zrudla v obličeji. Zároveň ale zalétla očima přes moje rameno do chodby. Spiklenecky se usmála.
„Ty tu nikoho máš, žejo?“
Došlo mi, že ten idiot nechal všechno svoje oblečení válet na chodbě, nemohla jsem tedy odpovědět jinak, než popravdě. Ted víceméně po pravdě. „Jo, kamaráda z práce.“
„Tak kamaráda,“ zasmála se tiše. „Je mi to úplně jasné.“
Byla jsem přesvědčená, že si představuje něco úplně jiného, než co říká. Přesto jsem se rozhodla potvrdit její slova. „Jo, je to fešák. Však to znáš.“
„Jo, kdyby,“ chichotala se Mary Sue. Její oči se nesmály. „Tak buďte v noci potichu,“ mrkla na mě. Smiřovala jsem se s tím, že brzy budu ´ta, co schovávala toho hajzla´ a budu s tím mít problémy, když v tu chvíli se z koupelny ozval jeho hlas.
„Nemáš nějaký suchý ručník, prdko?“
Vážně mi ten idiot řekl prdko? „V horní skříňce,“ křikla jsem a omluvně se na Mary Sue usmála. Zároveň mi hlavou proletěla vzpomínka na to, co se stalo před několika měsíci ve skladu a srdce se mi divoce rozbušilo, cítila jsem, jak rudnu. Asi to bylo dobře, protože i Mary Sue zrudla. Očividně rázem změnila názor, oslovení prdko totiž bylo velmi výmluvné.
„Tak já mizím,“ mrkla na mě ještě naposledy.
Jen co jsem za ní zavřela, přitiskla jsem se ke kukátku a pozorně sledovala, co Mary Sue dělá. On stál vedle mě během několika sekund, ucho tiskl ke dveřím a čekal stejně napjatě, jako já, co přijde. Bohužel, nepřišlo nic. Mary Sue prostě jen odešla. Nevím, co jsme si mysleli, že udělá – snad že začne hned z chodby volat svým nadřízeným a křičet, že mám v bytě frajera, na kterého naše společnost nasadila pět nejlepších lidí?
„Je pryč,“ zašeptala jsem. „A ty musíš taky vypadnout.“
„Uklidni se, zbaštila to i s navijákem,“ usmál se na mě přezíravě a projel si rukou mokré vlasy. Pořád ještě z něj kapala voda, takže všude kde stál, zůstávaly malé loužičky vody.
„Taky ses mohl utřít,“ zavrčela jsem na něj.
„Utřít?“ zvedl jedno obočí. „Bál jsem se o tvoje bezpečí a hledal jsem, kde v koupelně máš schovanou zbraň.“
„V koupelně žádnou nemám,“ odtušila jsem suše a znovu se podívala na loužičky vody. Kdo z nás je asi vytře?
„To jsem taky zjistil. Je to velmi hloupé.“
„Zrovna ty mi budeš kázat o tom, co je hloupé?“ zasmála jsem se napjatě. Opět jsem si vzpomněla na tu záležitost, ke které mezi námi dvěma došlo ve skladu jaderné munice.
„Dostal jsem se do tvého nezabezpečeného bytu, ve kterém nemáš schované skoro žádné zbraně, aniž bys mě nějak ohrozila. Myslím, že jsem v plném právu ti kázat.“
Na žádná další jeho slova jsem nečekala, prostě jsem ho uhodila do obličeje. Tělem se mi prohnala vlna adrenalinu a pocit uspokojení. Uhodila jsem ho znovu a potom ještě jednou. Debil jeden!
Další ráně už se vyhnul a lehce ji odklonil. Tvářil se přitom tak znuděně, že jsem dostala obrovskou chuť vystřelit po něm. A protože jsem v ruce pořád ještě svírala Sig Sauer…
„To je přesně to, o čem mluvím,“ zasyčel na mě hlasitě a vytrhnul mi zbraň z ruky. „Chceš snad, aby celý dům slyšel, že se tady střílí?“
„Vypadni z mého bytu!“ Jednotlivé slabiky jsem pečlivě odsekávala a snažila jsem se nepůsobit tak vztekle, jak jsem se cítila. Měla jsem přece prvotřídní výcvik, proč jsem se podle něj sakra nechovala?
Namísto odpovědi mě prudce přirazil ke dveřím. Svíral mé boky v dlaních a hladově na mě zíral. Neříkal sice nic, ale jeho oči mluvili za něj. Zkusila jsem se mu vykroutit, protože se mi nelíbilo, že je to on, kdo má navrch, byl to však marný pokus.
„Nech toho,“ řekla jsem. On se však jen se uchechtnul, ještě víc mě přitlačil na dveře a sjel pravou rukou do mého rozkroku. Vykvikla jsem leknutím i touhou zároveň.
„Ani se nehni,“ přikázal mi. Kleknul si na kolena, Sig Sauer odložil na podlahu a nadzvednul moji pravou nohu. O několik sekund později už mi přes kalhotky laskal moji lasturku.
„Co-,“ zakoktala jsem se. „Co to-.“
„Mlč!“ Utnul všechny mé protesty jediným slovem. Zachvěla jsem se – ne však strachem, ale touhou.
Pokračování příště 🙂
