Když lékaři na přelomu 15. a 16. století přemýšlejí o tom, jak co nejúčinněji zabránit šíření pohlavní nemoci zvané syfilis, jedno z možných řešení představí italský lékař Gabrielle Fallopius (1523 – 1562). Je jím pouzdro, vyrobené z lněného plátna, které se napustí olejem a bylinami se solí. Navléká se pak na mužský pohlavní úd.
Návlek z ovčích střívek je drahý
Praxe potvrzuje, že kondom skutečně chrání před nákazou. Doktor Fallopius ve svém spisu De morbe gallico z roku 1564 říká: „Konal jsem pokusy a vybavil jím víc než tisíc mužů ve Florencii. Ani jeden z nich se nenakazil,“ vysvětluje. Ovšem později se přijde dokonce i na to, že zabraňuje také nechtěnému početí. Už tehdy ale nejde o žádnou novinku. Návlek na penis znají už starověcí Egypťané ve 14. století př. n. l. Tehdy ale slouží především jako ozdoba.
Pomůcka se v novověku ujme, pro výrobu kondomů se v 17. a 18. století užívají ovčí střívka, která se louhují v alkalickém roztoku. Protože proces výroby je drahý, jedná se o věc, na kterou dosáhnou především majetní lidé. Kondomy ze střívek propaguje třeba známý milovník Giacomo Casanova (1725–1798).
Elektrotest hledá dírky
Revoluci ve výrobě přinese rok 1844, kdy přichází vynález postupu vulkanizace gumy. Nejstarší gumové kondomy byly silné zhruba jako duše na kolo, ale postupně se zlepšovaly, až nakonec dostaly dnešní bezešvou podobu zajišťující maximální komfort při sexuálním aktu. V 90. letech 20. století už se začíná používat polyuretan, kondomy z něj jsou pevnější i tenčí. Při výrobě se samozřejmě provádějí také testy. Každý kondom projde elektrotestem, kdy se natáhne na kovový trn a musí jím projít elektrický výboj, prokáže se tak, zda nemá dírku. Díky tomu je teoretická spolehlivost kondomů vysoká, selhání se uvádí pouhé 1 %. V praxi je to ovšem jiné, což ale je dáno především chybami při použití.
