Home > Zajímavosti a inspirace > Na onanii není nic škodlivého

Na onanii není nic škodlivého

onanie a škodlivost

Onanie se dnes považuje za něco naprosto neškodného, ovšem byly doby, kdy tomu tak nebylo. Sáhneme-li do historie, uvidíme, že ještě před poměrně nedávnou dobou byla masturbace považována za něco naprosto nepřípustného, nevhodného, co člověk nesmí dělat ani v naprostém soukromí. Běda, když je přitom náhodou načapán. Nejedná se ale přitom ani zdaleka o středověk.

Označení za projev tělesné nebo duševní nemoci

V hlubokém novověku, a sice na konci 18. století považuje švýcarský lékař Samuel Tissot (1727–1798) masturbaci, tedy sexuální vzrušování pohlavních orgánů rukou formou autoerotiky nebo také partnerkou, za projev různých fyzických i duševních nemocí. Snaží se o léčení a tento názor na onanii převládá dokonce až do 50. let 20. století, tedy více než jedno a půl století. Už během 18. století vycházejí ovšem různé spisy, které naznačují, jak s onanií nejlépe bojovat. Například text „Onania: or the Heinous Sin of Self-Pollution, and AU Its Frightful“ z roku 1730 nebo Nymphomania z roku 1771. Popisují zde různé děložní běsy.

Pásy jako středověké mučicí nástroje

Texty z 18. století nabízejí navíc docela svérázné léčebné metody, jak onanii pokud možno zabránit. Patří mezi ně třeba svazování penisu u mladých chlapců, případně používání nejrůznějších pásů cudnosti a to i s ostny, které měly při erekci působit bolest. Vrcholem se pak stávala ústavní léčba či elektrošoky, skotské střiky nebo dokonce kastrace. Lékař E. T. Cramer roku 1859 vytvoří takzvaný aidousoter  a ten si mladí chlapci musí dávat na noc, aby u nich nedošlo k erekci a nebyli vystaveni pokušení. Existují rovněž různé uzamykatelné pásy, protimasturbační pásy. Příkladně elektrický přístroj proti masturbaci chlapců od Američana Alberta Todda, pocházející z roku 1903, má na sobě ostny, umožňuje dávat elektrické šoky a disponuje i výstražným zvonkem, který má chlapce erekci odnaučit. Pásy se tedy podobají spíše nějakým středověkým mučicím nástrojům než nějaké údajné léčebné pomůcce.

Náboženství považuje masturbaci za hřích

Za hřích ostatně onanii považují i náboženství, a to jak křesťanství, kde třeba římskokatolická církev považuje podle svého katechismu, konkrétně jeho paragrafu číslo 2352 „sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ Podobný názor ovšem má judaismus i islám. Židovský Talmud tvrdí, že má být muži ruka, která šmátrá pod pupkem, useknuta. U žen tak jednoznačné stanovisko nemá, ale i tak vše považuje za odpudivé.

Názory se naštěstí mění

Po polovině 20. století se naštěstí názor na masturbaci začíná postupně měnit s přibývajícími lékařskými výzkumy v této oblasti, společenským uvolňováním, větší svobodou a také snižujícím se vlivem církve. Odborníci si uvědomují roli sexu v běžném životě, který je samozřejmě založen jak na souloži, tak na masturbaci. Sexuologičtí odborníci v současnosti dokonce uvádějí, že v oblasti sexu připadá na soulož pouhá desetina času, které mu věnujeme. Zbylých devět desetin sexuálních aktivit připadá na masturbaci. Proto autoerotiku už dávno nikdo nepovažuje za zdraví škodlivou, naopak, pomáhá odbourat napětí a poskytuje radost z vlastního těla. Muži provádějí ruční masturbaci penisu, ženy potom poštěváčku nebo také vsouvají předměty ve tvaru mužského penisu do pochvy. Sexuologové se kloní k názoru, že onanie je prospěšná, samozřejmě pokud ji někdo neprovozuje veřejně, v takovém případě jde o nevhodnou formu exhibicionismu.

S věkem aktivity klesají

Masturbace může probíhat i vzájemně u partnerů, kdy muž laská vulvu, tedy především citlivý poštěváček a žena naopak mužovi stimuluje penis. Podle výzkumů obecně více masturbují muži než ženy. Počátky této aktivity obvykle spadají do období kolem čtrnáctého roku věku. S vyšším věkem potom výskyt masturbace klesá.

Leave a Reply

Pošlete tento článek e-mailem: