Letošní dovolená mi dala zabrat. Ubytoval jsem se nedaleko Barcelony v poměrně levném penzionu u moře. Bohužel celý týden jsem byl bez teplé vody. Bouchnul kotel. Majitel mi sice snížil nájem, ale musel jsem dojíždět za koupelí do jiného ubytovacího zařízení. A když říkám, že mi dovolená dala zabrat, myslím to doslova.
Při prohlídce zdejší zoologické zahrady mě kopla do zad zebra!!! Ano, čtete správně. Zebra. Patrně utekla z ohrady, aby se dala na špacír, a tak viděla z druhé strany, co si návštěvník takového parku za dvacet euro může užít. Samozřejmě hned přiběhl ošetřovatel, pruhované zvíře zahnal do výběhu, omluvil se a požádal mě, abych jako satisfakci přijal balík volných vstupenek do muzeí této přímořské metropole.
To se mi hodilo, přece jen jsem měl s sebou omezený rozpočet, ostatně nic nového u řadového Čecháčka, že. Bolest v zádech mě hned přešla.
Dala se do mě zimnice
Vedle muzea voskových figurín, muzea čokolády a muzea věnovaném Kryštofu Kolumbovi a Pablu Picassovi mě zaujalo muzeum – s nekrofilní tematikou. Chvíli jsem váhal, pak jsem ale na tabletu vyhledal patřičné informace. Psalo se tam, že je muzeum součástí městského krematoria, a že jde o ojedinělou kolekci dvaadvaceti pohřebních vozů používaných během smutečních průvodů s výrobním datem 1892 – 1952. Že jsou k vidění vozy v podobě kočárů tažených koňmi a poháněných motorem, navíc naloženy rakvemi a doprovázeny voskovými figurínami v dobových uniformách. Podél exponátů jsou také vystaveny ve vitrínách předměty užívané během pohřební úkonů. Dala se do mě zimnice, ale nerozhodoval jsem se dlouho. Vstupné jsem měl přece zadarmo, že.
V každém pokoji je otevřená rakev
Stalo se. Vše, jak bylo popsáno. Uvítal měl dohlížející personál navlečený do černého, s kamenným výrazem v obličeji. I návštěvníci, kteří sem přijíždějí patrně z celého světa, tiše postávali před jednotlivými exponáty a dlouze rozjímali. I mně dlouho trvalo, než jsem si přivykl na ponuré osvětlení a produkci smutečních maršů. Pak mě cosi na dlouho upoutalo. Šlo o návštěvníka, který v nestřežených chvílích zvedal víka rakví a studoval jejich vnitřky. Studoval je podezřele dlouho. Jeho zrak směřoval chvíli na dno, chvíli do stran. Zkoumal kvalitu materiálu, připojoval k sobě obě části, poklepáním testoval ozvěnu. Vrtalo mi to hlavou, proto jsem k němu popošel a zeptal se lámanou španělš tinou, proč to dělá. Neznámý se lekl. Když se ale ujistil, že nejsem kustod ani ochranka, přiznal barvu: „Co bych dělal? Zkoumám.“ A doplnil, že je z Madridu, kde má erotický salon. Nastražil jsem uši a poslouchal o systému pokojů situovaných na jednom podlaží ve tvaru kříže. V každém pokoji je otevřená rakev a v ní čeká nahá služebnice lásky na klienta.
V rohu čoudilo kadidlo
To bylo něco pro mě! Nejdříve mi to připadalo přitažené za vlasy, ale pak jsem si uvědomil, že to není špatný nápad jak vylepš it know how erotických klubů v Česku. Klubů je jak máku, konkurence si krade mezi sebou holky, co takhle vylepš i technologii.
Bohužel, neznámý mě vyvedl z omylu: „Není to nic nového. Už na počátku 19.století existovaly salóny, kde se souložilo místo v posteli v rakvi. Prostitutka bývala zahalena do rubáše, kolem hořely svíce, v rohu čoudilo kadidlo. Dokonce se tím proslavila francouzská herečka Sarah Bernhardtová. Ta sama vlastnila postel ve tvaru rakve, v níž přijímala své milence. A nebylo jich prý málo.“
Zas nic objevného
Bylo po iluzi. I já jsem si s nekrofilií potykal. Vzpomněl jsem si na studentská léta, kdy jsem vypomáhal v jedné pražské nemocnici coby sanitář. Tam jsem přistihl svého kolegu v márnici obcovat – na právě zesnulé pacientce. Byl to šok. Pro mě, samozřejmě. Tehdy jsem měl o pohlavním styku jinou představu. Představa v tomhle provedení se mi nezamlouvala, a proto jsem situaci řešil úprkem do studené sprchy. A protože se tahle věc opakovala, nechal jsem se přeložit na jiný š pitál. Teprve až po letech jsem si začal uvědomovat, co se za nekrofilií skrývá. Až po letech jsem se dočetl v nějaké chytré knížce, že může být takové počínání variantou fetišismu, kdy roli fetiše hraje právě mrtvé tělo. Až nyní vím, že se sexuální preference časem mění, že mohu upřednostnit praktiku, kterou jsem objevil později. No potěš pánbůh! Co to plácám.
I mrtvé vozy mají nárok na siestu
Letošní dovolená mi dala zabrat. Bylo září a věčně pršelo. Na koupání v moři ani pomyšlení. Ještě že to jistila moje láska k fauně, která mě dovedla do zoologické. „Budiž ti odpuštěno, po svobodě lačná zebro, díky tobě jsem se seznámil nejen s muzejními sbírkami Barcelony, ale i se světem fetiše v nekrofilní formě. Mnohokráte díky!“
A pro ty z vás, kteří onen projekt chtějí také spatřit, vězte, že Muzeum pohřebních vozů bylo založeno v roce 1970 z podnětu tehdejšího ředitele městského krematoria Cristobala Torry Cassaise a nachází se vulici Sancho de Ávila 2, kam se lze snadno dopravit metrem (z hlavního nádraží do stanice Marina). Přístupné je denně od 9 do 12 hodin a poté od 16 do 19 hodin.
Po obědě nechoďte! I mrtvé vozy mají nárok na siestu…
J. Krest
