Chtěla jsem, aby mě bil, ale bylo to jen zbožné volání do nebes“, říká třicetiletá submisivně založená Karolína.
Její vztah s o deset let starším Františkem byl velmi pohodový. Rozuměli si, v posteli jim to docela klapalo, akorát on neměl pochopení pro Karolínin chtíč. Toužila být bita, dostávat výprask spoutaná a být trestána za každý miniaturní prohřešek vůči svému pánovi.
František z toho nebyl nadšen. Z velké části hrál roli i fakt, že pocházel z rodiny, kde byl on i jeho sourozenci trestáni despotickým otcem a k těmto násilným praktikám měl od dětství zakořeněný odpor. Nedokázal pochopit, jak se to Karolíně může líbit, natož, aby ji to uspokojovalo.
„Nedokázal bych na ni vztáhnout ruku, ani kdyby si to přála“. Františkova slova dokazují, jak moc si Karolíny váží a takovéto erotické praktiky absolutně odmítá do vztahu vpouštět.
Snažil se ji uspokojit všelijakými jinými způsoby, ale míjely se účinkem. Ona toužila jen po tom svém. Časem se z prosebných žádostí staly hysterické výhrůžky, to už František zpozorněl a věděl, že takto to dál nepůjde. Snažil se si o tom v klidu promluvit, ale s Karolínou nebyla řeč.
Nedokázal se s ní rozejít, měl ji hodně rád. Proto trpěl všechno to slovní, ale i fyzické napadání. Nakonec to byl on, kdo se stal obětí. Už roky tajně doufá, že ji její touhy opustí a budou moci žít normální život, jako všichni ostatní.
Zatím se ovšem jen bezduše klátí se strany na stranu, ve tváři majíc nepřítomný výraz plný prázdnoty, možná i trochu bolesti a touhy po tom být svobodný. Nemá už sílu bojovat, tak se podvolil. Netuší, co bude dál, tak vyčkává.
Karolína se v rámci hádek několikrát pokusila o sebevraždu, protože viděla, že ani vydírání jí není nic platné. František častokrát přemýšlel nad tím, zda by nebylo nejlepší, aby jí některý z těch mnoha pokusů vyšel, alespoň by se oba přestali konečně trápit. Oba by tím byli konečně vysvobozeni…
